Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 24. ledna 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Dnešním glosátorem v ‚Jak to vidí‘ je profesor Jiří Hlaváč, klarinetista a pedagog. Buďte vítán, dobré ráno.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Děkuju, dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dnes bude řeč například o novém bodovém systému, slzách štěstí, umění odejít či o tom, proč bychom se znovu měli podívat na Schindlerův seznam. Připojte se k dnešnímu zamyšlení. – Senát v prosinci schválil návrh změny autorského zákona, podle kterého by za užití hudby už nemusely některé provozovny platit. Svaz autorů a interpretů je proti návrhu zákona a tvrdí, že je v rozporu jak s evropským právem, tak i s jejich autorským právem. Podle iniciátora návrhu senátora Ivo Valenty je již v mezinárodním a evropském právu jasně zakotveno, že pokud šíření autorsky chráněného díla nemá takzvaný hospodářský význam, tak je možné stanovit výjimku z poplatkové povinnosti. Moje otázka zní, pane profesore, jestli by měl i sebemenší živnostník platit Ochrannému svazu autorskému, případně dalším kolektivním správcům poplatky jen za to, že má například ve svém kadeřnictví nebo v kanceláři do podkresu puštěné rádio nebo televizi?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
My jsme to trošku už v tom expozé zmínili. Je to v souladu s evropským autorským právem a tam je potřeba si pojmenovat to základní. Tak jako například vynikající vynálezy jsou chráněny patenty, tak stejně tak například hudební dílo má svoji ochrannou lhůtu, mimochodem většinou je to 70 let od úmrtí autorů a v případě interpretů 50 let. A teď pátrejme po tom, co třeba zmíněné kadeřnictví? Je to doplnění určitého standardu a může se stát, že ta atmosféra, která tam vznikla, je do značné míry ovlivněná, a nejenom jakýmsi nahodilým výběrem. Já jsem zažil provozovny, kde hráli výhradně 30. léta, nádhernou swingovou hudbu Counta Basieho a Duka Ellingtona. To má svůj program, to má už i cíleně vedenou obchodní strategii, protože lidé chodí za něčím. Je to samozřejmě velmi citlivé na posuzování, ale faktem je, že v tomto případě, kdy začnu mluvit o tom, že v provozovnách, kde se ten hudební doprovod nepodílí na vytváření, řekněme, zisku, že to má být osvobozeno... Vždyť je to jednoduché: Vypněte tam televize, kde hrajete nonstop různé záznamy zpracovaných písní, videoklipy a tak dál, vypněte rádia, bude tam ticho, nebudete nic platit. Otázka zní: Jak na to budou reagovat vaši zákazníci? Takže neberme, prosím, všechno automaticky s tím, že jakýsi náhled, že se to vymyká rovině veřejné produkce, že tudíž nejsem povinen... To není jen mé mínění, protože já, byť jsem též autorem, tak ujišťuji, že moje hudba se v těchto provozovnách nehraje a stejně tak nahrávky klasických či romantických koncertů, které jsem natočil. Takže já jsem, myslím si, v tomto směru dost objektivní. Ale faktem je, že dochází ke zneužívání a velmi často se uskuteční řada produkcí, kde se pořadatel tváří: Proč bych měl cokoliv platit, když to ti mí hosté neposlouchají...?

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Předseda Svazu autorů a interpretů Jiří Vondráček řekl v jednom rozhovoru, že mnohdy mají lidé pocit, že to, co je jednou zveřejněno, je automaticky majetkem všech, ale tak to není podle něj.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Tak to není. Mimochodem zmíněná OSA, ale potažmo i ten Intergram zastupují nejen české, ale i zahraniční umělce. A v případě Intergramu, tedy interpretů, já vím, že finanční prostředky, které tady na základě ohlášení jsou evidovány třeba na jméno Elton John nebo Paul McCartney, se tři roky musí udržet na účtu, a pokud se zmínění umělci přihlásí, jsou jim převáděny. Tak to prostě je, to je mezinárodní úzus.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Asi by bylo dobré ujasnit si, co si představujeme pod pojmem duševní vlastnictví, respektive co obnáší...

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Je to, myslím si, dost snadno definovatelné. Já jsem zmínil ty patenty v případě vynálezů. I to je určitý produkt duchovních procesů a ve výsledku je něco konkrétně hmatatelného. Tam je to vynález 3D tiskárny a jindy je to napsání nové symfonie nebo nové písničky. Je to produkt, se kterým se obchoduje, se kterým se normálně pracuje. Vznikají obchodně-hospodářské vztahy a nevím, co je na tom tak nesrozumitelného či nepochopitelného. Nicméně já se domnívám, že tady jako i v případě řady dalších svárů je v mnohém nevysvětleno to základní... Ať se pan Valenta setká s těmi, kteří mají opačný názor, ať si to vyříkají, ať si to vyjasní, a myslím si, že najdou velmi snadno řešení, co je zákonný úzus, co jsou fakta a co jsou mé pocity.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pojďme k dalšímu domácímu tématu. Ministerstvo dopravy připravuje nový bodový s přísnějšími sankcemi. Tvrději bude trestat mobil za volantem, naopak u některých méně závažných přestupků se pokuty sníží. Systém by se měl dál zjednodušit, zůstanou jen dva druhy bodových sazeb. Myslíte, že to přispěje ke snížení nehodovosti? Co se týče třeba mobilů, tak mnozí řidiči, kteří způsobili nehody, se právě věnovali telefonování, nikoliv řízení, nikoliv volantu.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já řeknu toto: Oba dva se shodou našich životních okolností pohybujeme často i na silnicích v zahraničí. A já musím říci, že v okamžiku, kdy přejedu na stranu do Německa, do Rakouska, do Švýcarska, mám jako řidič úplně jiný pocit, zvláštního bezpečí, protože většinově ti řidiči, s nimiž jsem na stejné vozovce, jsou mnohem ohleduplnější, než je to tady. Jestli je to zase otázka takzvaně perzekuční a trestání...? Já si myslím, že to je spíš otázka celkové osvěty, aby za volant opravdu usedali gentlemani, kteří jsou tolerantní, kteří jsou ohleduplní. Kdysi existovalo něco, čemu říkali řidič milionář, tedy milion kilometrů bez nehody, dostávali nějaké podnikové benefity, dostali dovolenou nebo nějakou finanční odměnu, ale hlavně vzbuzovalo to jakýsi respekt a úctu vůči činnosti člověka, který je prostě bezpečný na té cestě. Myslím si, že dneska by se tomu řada řidičů zasmála a považovali by to za výdobytek čehosi, co je zbytečné. Ale dám malý příklad: Já jsem shodou okolností včera přejížděl Prahou a na cestě, která byla zpola přehledná, zpola nepřehledná, nicméně přede mnou tři vozy, se najednou vyřítilo bílé BMW, které předvedlo slalom mezi všemi auty, která tam byla. Na té vzdálenosti jestli našetřilo 10 vteřin... Víc to nebylo. Nicméně všechny přinutili k tomu, aby zpomalili, zastavili a tak dále. Dobře, řekl jsem si – náhoda, neví, že nahoře je to zúženo do jednoho pruhu. Fajn, odbočil jsem doprava, to auto zmizelo, já jsem vyjel na horizont a zjistil jsem, že totéž bílé auto zastavilo tak, že přinutilo všechny ostatní, aby najížděli do kolejiště, protože nikoliv parkovací, ale jízdní pruh ta paní zablokovala. Vystoupila, nechala blikat čtyři světla a šla si nakoupit. To je ta míra, kde žádný bodový systém nepomůže. Tam funguje něco, co bych nazval nadřazeností, pocitem, že já jsem pánem té silnice a všichni ostatní jsou od toho, aby se s tím srovnali. Ta paní vnutila všem lidem svůj způsob jízdy. Jestli to za dalších pět minut skončilo havárií, to nevím, ale zmiňuji to jenom proto, že toto můžete trestat, jak chcete. Tito lidé mají neomylné systémy na to, aby se vyhnuli bodovým postihům, a co se změní...? Ne. Volme rovinu osvěty a rovinu opravdu prevence. Važme s těch, kteří...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak trestat aroganci?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Dobře, ale proč pojišťovny například nedávají slevy řidičům, kteří je nestáli za 20, 30 let provozu ani korunu? Jezdí bez nehod. Je to v systému, to by se dalo najít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co tedy podle přispěje nebo by mohlo přispět ke snížení nehodovosti, kromě jednoho z těch klíčových, a to je dodržování pravidel a „obyčejná“ ohleduplnost?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já myslím, že to, co zase vnímáme každodenně, je určitá snaha oživit zpátky vazby, které byly, slušnost, korektnost, ohleduplnost, v jakékoliv podobě. Já dneska, když se pohybuji po ulici, tak mě nepřekvapí, že mně nikdo z mladých lidí nedá přednost, protože on spěchá mnohem víc než já. Ale tam ten moment, kdy... Já dodneška, prosím pěkně, vyskočím v tramvaji a nechám sednout ženu. A ona mi řekne, ježiš, pane, ne, seďte, když se na mě podívá. Ale tam sedí mladí, studenti, všichni jsou zabráni do mobilu, protože oni nejsou ochotni postoupit své místo... A to je ta míra, na tomto pracujme. To je míra slušnosti, kterou mohu šířit kolem sebe. Ale je to složitý proces.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Petra Kvitová si potřetí ve své kariéře zahraje finále grandslamového turnaje. Její parádní výkony na Australian Open si vysloužily uznání a respekt od řady tenisových expertů. Například po čtvrtfinálové výhře neudržela emoce a propukla v pláč, když se jí americký moderátor a někdejší král světového tenisu zeptal, zda po fatálním zranění levé ruky v prosinci 2016 někdy ztratila víru, zda bude ještě bojovat o finále grand slamu. Co ukazuje případ této bojovnice, pane profesore?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Je to určitá míra víry v to, že dobrá cesta, správná cesta, korektní způsob řešení problému mě můžou přivést k té kýžené metě. Myslím si, že ona vedle toho, co jsem se dočetl, změnila způsob přípravy, včetně jídelníčku, kondičních trenérů, všechno možné, ona změnila něco zásadního ve své hlavě, protože to, co postihlo před lety Moniku Selešovou přímo na kurtu, že ji napadl nějaký fanoušek nožem, se tady stalo v ústraní bytu či předsíně či chodby. Ale zjistila, že je člověkem, osobností, která na jednu stranu může vyvolávat velmi pozitivní emoce a stát se určitým příkladem a vzorem třeba pro mladé následovníky. Ale může také spoustě lidí vadit. Vadí jim to, že je uznávaná, že je respektovaná, že za své výkony po zásluze dostává také patřičné finanční ohodnocení. Víte, závist, zloba, nenávist, a teď za tím hledejme všechny ty možné modifikace, to, že ona se s tímto dokázala vyrovnat, a určitě to bylo velké psychické trauma... Co prožívají lidé, kteří byli zvyklí na to, že jejich tělo je bezchybné, a najednou mají problém něco uchopit do ruky? A teď tam nešlo zezačátku o tenisovou raketu. Tam šlo o ty elementární věci – jestli udržím vidličku v levé ruce atd. No, tam se to povedlo. A myslím si, že ta její osobnost z hlediska vyhodnocení určitých momentů jejího života byla klíčová. A to, že byla vždycky bojovnicí, to víme. Vím, že nikdy nic nenechala náhodě a neodpinkávala jen tak pro jakýsi plezír... To tam samozřejmě bylo vždycky, ale tady je najednou nějaká nadstavba, kdy už ví, že hodnotový registr platí za všech okolností: Jsem čestná, jsem pracovitá, houževnatá, důsledná, mám touhu vyhrávat, ale nedělám z toho vědu, že nic jiného na světě neexistuje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem české finále na Australian Open nebude. Soupeřkou Petry Kvitové ve finále bude Japonka Ósakaová. O tom, že tu sílu poprat se se svým osudem (něco změnit) člověk v podstatě najde především sám v sobě, ukazuje mimochodem i nový francouzský film režiséra a scénáristy Gillese Lelloucheho, který líčí osudy osmi mužů střední a starší generace. Mají široké spektrum svých problémů, osudů, deprese, problémy s alkoholem a tak dále a tito muži novou naději a sílu poprat se sami se sebou, s tou nejistotou, až beznadějí najdou v bazénu v mužstvu synchronizovaného plavání. Je to film, který vás rozesměje, ale i rozbrečí, a hlavně nabije takovou tou nadějí, že když se chce, tak se člověk od toho dna může začít odrážet...

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já jsem byl teď shodou okolností svědkem události v jedné (aby nebylo podezření z reklamy) rehabilitační léčebně, kde pacienti odplavali vzdálenost Calais – Dover, takže pomyslně La Manche. Ptal-li jsem se dobře, tak je to 33,6 km. Ale ta podstata: To nebylo o tom, že to byl štafetový závod, štafetové předávání si na jednotlivé úseky, jakési pomyslné mety nebo kolíku. Některé plavce dostávali do bazénu velmi složitou cestou. Nepohyblivé nohy, řada z nich měla postižení třeba jedné či obou rukou... Ale oni to zvládali. Přiznám se, že jsem tam byl jako u vytržení a že se mně promítnul můj život, protože ve svých 21 letech jsem si v Bayreuthu skočil párkrát z plavecké věže, nic netuše, a za měsíc se dostavil postih, že jsem se učil psát levou rukou, protože pravačka přestala úplně fungovat. Navíc v době, kdy jsem začínal svoji hudební kariéru. Vím, co následovalo – jaké sebezapření – co všechno tomu musel člověk věnovat... Jenže já řeknu s odstupem to, co mně řekli pacienti, s nimiž jsem si tam potom povídal: Jsem vděčný za to, že se mi to stalo, protože já jsem pochopil, o čem je život jako takový. Máme všichni nějaké poselství a umíme nebo neumíme jej naplnit. Třeba to poselství je o tom, abych pomáhal někomu druhému, nebo je poselství o tom, abych uměl zvládnout stěžejní situace bez toho, že k tomu potřebuji alkohol nebo utišující léky. Já jsem tam chodil kolem toho bazénu a musím říct, že jsem velkou část té návštěvy proslzel, protože jsem byl naprosto fascinován odhodláním, touhou a tím srdcem těch lidí, kteří ten těžký osud chtějí nějakým způsobem zvládnout... A musím říci, že ti, které jsem viděl, to zvládali mistrovsky. Doplaval úplně každý. A ještě jeden důležitý moment: Nejenom stávající nebo minulí pacienti... Společně s nimi plaval také lékařský ošetřující personál a svůj úsek odplaval pan ředitel. A to je ten moment, že jsme všichni na jedné lodi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mnohé zvládl, a nyní zřejmě i umění odejít. Petr Čech. Ještě pět měsíců, a stane se z něj bývalý profesionální fotbalista. V 37 letech. Přitom by ještě mohl chytat dva, tři roky. Jak vnímáte jeho rozhodnutí?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já tam připomenu jeden moment: Vezměte si, že je to pár let, kdy utrpěl velmi těžké poranění hlavy, od té doby chytal s přilbou... I on musel projít složitým životním obdobím, kdy nešlo jenom o to, jestli bude pokračovat nějaká kariéra, ale jakým způsobem bude schopen žít v tom dalším životě ve smyslu postižení či nepostižení. Já samozřejmě nevím, jestli Petra bolí opakovaně hlava, protože poškození mozku tam bylo zjevné. Já nevím, do jaké míry je dneska schopen se soustředit na každý zápas, potažmo v případě zápasu trvajícího 90 minut a v případě nastavení 120 minut. Faktem je, že stále podával výkony, které byly vyrovnané, stále byl pro mnohé velkou motivací, i pro ty spoluhráče má nevyčerpatelný zdroj zkušeností, které určitě nabídne svým nástupcům a následovníkům. Ale je tam také to umění odejít v pravou chvíli. A on si zřejmě řekl: Já jsem tomu fotbalu odevzdal všechno, co jsem uměl a co jsem mohl. Fotbal mně dal to, co uznal za vhodné, a já chci odejít jako Petr Čech, který je stále tím, u kterého si většina fanoušků řekne: To je škoda, že už odešel, že ho tady nemáme... Než aby si říkali: Prokristapána, kdy už uvolní místo někomu mladšímu?

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Do kin se vrací Schindlerův seznam, sedmioscarový snímek, a to v remasterované podobě, doplněný předmluvou, režiséra Stevena Spielberga. Slavný snímek bude promítán zejména v souvislosti s blížícím se Mezinárodním dnem obětí holokaustu, který připadá na neděli 27. ledna. Podle pana Spielberga se nyní znovu ocitáme v době, kdy je potřeba o strašlivé historii mluvit a přemýšlet. Dnes je totiž podle něj v sázce mnohem víc než v době původní premiéry, a to bylo před 25 lety. V čem je ten snímek nebo by mohl být dnes tak aktuální?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Přiznám se, že jsem ten film viděl dvakrát, a vždycky v kině. V okamžiku, když byl zařazen do vysílání televize, tak jsem se záměrně nedíval, protože chtěl jsem mít účast auditoria kolem sebe a chtěl jsem mít i to proporční vyjádření na plátně, protože pan Spielberg má řadu geniálních momentů a jedním z nich je vedle toho, že umí pracovat s vnitřním timingem toho filmu, i to, že on má úžasné vizuální vidění... Takže tam já opravdu potřebuji tento rozměr. Je to příběh, který je dráždivý, příběh, který také může v mnohém být inspirativní pro řadu dalších, ale já jsem měl v životě to štěstí, že jedním z mých osobních přátel byla paní profesorka Zuzana Růžičková, která holokaustem prošla in natura. Zmíním jeden moment, a odpovím na tu vaši otázku: Ona ve věku nějakých 86 let (předtím to nechtěla) začala přijímat pozvání, aby studentům středních a vysokých škol v Praze a v rodné Plzni začala osvětlovat, co všechno holokaust znamenal, co všechno se promítlo do následných životů tisícovek rodin a co všechno se odehrává teď... Jestli není něco, co anticipuje znovu. Míra rasové nesnášenlivosti, nadřazenosti... Momenty fašizující mládeže... Momenty, kdy se znovu objevují stejní populisté, kteří začínají do světa troubit své doktríny a své ideologie... Je to nebezpečné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Podle Stevena Spielberga se postupně z nenávisti stalo pouhé slovo, proto si od toho návratu, uvedení jeho Schindlerova seznamu tolik slibuje. A cituji dál jeho slova: „Snad si lidé uvědomí, že nenávist jednotlivce je sice strašná, ale pokud se kolektivní nenávist organizuje, řídí a rozvíjí, zpravidla následuje genocida.“

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já tady teď vyslovím jeden slib: V této době čtu úžasnou knihu, které se jmenuje Tekuté zlo. A jednou si o tom popovídáme. Tekuté zlo je všudypřítomné. Je svým způsobem destruující, i momenty, o kterých si myslíme, že jsou nějakým způsobem nedostižitelné, že se jim nemůže nic stát. Je to tady. A jedním z momentů tekutého zla je i ta zmíněná míra nadřazenosti, povýšenosti, arogance. Zmínil jsem to v případě řidičky bílého BMW. Jsou to stále stejné vlastnosti, s nimiž někteří umějí dokonale manipulovat, dokáží formu populismu přetáhnout na svoji stranu a spustit něco, o čem si v tuto chvíli můžeme říct, že se to nemůže stát. Stane se to...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Prof. Jiří Hlaváč a jeho názory. Já vám za ně děkuji. Těším se na slyšenou.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Děkuju pěkně. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hostem zítřejším bude spisovatelka a publicistka Markéta Pilátová. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.