Přepis: Jak to vidí Jan Jirák - 25. října 2018

Jan Jirák
Jan Jirák

Jak to vidí mediální teoretik Jan Jirák.


Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den. Zita Senková vás vítá u pravidelné půlhodiny reflexe našich hostů. Tím dnešním je profesor Jan Jirák z Univerzity Karlovy Katedry mediálních studií. Dobrý den.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Dobrý den vám i posluchačům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak důležitou roli v živení a udržování naděje svobody hrají média? Kde jsou hranice novinařiny i běžného chování? Má smysl odpovídat na nenávistné komentáře? Připojte se k poslechu. Zatím neznámý pachatel ve Spojených státech posílá výbušniny významným osobnostem. Dostali ji například Clintonovi nebo Barack Obama. Podezřelá zásilka mířila i do Bílého domu. Prezident Donald Trump za spoluviníky situace označil média. Mají prý podle něj zodpovědnost udávat civilizovaný tón a měla by přestat s nekonečnými útoky a smyšlenými historkami. Co si o tom myslíte, pane profesore? Když někdo, konkrétně novinář, informuje o něčem kriticky. Je to už nepřítel?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Tady je potřeba si asi říct, že my, tím myslím společnosti toho západního střihu, jsme se ocitli v takové nové situaci, kterou ještě neumíme pořádně zvládat, dokonce je pro nás obtížné o ní přemýšlet. Někteří autoři tomu říkají rozdělená společnost. To je vlastně fakt, že když vyjádříte nějaký komentář, třeba kritický, tak se tím přidáváte jakoby k nějaké straně a protistrana má pocit, že jste proti ní, jako kdybychom hráli fotbal na jednom velkém hřišti. Tím se trochu ztrácí vlastně několik staletí pěstovaná, nejméně 100, spíš ale 150 let, pěstovaná tradice novináře, který jako by měl právo stát mimo to hřiště, zdůrazňuji „měl jakoby právo“. To je taková tradující se představa. Můžeme si to představit tak, že ti hráči, třeba političtí nebo společenští, běhají po tom hřišti a nějak se faulují a nefaulují, a novinář má takové exkluzivní postavení, že stojí za čárou a říká, támhle ten fauloval, tento běžel pomalu a tak podobně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nezávislý pozorovatel?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Řekněme nezávislý pozorovatel. Je to uměle vytvořená role vlastně, ale v těch demokratických poměrech jsme si, řekněme, zvykli, že k ní se snažíme směřovat. A ono teď jde ten vývoj opačným směrem. Přestože se novináři snaží stát za čarou, aspoň někteří, a z té pozice nehrajících to komentovat, tak ti na hřišti je tahají za ruce a říkají, ty hraješ s tím druhým, jdi k němu, když se s ním identifikuješ, a vlastně ho trochu vtahují do hry, což je i trošku, myslím, součást politického marketingu, vyloučit tu roli vnějšího pozorovatele. Ale já myslím, že tohle to, co pozorujeme, ty rozdělené společnosti, včetně toho Trumpova obviňování, a těch obviňování je spousta v nejrůznějších zemích, tak to myslím, že je součást toho, že zvlášť politické a ekonomické elity přišly na to, že tímto můžou postavení žurnalistiky takové, jaké jí má v demokratických poměrech příslušet, zpochybňovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy říkáte, pane profesore, že je to právo novináře, být za tou čarou, nebo asi právo, jste řekl. Ale kromě práva známe také povinnosti. Tak kde by měl/o ten novinář nebo to médium stát?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Když bych se dál držel toho příměru s hřištěm, i když každý příměr pokulhává, pochopitelně, tak tím, že stojí za čarou, by měl umět dodržet to, že nebude ani jedné straně fandit. On není fanoušek na tribuně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A když někdo hraje špatně a ten novinář na to poukáže?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Tak má právo říct, hraje špatně. To je ta nezávislost. Ale novináři na druhou stranu bohužel dost často dělají to, že o někom řeknou, že hraje špatně, prostě proto, že ho nemají rádi, a jinému to promíjejí. Čili ona trocha viny na straně těch médií taky je. Kdysi jedna docela významná představitelka novinářského vzdělávání paní Joe Connors, tehdy děkanka slavné kolumbijské školy žurnalistiky, se na začátku 90. let přijela podívat do Československa a v jednom rozhovoru řekla, že se budeme muset naučit, že nezávislost novináře je především způsob myšlení, že to není nějaká garantovaná pozice, ale je to především pohled na věc, pohled na svět takový, kterému se dá říct nezávislý, to jest, kde se novinář sám hlídá, aby někomu nestranil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A nebude právě to hlídání jistá sebecenzura, svazující, pro toho novináře? I když si třeba bude stoprocentně jistý, že někde došlo k nějakému pochybení nebo k chybě, tak se bude bát vlastně na to poukázat, aby nebyl z něčeho obviněn.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
To obvinění pochopitelně může nastat, ale to není otázka nějakých obav, já myslím, že to je naopak možnost, jak čerpat určitou jistotu v tom, že to dělám dobře, že dělám opravdu žurnalistiku, ne nějaký skrytý politický lobbing nebo něco, a já si myslím, že skutečně naučit se myslet v nejlepším slova smyslu nezávisle, tj. kontrolovat si své vlastní inklinace, je součást profese, to novinář má umět. Ale má to dneska mimořádně těžké, protože už ta protistrana, zvlášť ta politická, se naučila velmi účinně toto postavení zpochybňovat. Na tom Trumpově výroku je to vidět.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když zůstaneme u fotbalu, a teď doslova, tak na nedávné tiskové konferenci slavného mnichovského klubu FC Bayern atakovalo jeho vedení trio Hoeneß, Rummenigge, Salihamidžić kritiky právě z řad novinářů. Jejich komentáře jsou prý nestydaté a postrádají respekt vůči hráčům. Třeba se pánům nelíbí, když o někom nedávno napsali, že působil jako psí čumák a podobně. Odvolává se, dokonce, vedení FC Bayern na první článek ústavy o důstojnosti člověka, která je nedotknutelná. Vznikla na to v Německu velmi bouřlivá diskuze, kde jsou hranice kritiky médií.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
On to případ je zajímavý z mnoha pohledů. V něčem je specificky německý, protože tam vlastně nepřímo zazněla i narážka na nakladatelství Springer, na to velké vydavatelství, které má zrovna s dodržováním důstojnosti už od 60. let problémy. Heinrich Böll o tom psal v knížce Ztracená čest Kateřiny Blumové docela sugestivně, předváděl praktiky toho bulvárního tisku... Takže ono je to asi těžké rozhodnout, ale já myslím, že kritizovat se dá i při zachování důstojnosti. Ty výroky, které tam Rummenigge a jeho kolegové kritizovali, tak myslím, že už opravdu byly svým způsobem ponižující. Ono je to asi složité i v tom, že osobnost, jako je Karl-Heinz Rummenigge, asi těžko rozdýchává takové soudy. Já myslím, že to docela chápu, ale je to asi osobní, protože pro mě je Rummenigge osobnost Bayernu z doby, kdy jsem byl mlád. Já nejsem fotbalový fanoušek, ale to je jeden z mála fotbalistů, které si pamatuji... Takže asi tam je i dost velké ego, které nutí se bránit podobným útokům. Nota bene často od lidí, kteří jsou v té samotné profesi spíš pěšáci než osobnosti. A to myslím, že je jeden z velkých problémů současnosti, že i novináři, kteří si ještě, bych tak řekl, ještě nevypsali ty novinářské ostruhy, tak už se cítí povoláni v podstatě být božími soudci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jiný příběh nabízí Rakousko. Tam je zase debata na téma, jestli má smysl odpovídat na nenávistné komentáře především na sociálních sítích. Debatu rozvířila rakouská ministryně životního prostředí Elisabeth Köstingerová. Na sociální síti stala terčem urážek kvůli své postavě, že má od červencového porodu syna nějaké to kilo navíc, jak někdo jízlivě upozornil. A ty urážky se ministryně dotkly tolik natolik, že o nich veřejně napsala. Dokonce seřadila kanály, odkud přichází nejvíce těchto urážlivých komentářů a poznámek. Seřadila je podle intenzity – Twitter, na druhém místě Facebook, pak jsou to emaily a jako poslední Instagram. Odpovídat nebo neodpovídat na nenávistné komentáře plné zloby, žluče?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Obecně platí podle mého soudu (teď už to bude znít téměř jako lekce z komunikace), že nechce-li člověk podobné projevy přiživovat, tak na ně reagovat nemá. Má je nechat promáchnout, abych tak řekl, protože dynamika toho nenávistného projevu se vlastně živí těmi reakcemi. Můžeme si představit tyto hejty, ta nenávistná prohlášení, v podstatě jako provokace. Ten, kdo píše takový ponižující nebo nenávistný tet, tak se v podstatě chová jako pes, který štěká a snaží se vyprovokovat druhého psa k reakci. Nejlepší je v tu chvíli jít pryč. Ale asi je-li někdo intenzivně přítomen na síti, a to zřejmě soudě podle toho, jak je aktivní paní ministryně, tak patří k náruživým uživatelům sociálních sítí, tak je velmi obtížené v tu chvíli nereagovat, a asi to vyžaduje mysl velmi jadrnou a mysl s obrovským nadhledem, aby nad tím mávla rukou. Ale asi už toho bylo moc. V zásadě si myslím, že to byl lidsky pochopitelný, ale takticky asi ne úplně doporučitelný krok.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Americký list Washington Post vydal před pár dny poslední článek, který napsal saúdskoarabský novinář Džamál Chášakdží předtím, než byl brutálně zavražděn na konzulátu své vlasti v Istanbulu. Mimo jiné popsal to, jak si při prohlížení letošního žebříčku politických práv a občanských svobod v jednotlivých státech, ten seznam vydala organizace Freedom House, uvědomil, že pouze jeden jediný stát v arabském světě byl vyhodnocen jako svobodný, a to Tunisko. Země jako Maroko, Jordánsko a Kuvajt se umístily na druhém místě, byly označeny za částečně svobodné, a ostatní arabské země organizace vyhodnotila jako nesvobodné. Podle Chášakdžího Arabové žijící v těchto zemích jsou kvůli té nesvobodě, médií, mimo jiné, buď neinformováni, nebo dezinformováni, veřejnou psychiku ovládá státní rétorika a arabský svět čelí jakési vlastní verzi železné opony. Jakou roli hrají právě média, pane profesore? Chášakdží třeba upozornil na význam rádia Svobodná Evropa během studené války nebo International Herald Tribune svého času.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Ono je to, obávám se, asi trošku komplikovanější. Nepochybně ta zpráva, kterou Washington post zveřejnil jako poslední jeho vystoupení, je pozoruhodná a stojí za podrobnější pozornost. Já to teď musím formulovat velice opatrně, protože sám si nejsem jist svým vlastním názorem, abych tak řekl. Já se trošku obávám, že se můžeme dopouštět představy, že svoboda tisku je univerzální platné lidské právo bez ohledu na kulturu, ve které se uplatňuje. Ale svoboda projevu a svoboda tisku, tak jak ji známe, je výsledek vývoje, který se odehrával v zemích, řekněme, toho křesťansko-židovského okruhu, je součástí nějakého procesu modernizace těch společností a neměli bychom asi podléhat představě, že je automaticky exportovatelný kamkoliv. Když Freedom House dělá tyto žebříčky, tak by se neměly uplatňovat univerzálně bez ohledu na to, ve které části světa a v jakém kulturním, politickém a civilizačním kontextu se to odehrává.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebo měřit i tou naší optikou, takzvaně, situaci třeba konkrétně v tom arabském světě?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Úplně asi neměřit. Ale současně pochopitelně i v tomto světě mohou existovat nejen jednotlivci, ale celé enklávy, které si představují, že budoucnost by měla směřovat tím euroatlantským směrem, čili že by tam měly vzniknout nějaké liberálně demokratické poměry, a to pochopitelně musí uvnitř těch společností vytvářet nějaké napětí. Ale zdá se mi, že měřit to tím, nakolik jsou jako my, je příliš mechanické.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Podle Džámala Chášakdžího arabský svět potřebuje moderní verzi starých nadnárodních médií, aby byli občané lépe informováni o světových událostech.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
To je právě to. On byl evidentně stoupenec představy, že je možné implantovat ty liberálně demokratické modely, jaké jsou například u nás, bez ohledu na to, jaká tradice v té či oné části světa panuje, což je hezká představa, ale obávám se, že dokonce může narážet i na nepochopení nebo dokonce odpor, dokonce těch, v jejichž jménu a v jejichž prospěch se to snažil uplatňovat a prosazovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co se tedy může realizovat v arabském světě, co se týče právě svobody tisku, médií?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
To, co je asi možné, je, řekněme, rozšiřovat nabídku, kterou mohou mít lidé, kteří tam žijí, k dispozici. To je asi to, co se myslí tou budoucností nadnárodních médií, v podstatě tedy nějakých médií dodávaných ze zahraničí.  

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Al-Džazíra například?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Al-Džazíra může být takový příklad, i když tam je to takové trošku komplikovanější... Ale zrovna model Al-Džazíry je asi ten, který využívá prvky typické pro západní média zpravodajského typu CNN a současně pamatuje na své kulturní kořeny a zkouší se s tím nějakým způsobem vyrovnat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte, že se nějak změní investigativní novinařina, například nejenom po smrti Chášakdžího, ale třeba i Jána Kuciaka na Slovensku?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Doufám, že tohle jsou excesy, které jsou strašlivé, tragické, ale na vývoj investigativní a jakékoliv jiné žurnalistiky fakticky nebudou mít významný vliv, protože, doufejme, jsou to jednotlivosti a jednotlivosti ten trend neohrozí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V neděli 28. října vyvrcholí oslavy stého výročí založení Československa. Hodinové speciální ‚Jak to vidí‘ se čtyřmi hosty budeme v přímém přenosu vysílat z Grégrova sálu Obecního domu od desáté hodiny. Pane profesore, jaké pocity ve vás vzbuzuje sté výročí?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Pochopitelně se člověku v hlavě rodí některé úvahy, které se pak objevují v nejrůznějších komentářích. Především nelze přehlédnout, že slavíme založení státu, který už není. Je to takové otřelé klišé, ale vnucuje se... A pro mě osobně je tento fakt svým způsobem nějakým jakoby povýšením toho svátku do roviny něčeho, snad to mohu říct, posvátného, protože vlastně my neslavíme svoji existenci, my slavíme svoji ideu. Já myslím, že pro českou společnost je vznik Československa vlastně realizací nějaké myšlenky, o, řekněme, samostatné národní, jak to budeme nazývat, existenci, a přestože vývoj toho státu šel jiným směrem; přesto, že dnes žijeme v ČR, tak ta idea v nás zůstává, a my ji vlastně tímto slavíme. A to je, myslím, hezké. Je to takové trochu jakoby nemateriální, nehmatatelné a v tom si toho vážím. Trošku mě možná mrzí, že tenhle rozměr, ten nadčasový a jakoby unikající, se dost nepromítá do způsobu těch oslav.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak byste si to představoval?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Já bych spíš řekl, jak bych si nepředstavoval...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak správně nebo vhodně uctít nebo připomenout historii?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Možná poutěmi po místech kolektivní paměti. Možná, že to, co se chystá udělat třeba Český rozhlas, to je to československé setkání na hranici, která dřív hranicí nebyla, je, myslím, takový způsob, jak se vrátit k té samotné myšlence.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak tedy ne? Co vám vadí?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Nemám úplně, abych se přiznal, radostný pocit z oslav realizovaných pomocí vojenské přehlídky. Já mám pocit, že vojenské přehlídky jsou pozůstatek manifestace síly, tedy předvádí se nějaká v podstatě donucovací moc. Armáda je prostě ten prvek silový. A ten se mi nějak neslučuje s křehkostí vztahu české společnosti k neexistujícímu státu, který slaví. Ta křehkost, který je v tom vztahu, ta jakoby se nepromítá do té představy, že někde budou v mnohastupu dupat vojáci a předvádět se technika. Já jsem pamětník toho provádění vojenských přehlídek. Pro mě jako pro kluka to byl obrovský zážitek a člověk koukal na ty tanky... Dnes na to vzpomínám trošku s vnitřním studem, protože koneckonců tehdy to byla součást propagandy, a nevím, čeho je to součást dneska. Nemám pocit, že ČR je stát, který potřebuje manifestovat sílu, a už vůbec ne v tomto výročí – výročí vztahu ke státu, který považuji za tak křehký.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Paní Zuzana k tématu napsala, mimo jiné: „Je důležitější být hrdý na 100 let života a myslím, že máme být na co hrdí, když porovnáme, jak se žilo všem před rokem 1918 a nyní.“

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Možná, že to jinými slovy něco podobného. Ten náš vztah k Československu odhaluje, že my máme v sobě zakořeněných několik takových obrazů minulosti, ke kterým se vztahujeme, a jedním z nich je První republika.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A co si přenést z toho odkazu, pane profesore, do současnosti?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
To je dost zásadní otázka. Já bych na sebe v tomto navázal. Já myslím, že jestli bylo něco zajímavého na tom meziválečném období, což považuji za vrcholné období existence Československa, tak to byl kulturní život tehdejší společnosti i v tom mnohojazyčném, mnohokulturním, i v tom způsobu produkce a vyrovnávání se s okolním světem. Já myslím, že tohle bychom si měli připomínat, a při všech našich žabomyších válkách o všechno možné bychom si měli pamatovat, že tady tohle vzepětí bylo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Bude tady i za 100 let český stát nebo český národ?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Kdoví, co bude za 100 let. Já nejsem dobrý prognostik.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak si udržet naši kulturu, naši identitu?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Bohužel ohlížením do minulosti. Já myslím, že bychom si měli to, co hezky dělá Český rozhlas, připomínat věci minulé, ale měli bychom si je připomínat jako živé. Ne jako součást nějaké povinné školní výuky, ale jako něco, co žije. A to myslím, že často neděláme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na co nejvíce jste hrdý z té naší historie?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Já jsem z rodiny, ve které bylo povinností umět téměř nazpaměť hry Voskovce a Wericha a kdykoliv je citovat. Já mám pocit, že ta kulturní, a zvlášť divadelní a literární, produkce meziválečná je fascinující.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Profesor Jan Jirák a jeho postřehy. Já vám za to děkuji. Na slyšenou.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zítra se Zita Senková těší na slyšenou s Martinem Kovářem, historikem. Dobrý den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.