Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 20. prosince 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Dnešním glosátorem je profesor Jiří Hlaváč, klarinetista a pedagog. Já Vás vítám, dobrý den.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Věnovat se budeme například umělecké svobodě, připomeneme také fenomén české kytarové školy, i jednu z ikon německého kulturního dědictví. Inspirativní poslech. Maďarská vláda parlamentu předložila návrh, který by utužil vládní kontrolu nad divadly. Předloha vyvolala protesty herců i diváků, kteří se obávají o uměleckou svobodu a nezávislost. Po sociálních sítích kolují různé videonahrávky s předními herci a režiséry, kteří vládní záměr přirovnávají ke komunistické éře v Maďarsku, kdy stát ovládal většinu aspektů veřejného života. Co si o tom myslíte, pane profesore?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
No, když jste to tak přečetla, tak mě první napadl Mefisto, a to je ta rovina, kdy najednou loajalita k něčemu přináší mnoho problémů, mnoho těžkostí, mnoho závazků, a logicky i mnoho nesvobody. Ta otázka je možná postavená i tak, proč k tomu stále dochází? Proč ten, kdo usiluje o moc, potřebuje mít také zjevnou podporu těch, kteří mají přímý vliv na mínění spoluobčanů. A to kumštýři umí, to mají. Logicky, vraťme se do historie, co všechno známe, na jedné straně celá ta éra Hitler, Stalin, ale také McCarthy, a to byly momenty, které začaly limitovat výtečné umělecké osobnosti, ať už to byl Stefan Zweig nebo později Dmitrij Šostakovič, u nás ostatně Bohuslav Martinů, my jsme taky byli schopni sloužit určité doktríně, která nastavila ideologická pravidla, ale tudíž také zákazy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy jste se někdy osobně bál o uměleckou svobodu?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Já jsem se osobně bál, protože jsem věděl, že se objevují tituly, které neměly nic jiného než poplatnost s tou kterou nomenklaturou té které doby. Ale na stranu druhou, hudba, tím, že má abstraktní vyjádření, na tom nebyla nikdy tak, jako třeba dramatici nebo literáti, kde konkrétní slovo je vždycky někomu určeno, či proti něčemu namířeno, ale tady já cítím jiný rozměr. Já si myslím, že celá ta nová generalita, která se v Maďarsku objevila, nepochybně usiluje o to, aby si vytvořila určitou míru dlouhověkosti, tedy vládu ne v jednom volebním období. A to je jedna z cest, jak to začnu ovlivňovat, to je ta míra podsouvání, že takhle je to v pořádku, takhle je to normální, takhle to vlastně všichni chceme. Ano, tady cítím určité úskalí a určité nebezpečí, a spoléhám i na bystrý odhad mých maďarských kolegů, kteří v tom prostředí žijí a vyznají se v něm.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Otázka je také, pane Hlaváči, proč vlastně kontrolovat divadlo, nebo umělce? Jinými slovy, jakou moc má umění?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Já si myslím, že Karel Čapek to pojmenoval. Umění je vždycky ad 1) svědomím, ale ad 2) je to také ten hnací motor, je to to něco, co objevuje, co přináší, nové vyjádření, nový pohled, nový názor, a samozřejmě, ten, kdo chce mít určitou kontrolu moci, a chce tu moc spoluvytvářet, nakonec ji chce vlastnit, tak logicky chce, aby toto všechno mu bylo podřízeno. Tam je záměr. Jenže ta kontrola může mít ekonomický ráz, může mít ráz svým způsobem i dramaturgický. Věřím, že tak daleko to ještě nedošlo, ale to nejhorší, co může nastat je kontrola, kde si dosazuji konkrétní persony pro konkrétní úkoly. A to je vždycky cesta do pekel. To je ten Mefisto.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak zaručit nebo zachovat tu uměleckou svobodu obecně?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Já si myslím, že zaručit to nejde, dávejme míru objektivity, korektnosti, rovnosti přístupu k určitým možnostem a určitým šancím, kultura přežila za staletí své existence neuvěřitelné výpady a neuvěřitelné ataky, ona to přežije i v tom Maďarsku, ale jde o to, že určité konkrétní osobnosti, které v tomto okamžiku mohou být na vrcholu svých tvůrčích sil, najednou ty příležitosti nemají. A my se mnohdy schováváme za to, že se vlastně nic moc nestalo, ale ono se stalo, protože znovu se vrátím, kdyby tady v dané chvíli byl Martinů a zůstal Kundera, no tak by celý ten obraz našeho kulturního nuvó vypadal trošku jinak. Nejen v hudbě a nejen v literatuře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Lidé si v České republice ve středu připomněli bývalého prezidenta Václava Havla, který zemřel před osmi lety. Nakolik se, podle Vás, naplnila jeho vize, která je zformulována do onoho známého pravda a láska zvítězí.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
U těch, kteří to tehdy přijali za určité krédo svého života a myslím si, že řada z nich to v sobě měla, je to samozřejmě stále trvalé. U těch, které to bylo jenom jakési vybočení a jakési nóvum, to už bohužel čas odvál, ale já bych tam rád zdůraznil ten základní rozměr, a teď se zase vrátíme, zda je to umění, kultura a nebo je to ta míra občanské pospolitosti. Já si myslím, že stále je to o míře objektivity, korektnosti, slušnosti, opravdovosti, poctivosti úmyslu, a to je úplně jedno, jestli je to odkaz dramatika, exprezidenta a nebo je to odkaz kohokoliv z nás, s kým se za hodinu potkám na ulici. Buďto to máme v sobě a chceme to, a potřebujeme to, anebo je to hra.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A co pro nás znamenají tyto řekněme kategorie? Pravda a láska.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Pravda byla vždycky ukázkou kam by člověk měl směrovat. Pomyslné světlo na konci tunelu. Láska. No, teď jsme v období, kdy si to stále připomínáme, láska je přirozeným stavem mysli, citového rozpoložení, momentu, kdy chci nevlastnit, ale chci být někomu velmi blízkým, chci být blízkým tím, jakým jsem, tím, jak se chovám, tím, jak chci pomáhat, tím, jak dokáži v rovině empatie, vctítit tu míru jeho trápení, jeho bolu, jeho štěstí, jeho sounáležitosti, prostě je to blízkost, je to, aspoň pro mě, je to blízkost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Délka pracovního života, v České republice, dál roste. Už jsme předeběhli dokonce i průměr Evropské unie. Prodlužuje se také, jak víme, z nejrůznějších statistik náš věk, muži se v České republice dožívají v průměru 76 let, střední délka života žen se pohybuje kolem 82 let. Pane profesore Hlaváči, jaký důchodový limit znají umělci?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Já se obávám, že vůbec žádný, protože když jsem nad tím tak trošku přemýšlel, když jste to formulovala, tak jsem se zamyslel nad tím, kolik znám svých vrstevníků, kteří podle zákona už by, v případě mého věku, sedm let odpočívali. Neznám ani jednoho, ze svého blízkého okolí, dál, víme, že ve světovém rozměru Arthur Horowitz, Rubinstein, jakbysmet, hodně po osmdesátce, absolvoval exponovaná vystoupení, teď jsem si někde četl, jak paní Bohdalová, která rovněž překročila před lety osmdesátku, jak studuje novou hru, nikoli epizodní roli, hlavní roli. To je, prosím pěkně něco, co v mysli kumštýře nehraje, ten čas, nehraje vůbec žádnou roli. Jestliže mě Bůh dal přijatelné zdraví, to znamená, že se mohu pohybovat, mohu dýchat, mohu mluvit, tak je to výzva. Je to vždycky výzva, a bylo mnoho kumštýřů v minulosti, a jsou v naší současnosti, kteří i ve věku po osmdesátce, jsou stále velmi tvůrčí. Připomenu celou tu obrovskou éru Jiřího Suchého, který by mohl být prvním, který by řekl vše bylo naplněno, jsem velmi spokojen. Ne, on pracuje, protože je tím bytostně posedlý. A jeden důležitý filozofický rozměr, já jsem před časem mluvil s jedním kolegou, který učil někde v Asii na kurzech interpretačních, a říkal, že byl ohromený, jak mladí frekventanti z Číny a z Hongkongu a z Japonska, to, co jim řekl, tak oni přišli druhý den s dokonale zvládnutou problematikou. A tak se zeptal jejich učitele, jak je to vlastně možné? A on řekl, víte, Váš západní svět, Vaše západní kultura, stojí na myšlence, že pracujete proto, aby jste mohli potom žít. Ale my žijeme proto, abychom mohli pracovat. Kumštýři žijí pro to, aby mohli pracovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jsou ale odvětví kultury, třeba baletní umělci, tanečníci, kde je naopak konec té aktivní činnosti o desetiletí dříve, tam se hovoří o takové té hranici čtyřicítky.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Určitě ano, bylo to tak, já myslím, že v tom výkonném interpretačním umění je to do dneška, protože tělesná námaha spjatá s výkonem opravdu špičkového tanečního umělce, to je neuvěřitelné. Já jsem se ze zvědavosti šel párkrát podívat na jeden trénink, a byl jsem zvyklý na velmi náročnou práci, sám u sebe, já bych něco takového vůbec nebyl schopen vydržet, já bych nepřežil jednu sezónu, ale zase mě bylo řečeno, začínají v dětském věku, vytváří si určité návyky, které přijmou naprosto za své a už se tomu věnují, ano, to je nesmírně náročná činnost, a nutno zase říci, že tanečníků, kteří potom naprosto přirozeně mohou přejít do role vynikajících choreografů typ Jiří Kilián nebo uměleckých šéfů, byl to Vlastimil Harapes, pak pan Zuzka a tak dál, no, to je taky ojedinělé, to není běžná záležitost. A musím říci, že jsem teď, třeba při Senior Prix viděl pár tanečníků, kteří dostávali cenu po sedmdesátce, a výkon toho povolání se na nich zásadně podepsal. Zásadně podepsal.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co přináší umělecká činnost, řekněme v tom běžném životě? V čem se nějak zásadně, pokud ano, liší, v čem je limitující oproti jiným profesím.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Berte jednu věc, znáte to, Vy odvysíláte pořad, a víte, že jste sledována veřejností, což jsou tisíce posluchačů. Vžijme se do role, kdy kdokoli z nás by vykonával profesi, která je pod neustálou veřejnou kontrolou, to je kumšt. Takže máte tam, samozřejmě, zvýšenou míru určitého psychického vypětí, logicky, dál, říká se, že kumštýř, který je spokojený, je už mrtvý, takže je tam věčná nespokojenost, stále se cosi vylepšuje, stále se něco hledá, opravuje, napravuje, velmi často jste odkázáni ovšem i na spolupráci a součinnost s jinými složkami. A ne vždy je to všechno tak profesionální, jak Vy si představujete, takže to je, prosím pěkně, ta míra řekněme oběti, ale na stranu druhou, já musím říci, že v okamžiku, když člověk stojí na pódiu, a něco se Vám povedlo, je to zvláštní druh satisfakce za to všechno, že někdy projedete celou noc za volantem, aby jste přijela na místo zkoušky včas, jindy spíte, nespíte, já jsem tři čtvrtiny svého života strávil na hotelových postelích, protože jsem věčně někde cestoval, své zázemí, svůj pocit z domova nabýváte dodatečně, to je ten rub no, všecko má rub a líc, ale musím říci, že při tom všem, co jsem zmínil, já jsem se ve 14 letech rozhodl zcela instinktem, že bych chtěl jít touto cestou, a nebyl den, kdy bych o tom zapochyboval a kdy bych toho litoval. Takže asi to je cesta krásná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak Vám rozumím.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Já to chápu, ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A dodejme snad, že s každou oponou, nebo s každou červenou u nás, v Českém rozhlase, začínáte od nuly.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Začínáte od nuly, přesně tak, přesně. Jednou mě řekl houslista Josef Suk, že ti, kteří mu večer tleskali, že by žasli, kdyby poslouchali, když se ráno po koncertě posadil k pultu a začal něco studovat znovu. On by řekl, z mistra se stal přes noc učedník, a to jsem spal. Tak to je, tak to je. Tenká hranice mezi mistry a učedníky, tenká.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Před pár dny zemřel zakladatel české kytarové školy Jiří Jirmal, klasický a džezový kytarista, skladatel, významný hudební pedagog, jeho žáci bodovali v řadě kytarových soutěží, třeba prestižní Rádio France, Jiří Jirmal, on třeba neuznával žánry, ty umělé hranice mezi nimi. Jak Vy na něj vzpomínáte?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
já jsem se s panem Jirmalem dokonce potkal jednou ve studiu. Kdybych dělal, co dělal, nevzpomenu si, co se to natáčelo, ale byla to zvláštní sestava, zřejmě nějaká scénická nebo filmová hudba, bylo to ve Smečkách ve FISu, a byl tam tehdy, vedle pana Jirmala, Vladimír Žižka na bicí nástroje, Karel Velebný, který hrál vibrafon a střídavě klavír, a byl tam také kontrabasista Luděk Hulan. A já tam byl s klarinetem a saxofonem. No, vzpomínám tak, samozřejmě, všichni byli připraveni, tam nebyl problém, jenže byl tam také druhý kytarista Rudolf Dašek a ten měl takový malý reproduktor za zády, a ono to neustále dělalo neplechu s mikrofony, které my jsme používali, tzv. vazba. A teď se hledalo složitě, jak to vyřešit, a tak dál, hodina pryč, půl druhé hodiny pryč, a najednou Jirmal říkal, proboha, tak mu vypněte to kongo, dejte mu sluchátka, on se uslyší a bude pokoj. A on byl pokoj, natočilo se to v mžiku, a já jsem si pak vždycky říkal, ježiš, proč to nenapadlo zvukaře, režiséra, Hulana, velebného, Žižku, Hlaváče, proč to napadlo Jirmala? No, mohla to být určitá míra praxe, ale on si věděl rady. A tady odpovídám i na to, co jste avizovala, to přesahování žánrů, když se z toho nedělá věda, a není pocit, že je něco úplně tabu a něco je tzv. na hraně povolenosti, no tak je to přirozené. Jirmal vedle toho, že zahrál Bacha, a že zahrál úpravy Scarlatti a tak dál, no tak se věnoval taneční hudbě, populární hudbě a džezu. Nedělal z toho vědu. Myslím si, že i ta jeho pedagogická metoda, a byla úspěšná mimochodem, k jeho žákům patřil i zmíněný Rudolf Dašek, ale byl tam Vladimír Mikulka třeba, který patří mezi vítěze té zmíněné pařížské soutěže. Já si myslím, že Jirmal k tomu všemu přistupoval tak, že hudba má vyjádřit určitou míru přesnosti a korektnosti, je to o těch emocích, je to o mém vnitřním rozpoložení, a je to o mé míře radosti, kterou do toho chci dát, protože to, co dělám, dělám strašně rád. A toto všechno on uměl dát do svého projevu, který byl přirozený. Co je podstatné. Lidé, ať už to byly velké orchestry, orchestr Karla Vlacha nebo Karla Krautgartnera tedy, Rozhlasový orchestr, oni Jirmana vždycky velice rádi zvali jako hosta. Jestli si uděláte vizitku, že jste nejen výborný hudebník, ale jste príma parťák, jste člověk, který v tom kolektivu je okamžitě doma, je inspirativní, no tak je vyhráno. Jirmal tohle všechno uměl, a vychoval řadu skvělých žáků.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ve studiu je se mnou profesor Jiří Hlaváč. V pondělí začal rok Ludwiga van Beethovena, který vyvrcholí přesně za rok, kdy si připomeneme 250. výročí jeho narození. Toto téma je pro Němce natolik zásadní, že ty oslavy se dokonce dostaly do koaliční dohody německé vlády před šesti lety. No a logicky nejenom v jeho rodném Bonnu chystají desítky akcí, světoznámého skladatele připomene více než tisícovka různých výstav, uměleckých vystoupení, konferencí, samozřejmě také koncertů. Jaký Vy máte vztah k jeho dílu?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
No, já vím, že máte v sobě hudební geny, takže ta míra blízkosti, typologické blízkosti k Beethovenovi je nastavena. Proč. Já dám jeden takový malinký obraz. Znáte jeho muzeum v Bonnu, jeho rodný dům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ano.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Kde samozřejmě Němci s tou patřičnou důkladností, určitým rozmachem, věrohodnosti, historické přesnosti a tak dál, vybudovali památník. Totéž udělali Rakušané na kraji Vídně, v Heiligenstadtu, kde Beethoven dožil. Ale to všechno je namířeno vůči člověku, který o věhlas a pompu rozhodně nestál, dával to v průběhu svého života nepokrytě najevo, pro něj pocit nezávislosti a svobody byl mnohem důležitější, než aby čemukoliv a komukoliv sloužil, byl ochoten sloužit výhradně jen a jen hudbě, to splnil beze zbytku, a to všechno ostatní kolem, to společenské hemžení, poklonkování, mu bylo naprosto ukradené. A teď to podstatné. Já jsem mockrát nad ním přemýšlel, protože, a nejen pastorální symfonie a druhá věta z pátého klavírního koncertu, a tak dál, mě opakovaně dohánějí k slzám, protože je to dokonalé sdělení čistého člověka, čistého kumštýře. No, ta podstata je ovšem v tom, že Beethoven sám moc radosti v civilním životě neprožil. On ji našel v hudbě, a v hudbě ji uměl předávat a rozdávat dál. To, že se k tomu Němci hlásí, je logické a přirozené. Považují jej za jeden z vrcholů hudební kultury, a po právu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak my přistupujeme k podobným výročím? U našich velikánů? Protože tady se píše hudební tradice opravdu velkými písmeny.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
No jak přistupujeme, víte to velmi dobře, já bych do stejné kategorie, vedle Beethovena zařadil Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu, Janáčka i toho Martinů, no, to proběhne v podstatě bez povšimnutí nebo ojediněle. Pokud zrovna není Rok české hudby. Takže my i v tomto oslavování, myslím si, že jsme programovatelní, že to vždycky někdo vymyslí a někdo schválí a někdo řekne, tak něco udělejte, ale v sobě pomoc nemáme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A propo, programování, vzpomněla jsem si na nový projekt v Německu, tu poslední symfonii Beethovena, ta byla Devátá, ale z desáté složil jen několik not, které si stačil poznamenat, krátce přes smrtí, no a nyní tým muzikologů a programátorů, se pokusí tuto skladbu dokončit.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Nastoupí umělá inteligence a bude to šílený bastard, ale nechme jim to právo, aby si s tím hráli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
K období adventu patří neodmyslitelně koledy, vánoční hudba, třeba Vánoční oratorium, je tato řekněme vánoční hudba, v něčem jiná pro interprety?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Já myslím, že ano, a že to není jenom v tom pocitu, už to, jak je komponována, s jakými prostředky pracuje. Protože vánoční hudba má v sobě vždycky ten aspekt obdarování, takže nebývá nikterak komplikovaná, bývá velmi často melodická a krásně melodická, další desetiletí a staletí přišli s nápadem, aby měla alespoň snadno zapamatovatelný refrén v těch písních a tak dál. Ale ta podstata je v tom, že pastorely, coby pastířské zpěvy, vždycky oslavovaly určitý konkrétní akt, který je spjat s narozením Ježíše. Koledy vyjadřovaly onu prosbu koledníků, kteří chodili, přáli a byli za to odměněni. No a vánoční hudba, vánoční písně, mají v prvé řadě nabídnout tu míru rozjímání, zklidnění, upozadění se, no, já myslím, že ve velkých nákupních centrech se to zrovna nedaří, ale jsou místa, a mezi ně mimochodem patří i rozhlas, protože mohu poslouchat doma a v klidu, ve svém prostředí, ano, které na tuto typickou vánoční atmosféru prostoty, pokory, láskyplnosti, které pamatují a splňují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Máte Vy třeba osobně nějakou oblíbenou vánoční skladbu nebo skladatele?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
No, já prozradím to, co jsem zatím nikde veřejně neřekl, můj dědeček byl amatérský varhaník a napsal a sepsal spoustu lidových zpěvů, pastorel, takže mám doma takový sborník, díky dědečkovi. A protože jsem po něm podědil i harmonium, tak si docela rád ty písně připamatuji, ale není v tom problém, nakonec Gruberova Tichá noc nevznikla pro nic za nic, a protože je napsána naprosto geniálně, po mém soudu, no tak po staletí vzbuzuje takovou míru hudebního respektu a hudební úcty. Nejen, že je líbivá, ale ona má v sobě tu míru té poctivosti a té vánočnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jste se zmínil o těch varhanech, tak jak známo, ta slavná píseň, asi nejslavnější, Tichá noc, by nevznikla bez toho, pokud by myši neprokousaly ty vaky. To se traduje.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
To se traduje. Je otázka, jestli to bylo skutečně a nebo to bylo přáním režiséra onoho slavného filmového snímku, který to potřeboval oživit. Já si myslím, že nicméně, to by bylo na delší debatu, že Gruber, byť byl hudebně prakticky nevzdělán, vyhověl svému pocitu, a svému srdíčku a napsal nádhernou, nádhernou vánoční píseň.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A ta určitě zazní v mnoha domovech po celém světě.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Nepochybně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Profesor Jiří Hlaváč, hudebník, byl hostem dnešního vydání. Já Vám děkuji za Váš čas, za Vaše postřehy a přeji Vám krásné svátky. Na slyšenou.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista a pedagog:
Děkuji a přeji pěkné svátky Vám, celé Dvojce a posluchačům. Děkuji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A k dalšímu poslechu Dvojky zve Zita Senková. Na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.