Přepis Jak to vidí Jan Krajhanzl – 18. ledna 2021

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný den a celý nový týden přeje Zita Senková. Mým hostem je sociální psycholog Jan Krajhanzl z Katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, já vám přeji dobrý den.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Hezké ráno vám i posluchačům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Analýze podrobíme veřejnou debatu, co ji ovlivňuje, co z ní můžeme vyčíst o nás, o našich prioritách a postojích. Přeji nerušený poslech. Většina debat ve společnosti, v médiích, na sociálních sítí se už nejméně 10 měsíců točí zejména kolem pandemie. Míru restrikcí nyní střídá téma očkování. Vypozoroval jste nějaký, vývoj posun v té veřejné debatě, v jakém tónu se nesly ty první měsíce a hlavně, kam jsme se dostali?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Tak přemýšlím, jak to vyjádřit v pár větách, ale zdá se mi, že to čeho jsme jednoznačně svědky, bohužel růst toho napětí ve společnosti. Růst vlastně nějaké frustrace, protože myslím, že zažíváme frustraci vlastně z obou stran, že je tady řada lidí, kteří jako velmi nepříjemně pociťují dopady těch vládních opatření a vlastně už mají nad hlavu té třeba domácí výuky se svými dětmi. Opravdu jsou jako velmi, pod velkým tlakem třeba ekonomicky kvůli svým jako zavřeným živnostem a podobně a ti by si vlastně velmi rychle přáli nějaké otevření. A zároveň tedy vlastně máme i skupinu lidí, kteří se snaží jako vlastně co nejbedlivěji sledovat ty dostupné informace, které o té epidemii máme. Nějakým způsobem jako vyhodnocovat, jestli, jestli opravdu postupujeme nejlepším možným způsobem a tam myslím, že jako aspoň jak já jsem součástí téhle té skupiny, tak vlastně že také velmi prudce narůstá frustrace třeba z kroků vlády, z toho jak vlastně málo se testuje, trasuje, jak vlastně jsme pozadu s nějakými očkovacími plány a podobně, takže myslím si, že celkově má bohužel ta debata, myslím že nějaký vliv v tom sehrávají sociální sítě, má tendenci se vyhrocovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Můžeme to nyní postupně rozebrat veškeré ty faktory, které ovlivňují debatu o koronaviru. Co má tedy všechno vlastně vliv na naše postoje? Ovlivnily nás více zdravotní rizika nebo ty ekonomické motivy? Ačkoliv asi záleží, kdo se na tu situaci podívá ze svého úhlu pohledu.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Vidím, vidím to velmi podobně, jak to říkáte. Přesně každý vlastně jsme v nějaké jako nezaměnitelné osobní situaci. Pokud jste státní zaměstnanec, tak samozřejmě vám běží plat, pokud se u vás třeba na úřadě nepropouští. Tak vlastně můžete, nemusíte vlastně se cítit tak jako ve stresu z toho, že třeba přijdete o místo. Naopak pokud jste hospodský, pokud jste vlastně provozo, živnostník, tedy nějaký obchodník, který provozuje nějakou malou provozovnu, tak samozřejmě ta situace je zase úplně jiná, jinak to samozřejmě vnímají i různé generace, jako spoustu lidí 20 plus vlastně má tendenci tu koronavirovou krizi jako neustále podceňovat, byť vlastně přibývá těch případů, kdy na jednotkách intenzivní péče vlastně končí i lidé velmi dobré zdravotní i sportovní kondici a vlastně dochází do velmi jako těžkých zdravotních stavů. Ale samozřejmě jakoby přirozeně to více vnímají citlivě jako starší lidé, takže v tom každá ta perspektiva je jiná a přesně potom bude záležet i na těch věcech, jestli máte děti, nemá děti, máte děti školou povinné nebo tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak na vás působí vlastně výzvy politiků k naší osobní zodpovědnosti?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Já myslím, že jako ty výzvy politiků vlastně jsou asi neodmyslitelnou součástí té krize, protože tohle je opravdu situace, kdy nestačí jenom dělat ta správná opatření na straně vlády. Tady vlastně každý z nás nějakým způsobem ovlivňuje, jak se ta epidemie v jeho okolí bude, nebo nebude šířit. A to je samozřejmě to klasické nošení roušek, ale třeba i to, jaké množství máme sociálních kontaktů. Jakým způsobem třeba potom postupujeme, pokud se dostaneme do kontaktu s nějakým, s někým kdo vlastně může být jako přenašečem té nákazy. Tak jestli vlastně jako to zameteme pod koberec a ani nedutáme anebo jestli třeba vezmeme telefon a obvoláme zase všechny ty, se kterými jsme byli poslední dny v kontaktu a dáme jim vědět, kdy se nám třeba ozve trasovací služba, což se bohužel taky nestává všem a někomu se neozve, ale když se nám přece jenom ozve, tak jestli ti lidé nahlásí ty kontakty, které měli anebo je z nějakého důvodu nenahlásí a podobně. To všechno vlastně můžeme ovlivnit a samozřejmě velmi můžeme ovlivnit i to, jakým způsobem od té krize jako informujeme ostatní. Jestli sdílíme jako ověřené, důvěryhodné informace nebo šíříme vlastně nějaké třeba dezinformace, smyšlenky a podobně, kterých je vlastně dneska bohužel v tom veřejném prostoru také velké množství a někdy je velmi těžké se vyznat v tom, které informace jsou vlastně spolehlivé a které jsou zavádějící.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Chápu, že rozhodně nelze generalizovat, nicméně myslíte si, pane Krajhanzle, že si uvědomujeme to, co máme v rukou a není toho málo, nyní jste to popsal. Jak my můžeme pozitivně ovlivnit ten další průběh pandemie, nehledě na opatření vlády?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Já myslím, že řada z nás jakoby si uvědomuje, že může nějakým způsobem třeba chránit sebe a své blízké, že znám řadu lidí, kteří v téhle složité situaci, i když vlastně už jim trošku docházejí síly, i když jsou z toho velmi unaveni, i když vlastně museli najednou doma si znovu jako promyslet, jakým způsobem jako pečovat o nějakou svojí psychohygienu. Jakým způsobem se rozptýlit, odreagovat. Vlastně možná se vrátili k nějakým svým starším koníčkům a podobně. Možná s někým vstoupili do kontaktu, který předtím nevyužívali, že najednou se třeba se spoustou lidí volají třeba nějak on-line přes video a podobně. Tak vlastně jako vidím celou řadu těch lidí, kteří k tomu přistupují odpovědně, ale vlastně myslím si, že větší problém bude na té straně lidi, kteří mají tu tendenci to podceňovat, protože myslím si, že to je taková jako přirozená vlastnost, lidské, jako lidí vůbec. Vlastně podceňovat nějakým způsobem ty negativní dopady, které může mít naše chování. Zavírat před nimi oči, bagatelizovat. Zlehčovat to a podobně a myslím, že, že celá řada lidí jako pořád třeba má pocit, že je to něco, o čem jako můžeme velmi dobře diskutovat, jestli například ta vakcína je nebezpečnější covid, než není, nebo není nebezpečnější než covid, ale vlastně jakoby, pokud se třeba v tom, v té, v tomto případě podíváme na ty, na ta data a snažíme se čerpat z těch důvěryhodných zdrojů, tak vidíme, že tam není zas tak o čem debatovat, že vlastně jako, že tohle není debata o tom, jestli máme radši vanilkovou nebo pistáciovou zmrzlinu nebo debata o tom, jak bysme si představovali důchodovou reformu, kde se zase přirozeně názory můžou lišit. Ale že vlastně tady jako mluvíme o nějaké reality, o nějaké části reality, kterou máme nějakým způsobem opravdu jako popsanou a že vlastně jako samozřejmě můžou se lišit nějaké akcenty. Můžou se lišit pohledy, ale neměli bysme vlastně nějakým způsobem ignorovat tu realitu jako takovou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Kéž bychom už debatovali o těch zmrzlinách, ale vážně. Podepsaly se na té skepsi části populace odmítavé postoje některých známých lékařů, kteří nejsou epidemiologové, kteří se veřejně staví třeba proti omezení provozu škol nebo i povinným rouškám?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Určitě, určitě. Já si myslím, že tady je vlastně velká poptávka ze strany veřejnosti, která je pod velkým tlakem, a to opravdu bych jako nepodceňoval, jako, jako psycholog. Ta prostě situace je pro řadu lidí velmi nepříjemná, velmi bolestivá a já znám třeba řadu velmi citlivých lidí, kteří třeba i z toho prvního lockdownu, z té první vlny epidemie byli velmi vyděšení upřímně a opravdu nosili ty roušky důsledně úplně všude. Ale mám pocit, že v těch lidech se často něco zlomilo, že prostě zjistili, že takovou míru úzkosti, stresu vlastně jako nevydrží a vlastně přidali se na tu stranu, která raději vlastně hledá nějaká vlastně alternativní, někdy i dezinformační jako vysvětlení, aby vlastně té úzkosti a strachu jako nebyli vystaveni a je to vlastně pro ně ten únik z toho, z toho osobního pocitu ohrožení i za tu cenu, že v tu chvíli začínají vlastně reagovat, nějakým způsobem negovat nebo popírat vlastně část té reality. To jsou někdy jako velmi složité debaty, které člověk jako vlastně na tom internetu zachytí. Prostě někdo říká vysoký počet nakažených o ničem nevypovídá, vždyť to je jenom chřipečka. Tak vy těm lidem ukážete, jaký je počet hospitalizovaných, že to u chřipky nikdy nebývá. Oni řeknou, ale ty jsou tam přece z jiných důvodů. To jsou přece jiné nemoci. Tak vy jim ukážete tabulky vlastně počtu úmrtí a oni zase řeknou, no jo, ale kdo ví vlastně, proč umíráme, třeba umíráme na nějaké zanedbané onemocnění a na podobné věci. Tak vy jim ukážete celkový počet úmrtí a oni znovu zase říkají, ale to jsou lidé, kteří spíše páchají sebevraždu nebo osamělí penzisté vlastně v izolaci a podobně. Tak jim třeba ukážete křivku, kde vlastně velmi kopíruje ten vývoj té epidemie, té šíření nákazy a ukážete jim, jak to kopíruje vlastně ten počet úmrtí, že vlastně tam ta vazba jako velmi úzká, že tam není prostor pro to, abysme hledali vysvětlení, že spoustu lidí umírá na, na jiné důvody a ti lidé vlastně řeknou jako, no ale tak jako ty statistiky já jim stejně nevěřím, stejně si to nějakým způsobem falšují a tak dál a vy už to skoro vzdáváte a říkáte, no tak se prosím, podívejte, jak nemocnice praskají ve švech. Jak tady před chebskou nemocnicí stojí špalír sanitek, jak tady vlastně záchranka už nedoveze ty pacienty včas a podobně. A ty lidi řeknou, a vy tomu věříte jo? A vlastně je jako finální argument a vlastně jako je tam velmi, velmi jakoby obtížně nějakým způsobem překonatelná hradba, kde vlastně ti lidé mají silnou slepou skvrnu a vlastně odmítají se tomu ubránit a my to racionálně nepochopíme, ale vlastně psychologicky, když se na to podíváme, tak je tam vlastně velmi silná intenzivní vlastně obrana před tou úzkostí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Sociální a environmentální psycholog Jan Krajhanzl, se zamýšlí nad postoji společnosti v pandemii. Co vlastně vytváří názor populace, nebo jak vzniká?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
To je velmi složitá otázka. Určitě jako vytváření názorů populace je velmi jako mnohovrstevnatý proces a jako budou na tom určitě nějakou roli hrát jakoby naše dětství, v jaké rodině jsme vyrůstali, v jaké době jsme vyrůstali. Co byli jako třeba úplně dětské knížky, na kterých jsme vyrůstali, jestli to byli hrdinové, jako je Vinnetou a Old Shatterhand nebo třeba Hoši od bobří řeky nebo něco podobného. Ale zároveň jako to bude takový ten, jako ta nejhlubší vrstva v nás, ale pak tady budeme mít třeba ty momentální postoje, momentální nálady a ty samozřejmě ovlivňuje to, jak o tom píší média. To co, jakým způsobem vystupují třeba představitelé vlády a podobně. Takže přemýšlím teďka, jak říct něco konkrétního, ale pokud je to takhle široce položená otázka, tak nenapadá mě jiná než takhle obecná odpověď.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Třeba jakou roli sehrávají, řekněme, hrdinové, vy jste tedy popsal několik těch literárních, ale ti opravdu, kteří existují, kteří jsou tady mezi námi, které můžeme vídat v médiích nebo je také potkat. Hrdinové z lidu řekněme.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Já myslím, že, že v té první vlně koronaviru, která vlastně v Čechách byla velmi úspěšně zažehnána a vlastně jako pro spoustu lidí ta vzpomínka na jaro je taková, že jsme přijali velmi drakonická opatření a vlastně žádná epidemie tady prakticky nebyla. Tak vlastně tam jsme tenkrát prožívali velmi silně ty hrdiny v těch nemocnicích, ale vlastně i spoustu třeba podnikatelů, kteří třeba zdarma dováželi do těch nemocnic jídlo v poledne nebo vlastně nějakou třeba drobnou pozornost pro ty lékaře a podobně. A to se mi zdá, že teďka bohužel zesláblo, byť vlastně ty nemocnice jsou v tak zoufalém stavu, který vlastně jsme za ten uplynulý rok jako ještě nezažili a, a to si myslím, že je vlastně smutné. A zároveň si vlastně všímám nějak jako vlastně trošku jiného tématu, souvisejícího s těmi hrdiny, a to je, jaké hrdiny my v České republice vlastně vůbec v té české společnosti dlouhodobě jako preferujeme. Jaké vlastně máme tendenci uctívat a tam se mi zdá, že je vlastně velmi silný nějaký jako typ, archetyp vlastně nějakého lidového hrdiny, že to jsou takoví ti hrdinové, kteří pochází z toho prostého lidu. Nejsou nijak zvlášť jako studovaní, ale mají na všechno vlastně velmi jako přesný, řekněme, sedící, trefující se jakoby názor a já teďka, abych možná to dal rovnou do příkladu. Tak jako modelové prostě mluvíme o takových těch lidech typu jako hloupý Honza, který je za pecí, a pak se vydá do světa, vlastně najednou získá princezna a půl království. Ale vlastně třeba také jako postavičky našeho dětství, jako byl třeba loupežník Rumcajs nebo Matěj Kotrba. Třeba nedávno jsme se dívali se synem na Císařova pekaře a Pekařova císaře. A to jsou takový vlastně jako trošku jak se říkají, mají proříznutou /souzvuk zvuků/, jak říkala moje babička, ano přesně. Vlastně nejdou pro nějaké ostřejší slovo daleko a vlastně vypadají jako velmi sympatičtí hrdinové. Mají rádi lidi, lidi mají rádi je a jsou to vlastně velmi jako pozitivní hrdinové, ale až do toho momentu, kdy začneme si trošku jako číst mezi řádky. Začneme si všímat, kdo proti nim většinou stojí. Tam si myslím, že vlastně je zajímavé, že třeba tyhle ty pohádky třeba reflektují vlastně třeba lidi, kteří jsou nějakým způsobem vzdělanější, že jsou poddaní, velmi často nějakým způsobem jako posměšně, že jsou to takoví ti chytráci a chytráčci. Napadá mě pan učitel Očičko třeba z Rumcajse a podobně anebo je tam jako velmi ostré vymezení se vůči vlastně jaké jakýmkoliv elitám, těm co nám vládnou. Už je to nějaký knížepán nebo třeba v Císařově pekaři ten Rudolf II, že jsou takový vlastně trošku jako srandovní, legrační, přitom vlastně dělají někdy jako hodně divné a špatné věci a podobně a samozřejmě ještě ti lidé zvenku, takový ten šišlavý přízvuk jako v těch českých pohádkách, když někdo vlastně není našinec, ale přitáhnul odněkud zvenku a já proč o tom mluvím. Já si myslím, že to teďka bohužel velmi silně třeba může ovlivňovat a nějakým, nějakým způsobem i deformovat tu debatu o koronaviru, protože myslím, že i tady vlastně máme tendenci. Mimochodem jako tenhle vzorec jako je starší. My jsme ho našli v obou prezidentských volbách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A z čeho vycházíte vlastně, když popisujete nejspíš tedy k čemu je, po čem je poptávka?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
No zkusme, zkusme se podívat vlastně přesně, zkusme se podívat na poslední dvě prezidentské volby. Kde tam vlastně sedí, stojí proti sobě třeba Miloš Zeman, jako ten muž z lidu a proti němu stojí třeba Karel Schwarzenberg, což přesně jako naplňuje ten, ten, kdo není úplně od nás. Ten, kdo vlastně je ten šlechtic, má, má ty cizí nějaké vlastně jako jiný, jiné kořeny než my. Podobně vlastně třeba ta druhá volba, zase Miloš Zeman versus třeba Jiří Drahoš, ale vlastně našli bysme to i v jiných debatách. Já si teďka vybavuji třeba debatu jednoho z moderátorů Českého rozhlasu Luboše Xavera Veselého a jeho, řekněme, jako typus a způsob, jakým se třeba opřel do Veroniky Sedláčkové, zase jako spíš jako zástupce nějakého intelektuálnější publika a vlastně vidím, jak vlastně snadno tihle ti takzvaní lidoví hrdinové, aspoň ti co se takhle stylizují, charakterizují, že ono často je to nějaká stylizace. Tak vlastně jak velmi snadno získávají nějakou veřejnou podporu a teďka vlastně velmi něco podobného je vidět i v té debatě o koronaviru. Najednou tady máme Daniela Landu, který samozřejmě není epidemiolog, není infektolog, ale vlastně dokáže velmi dobře získávat podporu u široké veřejnosti, protože vlastně on má přesně zase proříznutou šlejfířku, jak říkala babička. Vlastně jde do té konfrontace a vlastně velmi ostře se vymezuje proti těm, co jsou jako až moc chytrý, co jsou vlastně, jako nějak těm elitám. Těm co vlastně nám tady říkají nějaké rozumy jakoby z ciziny a podobně a vlastně myslím si, že tohle jako na jednu stranu má určitě nějaké pozitivní roviny, ale na druhou stranu nás to vlastně dlouhodobě drží v nějaké velmi silné nedůvěře vůči těm, kteří třeba nějaké vzdělání získali nebo se snaží nějak třeba ve prospěch té země vstupovat do nějakých veřejných funkcí. Já teďka ponechávám stranou důvěru v aktuální vládu, ale vlastně pokud bysme, pokud by tohle měl být náš dlouhodobý postoj, což se zdá, že je, tak si myslím, že to je velmi vlastně rizikové.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vy jste popsal celou škálu těch pocitů, který my jsme jako společnost a nejenom Česká republika prošli od začátku té pandemie. Od nějakého šoku, v posledních měsících už se dostavuje únava, úzkost, frustrace, nedůvěra. Co bude dál? Lze to odhadovat, jak se bude vyvíjet vlastně ta další křivka našich emocí. Nyní jak už jsem řekla v úvodu, kromě restrikcí se zaměřujeme spíš na to očkování.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Já, já v tom jsem trochu pesimista a trošku optimista. Jsem pesimista ohledně toho, že pokud přijde rozvolnění, tak ještě je velká pravděpodobnost, že můžeme zažít nějakou čtvrtou vlnu toho koronaviru a souvisí to i se šířením vlastně té britské mutace, která je mnohem více nakažlivá, a u které vlastně i ty stávající opatření, která pro nás byla nepříjemná a bolestivá, tak vlastně by nestačila, abysme zamezili šíření té nemoci a vlastně vidíme, že teďka nemocnice samy jsou na pokraji kolapsu a pokud by přišla tady ta verze toho koronaviru, tak samozřejmě budeme stát ještě před daleko větším nebezpečí. A v návaznosti na to samozřejmě se bude od tohohle, od téhle reality, tohle je ta vlastně ten podklad, ta půda, ze které to všechno vyrůstá, ale na to budou navázané samozřejmě ty, ty nálady té společnosti, takže tam samozřejmě potom čekám jakoby vlastně nějaký jako zase ještě prohlubování té frustrace, nedůvěry a tak dál. Může to být opravdu celé ještě jako vyhrocenější než než doteď. Ale zároveň jsem mírný optimista, co se týká očkování. Obecně se mi zdá, že vlastně možná i to, jak ta vláda postupuje, troufám si říct relativně zatím spíše nekompetentně. Tak vlastně může zvyšovat hodnotu toho očkování v očích veřejnosti. Zní to paradoxně, ale my sociální psychologové poměrně dlouhodobě zkoumáme efekt věcí, které jsou nedostupné a vzácné, že prostě pokud je něco nedostupného a vzácné, tak potom velmi silně roste poptávka vlastně jako iracionálně, ale je to tak, že vlastně ty nejvzácnější věci jsou vlastně nejžádanější. A pokud lidé vědí, že jako jen tak se na ně nedostane s vakcínou a a podobně, tak já jsem optimista, že to vlastně v lidech může vyvolávat jako silnější zájem se nechat očkovat. Zároveň vlastně i tím, jak to očkování půjde velmi pomalu a proočkuje se zřejmě jako většina zemí kolem nás a velmi postupně budou přibývat ty skupiny, které se očkují v České republice, tak ti lidé zkrátka dobře na vlastní oči uvidí, že to očkování není nebezpečné, že tady nejsou nějaké vlastně jako výrazné komplikace, že rozhodně je to lepší, než skončit na, s intubací na jednotce intenzivní péče a podobně. A že vlastně jako ne nějakou kampaní, na nějakou reklamou, kterou, která se odvysílá v éteru, ale prostě zase tou žitou zkušeností. Ti lidé uvidí, že to je něco, co je rozhodně jakoby dobré mít a možná budou potom i trošku více dychtit, když uvidí, jak vlastně dlouho to může trvat, než se na ně dostane.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Hovoříme s Janem Krajhanzlem z Masarykovy univerzity. Na co pandemie naopak nemá vliv?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
To je zajímavá otázka, my jsme zvyklí teďka přemýšlet spíše, spíše obráceně. Já si myslím, že vlastně méně než bychom čekali, ovlivňuje třeba pandemie vztah k té oblasti postojů a chování, které, kterou se odborně zabývám nejvíc. A to je vztah jako k přírodě a k životnímu prostředí. Bylo očekáváno, jestli jim pandemie část, část jako mých kolegů třeba očekávala, že pandemie vlastně přiživí zájem o témata životního prostředí, ochrany klimatu a podobně, protože se domnívali, že tím, že čelíme nějaké hrozbě, tak si uvědomíme, že taková hrozba nemusí být ani první ani poslední a že vlastně je dobré být jako připraveni na té další hrozby, které přijdou a zároveň tady byla i část kolegů, kteří naopak říkali. My máme jenom jako omezený prostor pro to, jako nosit v hlavě nějaké starosti, těch starostí se tam nevejde, nevejde zas tak velké množství a prostě pokud nám tam velké množství teďka prostoru zabývá, zabírá covid, tak tam nebude prostor právě proto ještě se trápit tím jako jak, v jakém stavu je česká krajina, v jakém stavu je tedy znečištění ovzduší anebo jak, jak to vypadá se změnou klimatu a myslím, že ta data, která jsou zatím dostupná, tak ukazují, že vlastně tam nějaká velká změna neprobíhá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ovlivnil tedy koronavirus nějak pohled na ty otázky?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Zdá se mi, že právě velmi málo, že velmi málo, že vlastně to jsou jako dlouhodobá témata, která postupně nazrávají a vlastně myslím si, že ten vliv je menší než řada lidí doposud jako čekala.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co nám dodá nebo mohlo by dodat sebevědomí?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Já myslím, že třeba minulé jaro nám velmi dodalo sebevědomí, jak se podařilo tu první vlnu jako zvládnout, že tam vlastně jsme viděli jako vlastně nějakou relativně úžasnou jako synergii a vlastně poměrně vzácnou synergii. Jak té české exekutivy, která vlastně velmi odvážně a pohotově přijala nějaká opatření a zároveň vlastně nějaké vzepětí té společnosti. Opravdu tenkrát přece roušky šil každý, každý druhý a lidé byli velmi pomáhající si navzájem. Jako mysleli na svoje, na starší lidi ve svém okolí. Velmi si myslím jako snažili nějakým způsobem i symbolicky třeba podporovat ty, tu, ty zdravotníky v první linii a podobně. Ale tak to si myslím, že byl určitě důvod k hrdosti. Tak já si myslím, že možná v těch těžkých chvilkách stojí za to se k tomu vracet. V tuhle tu chvíli určitě by nám samozřejmě pomohlo, kdyby nakonec ta česká legendární schopnost improvizovat, tak nás opravdu vytáhla z téhle šlamastyky a na poslední chvíli jsme nějakým neuvěřitelným sprintem dokázali dohnat všechny naše jako zmeškané časy. Třeba při přípravě toho očkování a dokázali jsme to nějakým způsobem jakoby dohnat. Ta vláda by se nějak jako restartovala vlastně v nějaké komunikaci s veřejností a najedou bysme měli vlastně ty informace, které potřebujeme k tomu, abysme se třeba udělali zdravý, nějaký pravý obrázek o té, o tom stavu té epidemie a podobně, ale nevím jestli nejsem trošku už v kategorii zbožná přání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem od pátku tady funguje centrální registrační systém. Zamezí podle vás i případům, aby se vakcína nedostávala lidem z jiných než prioritních skupin, jinými slovy očkování mimo pořadník?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Přiznám se, že na to nejsem odborník, že vlastně nedokážu posoudit, jestli ten systém bude tak, tak jako vlastně neprůstřelný, aby, aby těmhle případům zamezil, ale myslím, že vlastně ty případy očkování zase ukazují, možná jako posilují hodnotu toho, o čem jsme se bavili. A to je, že když lidé vidí, jak různí lidé, různí vlastně jako mocní se snaží oočkovat co nejdříve, tak najednou vidí, že, že to nebude asi jako něco nebezpečného, nebo něco čemu by se chtěli vyhnout. Ale spíše vidí, že vlastně je to možná něco, po čem stojí za to jako toužit, protože nás to vlastně může dostat zpátky do nějakého normálního života. Takže vlastně skoro bych to považoval za takovou velmi jako paradoxní a určitě samozřejmě nechtěnou, říkám to ve velké nadsázce, ale takovou jako skrytou kampaň na podporu očkování, aby lidé vlastně více zatoužili po tom se očkovat, protože když vidí, že se takhle očkují všichni ti, ti důležití nahoře, tak říkají, no ale já bych přece také chtěl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Myslíte, že budeme, až to celé odezní, třeba více oceňovat práci pomáhajících profesí? Často se spekuluje totiž o tom jestli a jaký by mohla mít ta pandemie dlouhodobý vliv na českou společnost.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Jako co se týče dlouhodobého vlivu na českou společnost, tak se opravdu velmi bojím toho, že to tu českou společnost ještě výrazněji rozdělí a to souvisí s odpovědí na vaší hlavní otázku, a to je, jestli to třeba může posílit prestiž těch pomáhajících profesí. Já si myslím, že teďka je velmi nešťastná ta debata v tom, že se vlastně bere jako 2 strany barikády, kdo s koho, že vlastně buď jsou tady ti lidé, kteří chtějí chránit zdraví, anebo lidé, kteří chtějí chránit ekonomiku /souzvuk zvuků/. Já se právě domnívám, že tohle vlastně je velmi nepřesný jako obrázek té, té krize, ve které teďka jsme. Já si myslím, že ve skutečnosti je to tak, že pokud by česká vláda, která tvoří nějakou třetí stranu trhu toho trojúhelníku, více testovala, dávala lepší, přesnější pohotovější, řekněme, cílenější ekonomickou podporu. My máme 55 % lidí, kteří vlastně považují, že 52 % lidí, kteří si myslí, že ta ekonomická opatření třeba nejsou dostatečná. Máme třeba velký problém s tím, že lidé nenahlašují ostatní, které mohli nakazit, protože se bojí, že jim tím vlastně sníží příjmy. Takže my bysme třeba potřebovali mít jako, aby ta nemocenská v době karantény nebo v době covidu, aby vlastně dosahovala sta procentem mzdy, aby lidé vlastně nebyli negativně motivováni nahlašovat ty, ty podezřelé, ty lidé, kteří mohou zase přenášet tu nákazu. Protože kdybysme přijali celou řadu těchhle opatření, kdybysme velmi intenzivně očkovali. Izrael už má proočkováno proč 2 miliony lidí, jo my jsme na 100 000. Tak vlastně jako v tu chvíli by najednou byl prostor pro to, aby byly třeba ty malé krámky otevřené, aby třeba část dětí, pokud ne všechny se třeba vrátily do školy, že to není jako, kdo s koho, že víc bezpečí nebo víc ekonomiky. Ale ono je to opravdu o tom, že jako kdyby ten stát postupoval jako chytřeji, lépe, kdyby, kdyby se vlastně za lépe zorganizoval, koordinoval. Tak by nakonec vlastně jsme se mohli být bezpečněji, a přitom vlastně by nám právě to, že tady tu epidemii snížíme, na nějaký třeba počty 100 případů denně nebo něco podobnýho nakažených, tak by nám to právě umožnilo významnou část toho života vrátit jako do původních kolejí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Sociální a environmentální psycholog Jan Krajhanzl z Masarykovy univerzity a jeho postřehy. Děkuji vám za ně a přeji vám hezký den, na slyšenou.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Děkuji za pozvání, mějte se hezky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.