Přepis: Jak to vidí Dominik Duka - 13. prosince 2018

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den z Arcibiskupského paláce přeje Zita Senková. Dnešním hostem i hostitelem je kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský a metropolita český. Dobrý den.

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaká témata chceme rozvíjet v dnešním rozhovoru? Budoucnost českého státu v příštích 100 letech, kulturu uvnitř našich rodin i církví či křesťanské svátky jako politické a společenské příměří. Inspirativní poslech. Rok 2018 se pomalu, ale jistě chýlí ke svému konci. Letos jsme si připomínali hned několik klíčových výročí našich dějin. Další devítková, kterých rozhodně nebude méně, a budou stejně významná, nás čekají hned po novém roce. Jaký máte vy, pane kardinále, pocit z těch letošních oslav, z těch připomínek? Jak jsme se toho zhostili?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Já bych řekl z mého hlediska nebo církevního hlediska, že jsme vstoupili do tohoto osmičkového roku s návratem kardinála Berana. Zcela jistě, že to bylo ve stínu připomínky roku 1948, kdy každý rok probíhá v katedrále ekumenická bohoslužba s kulturním programem Mene Tekel. A pak to byl návrat na svátek svatého Vojtěcha, muže, který se zapsal do dějin nejenom české církve, ale myslím také i českého národa, a jeho odporu proti oběma totalitám. Zcela jistě zde ozvuk byl a myslím, že to bylo určitě povzbuzení, protože se ukázalo, že přece jenom jeho pobyt v milované katedrále, jak si to přál, je výhodnější než v Bazilice svatého Petra, protože je dostupnější. A tím, jak léta běží, tak v té vatikánské katedrále přece jen známost o kardinálu Beranovi nebyla tak výrazná jako v 70. letech anebo po listopadu 89 v souvislosti se svatou Anežkou. To byl, myslím, takový vstup velmi nadějný. Méně, bych řekl, se jaksi dařil ten konec stého výročí, protože si myslím, že dochází trochu k jedné takové zvláštní situaci. Mé přání o příměří a o společném slavení se nesplnilo příliš, ale naopak do jisté míry ještě eskalovalo. Mám takový pocit a také bych některým lidem vzkázal, že přece jenom máme respektovat událost, na kterou vzpomínáme, a ne ji naplňovat novým obsahem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co konkrétně máte na mysli?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Uvedl bych takový klasický příklad osvobození Plzně Američany, které posloužilo ideologům z doby komunismu, aby tvrdili, že to byla sovětská armáda v amerických uniformách. Myslím, že když oslavujeme sté výročí vzniku republiky, tak bychom neměli do toho vkládat problematiku dnešních sporů politických stran. Rovněž tak využíváme určitých míst v Praze, kde máme zcela jistotu, že tam nebudeme sami, to je tady například na našem Hradčanském náměstí, to je na Staroměstském náměstí, to je na Václavském náměstí, a pak připočteme účastníky všech možných aktivit a turisty jako projev naší nespokojenosti anebo také naší spokojenosti. Takže tady myslím, že by mělo skutečně být to, co je normální. Například ve Francii 17. červenec se skutečně slaví jako určité výročí, nikoliv, že se tam dějí další a další, řekl bych, demonstrace. Proč to připomínám? Protože jsem tady svědek a musím naslouchat nejrůznějším projevům, které určitě mají takové zájmové skupiny, které opravdu neurčují ani společenský, ani kulturní, ani politický život. To není, že bych si jenom stěžoval na politické strany, ale na takové zájmové skupiny. Čili to myslím, že to trochu poškodilo naše některá velká výročí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte tím, pane kardinále, že se do těch oslav připomínek promítaly demonstrace proti třeba některým politikům, konkrétně i třeba proti premiérovi Andreji Babišovi?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Já myslím, že i tato skutečnost. Podívejme se na Francii: Když se protestuje, tak se protestuje proti návrhu na zvýšení cen benzínu a nepoužije se k tomu například výročí první světové války. To se prostě nedělá. To patří k takové slušné výchově. Tady se musíme zase vrátit k tomu, k čemu nás první republika vyzvala. Masaryk neřekl jenom, že demokracie je diskuze, ale také Masaryk řekl, že demokracie je možná tam, kde je slušnost a zbožnost. On zase nebyl takovým, řekl bych, militantním ateistou, protože nikdy nebyl a ke křesťanství se vždycky hlásil. Myslím, že na to jsme tak trošku při těchto slavnostech pozapomínali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kdy je tedy podle vás, pane kardinále, příležitost ideální nebo adekvátní projevit třeba občanskou nespokojenost?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Já myslím, že zaprvé k tomu máme svobodu shromažďování, máme k tomu svobodu slova, a tak si najdu, řekl bych, vlastní datum a najdu si také i vlastní téma. Nemůžu přicházet a rušit akce těch druhých, protože ti tam přišli kvůli něčemu jinému. Nemyslím si, že to je světoborný problém, ale že to je nedostatek slušnosti a všichni po ní voláme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co je podle vás z těch zkušeností z první republiky přenositelné do dneška?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Není to tak snadné, protože ono tak, jak utíká čas, tak si mnohé věci idealizujeme. My, kteří jsme tady absolvovali základní vojenskou službu anebo převýchovu v duchu známého románu 1984, tedy vězení, tak víme, že to nepříjemné se většinou ztratí, pokud to úplně nenarušilo hluboce naši osobnost. Ale pak vzpomínáme na to pozitivní, a to je přátelství, vzájemná podpora. Takže tady si myslím také, že u té první republiky bychom si měli uvědomit, že vznikla za velice těžkých okolností, že to nebylo tak jako v listopadu 89. Jižní Slovensko, východní Slovensko obsazeno maďarskými komunistickými oddíly Bély Kuna, vyhlášení slovenské komunistické republiky... Víme, že zde byl nesouhlas německy mluvícího obyvatelstva, a můžeme také říci, že zde nebyly dořešeny některé problémy legislativní, ekonomické. Čili ta situace nebyla snadná. A přitom můžeme říci, že první republika dokázala vychovat generaci, která byla ochotna ji bránit a která také dokázala, jak v té konfrontaci s hnědou či rudou totalitou nám ukázat, že vychovali mládež, která věděla, co je ideál, co je pravda, co je láska k zemi, k demokracii, ke svobodě. A tady se bojím, že po těch 30 letech, za chvilku tomu bude tak, jsme asi tak dobře neobstáli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jsme sebevědomý národ? Umíme projevit vlastenectví?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Sebevědomí... Já se vždycky, jak se říká, otřesu, protože stále slyším „jsem pyšný“. Když to říkají lidé, kteří považují křesťanství za přežitek, budiž, ale že mi to říkají i někteří kněží a někteří lidé, kteří se vyhlašují za obhájce křesťanských hodnot, a jsou křesťané, ale zapomněli, že mezi sebevědomím a mezi pýchou je nebetyčný rozdíl... My potřebujeme pokoru, ne tu hrbatou, která se krčí, ale která si je vědoma své lidské hodnoty, ale také ví, kolik mi toho ještě chybí, abych se mohl považovat za osobnost, protože všelijaké star ještě neudělají z člověka osobnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Bude český stát existovat i za 100 let? Doplním ještě, pane kardinále, debatuje se o tom, jakou budoucnost vůbec mají takzvané národní státy...

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Já se domnívám, že český národ tady v určité podobě bude. Zda tu bude český stát jako svobodný a suverénní, tak myslím, že to bude skutečně záležet na nás. Protože stát vyžaduje od občana zodpovědnost, solidaritu, od státu vyžaduje subsidiaritu, aby nebral člověku jeho pravomoci, aby těm složkám, jako je obec, kraj a tak dále, ponechal jejich svébytnost. Jsme dnes také i v mezinárodních uskupeních. A tady bude velice záležet na tom, zda doopravdy to bude společnost demokratická. Co vyvolává ve mně určité otázky, to je to známkování a přidávání přídavných jmen socialistická, lidová, což je dubleta.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Rádi nálepkujeme?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Liberální demokracie. Náš stát, moderní sát, o něm hovoříme, český stát, byl založen na principu demokratického státu, bez všech přídavků. To znamená, demokracie je možná jedině tehdy, když si vážím druhého, když se nepovažuji za nadřazenou elitu, která vyžaduje pak i svá privilegia... A víme, že to není jenom imunita poslanců, ale mnoho lidí, nejenom ve společnosti, a nebudu útočit na některé představitele mediálních celků, protože i v samotné církvi to pozorujeme, je přesvědčeno, že mají vyšší, bych řekl, práva a že mají svou imunitu. A to, myslím, je to největší nebezpečí, abychom mohli s jistotou říci, bude zde i za sto let demokratický český stát. Já bych si to přál, ale přál bych si, aby byl ve společenství evropských národů. Možná, že tu bude ještě širší společenství. To všechno možné je, to bylo, protože historie není jenom přežilá minulost, ale historie je také i určitá škola, která nám pomáhá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Bude se nějak proměňovat pojetí vlastenectví jako takového nebo projev vlastenectví?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Domnívám se, že může, protože ona ta nebezpečí, která můžeme pozorovat, ať už je to nedostatek vody, ať už je to katastrofální stav našich lesů, ať je to problematika naší půdy – to všechno nás vede k tomu (a pozoruji to i díky sdělovacím prostředkům – jak rádiu, televizi, tak novinám a časopisům), že přeci jenom se ozývají hlasy rozumné a zajímavé, hlasy pokorné (neberu takové ty hlasy, které vědí, že nemohou s jistotou říct, jaké počasí bude na konci týdne, ale vědí, jaké tady bude počasí za půlstoletí – to považuji za futurologii a trošku utopii), které vědí, že jsou tady určité nutné kroky, abychom se z těch, kteří vyčerpávají zdroje, stali skutečně dobrými hospodáři. To mě přivádí k tomu, že to je také i podstata vlastenectví, protože všimněme si, že slovo „vlast“, to není patria, to není otčina, ale je to něco, co vlastním. A pohled církevní, ale také můžeme říci např. i pohled určitých společenských vrstev, jako byl sedlák, jako byl šlechtic, ho vedly vždycky k tomu, že říkal: Já jsem pouze správcem. My to tak máme i v církvi: Já tady nic nevlastním. To vše je majetek, který musím udržovat a předat dalším, aby jim, dalším generacím, mohl sloužit. Takže tady si myslím, v tomto smyslu, ta šance je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co udělat pro to, abychom byli, pokud možno, těmi nejlepšími správci, hospodáři naší země?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Víte, co je obrovské nebezpečí? To je opravdu ten centrální nebo frontální útok na rodinu. V momentě, když nemyslíte na další generace, ale myslíte jenom na sebe, podle toho starořímského ‚carpe diem‘, což je heslo zániku Římské říše, tak tady si myslím, že je to největší nebezpečí. A proto se také takto někteří lidé chovají...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nemáte na mysli tzv. Istanbulskou úmluvu?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Řek bych, že Istanbulská úmluva je součástí tohoto boje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co vám na ní vadí, pane kardinále?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Někteří říkají, jak jsme vyvolali, což je pravda, diskuzi, a to květnovým pastýřským listem. Ovšem se zděšením, že většina lidí vůbec neví, co to je genderová ideologie; že většina lidí nic neví ani o Istanbulské úmluvě. A budu poctivý a řeknu pravdu: My jsme ji chápali jako určitý text, který je opravdu zaměřen k zákonodárství, které má odstranit ze společnosti násilí – ať je to násilí na ženách, ať je to násilí na dětech. Ale nikdo jsme tento text nebrali (mohu to říci za biskupy; ať se na mě nikdo nezlobí, pokud někdo byl pilnější) jako text, který patří právníkům a legislativcům. Na setkání biskupů Visegrádské čtyřky, východoevropských biskupů, na setkání předsedů biskupských konferencí Evropy jsme najednou byli konfrontováni příspěvky, které bily na poplach a ukazovaly, že v této smlouvě není vše v pořádku. A to nás přivedlo k tomu, že jsme pozvedli hlas. A také bych řekl, že chybí i pokora v našich řadách, když někdo začne tvrdit, že jsme měli začít nejprve obranou žen. Ať si každý přečte všechna naše prohlášení, ve kterých jasně říkáme, že tuto, řekl bych, bázi plně hájíme a jsme si vědomi, že rodina, ve které je násilí na ženě nebo na dětech, není rodina. To je džungle. To je karikatura.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ale i takové rodiny existují. Bohužel.

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Ano. Ale důležité je, že v tomto textu nám ukázali odborníci, skuteční právníci (koneckonců to je reakce České advokátní komory, to je reakce bývalé paní ministryně spravedlnosti a tak dále, především tedy právníci), kteří upozornili, že do toho textu na několika místech vstupuje úplně nesourodý text, který otevírá dveře, které pak mohou být zneužity určitými ideologiemi, které chápou společnost v duchu, a tady to musím obrátit, to jsem byl poučen, Engelse a Marxe a jejich dalších, bych řekl, momentů. Proč? Protože tady už není otázka, která je od počátku. Chci-li hovořit o rovnosti a rovnoprávnosti muže a ženy, to znamená, že muž a žena je člověk, pro ně jsou tato práva. Nejsou určitě stejní. A muži, kteří si obléknou dámské šaty... Vidíme ten rozdíl. A je to komické. Čili to je důvod, proč jsme tento hlas museli pozvednout. A ve spolupráci i na mezinárodní úrovni veliká část zemí má, řekl bych, toto zákonodárství, i naše republika, a jak jsem byl poučen, i otázka obřízky žen je tam obsažena. Mluvili jsme s lékaři, mluvili jsme dokonce se sexuology. A bylo to pro mne obrovské přesvědčení, že výsostné osobnosti tohoto světa řekly „děkujeme vám, že jste dokázali říct rozhodné slovo, protože istanbulská smlouva není dobrá a my ji nepotřebujeme“. A to budu opakovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A žijeme v tzv. postkřesťanském světě, jak někteří říkají nebo dávají nálepku této době?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Ano. Jistým způsobem. Každé to heslo má určité zjednodušení. My žijeme také v postracionálním světě...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A také v době postfaktické...

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
To je tak zajímavé, že žijeme v době, která se definuje jako postracionální, ale zase ty novodobé prostředky, technologie, nám umožňují zpracování toho velkého racionálního pokladu, o kterém se Aristotelovi, Tomáši Akvinskému, Kantovi ani Einsteinovi nezdálo... Čili tady jsme konfrontováni se skutečnostmi, které dodávají člověku optimismus, takže věřím tomu, že tím, že člověk dokáže povstat ze svých krizí, a i tento Babylon je skutečně dán tou obrovskou migrací, a nemyslím jenom migrací osob, ale migrací idejí, ideologií, musí postupně dojít k určitým racionálním závěrům. A tomu věřím. Ale nebudou to jenom racionální, ale také etické základy, protože Ježíšovo přikázání lásky má svůj předobraz. A ten je vlastní antice. Jestli Kristus říká „co chceš, aby jiní činili tobě, to čiň ty jim“, tak Aristoteles nám říká „láska znamená chtít dobro druhému“. Jestli Kristus na rozloučenou dává jediné přikázání lásky, tak Aristoteles v Etice Nikomachově 7.2 píše: Kdyby lidé zachovávali zákon lásky, žádné zákony bychom nepotřebovali. A poslanci by nemuseli vést krvavý boj, zda zvýšit nebo nezvýšit plat. Neměli by pak o čem diskutovat. Neměli by žádný prostředek k tomu, jak nás zásobit více než stotisícem zákonů a předpisů. Čili tady vidíme, kde a jak je zakopán pes. A v tom vidím tu obrovskou naději.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na svém blogu jste mj. napsal, že pokud něco první republika dokázala, bylo to, že vychovávala občany, kteří přemýšlejí. Jaké ambice má naše současná republika?

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
No, to je slovo do pranice. Myslím si, že by mělo vést k hlubokému zamyšlení, především u těch, kteří nesou odpovědnost za školství, ale i celé společnosti, jak si školství váží. Naše školství potřebuje skutečně respekt. Kantorka, kantor potřebují skutečnou úctu ze strany rodičů a dětí. Jestliže jim tuto úctu vezmeme, pak nemají autoritu a výsledek ve škole nebude. Nebude to o zábavě, ale o tvrdém studiu. Tím tvrdým studiem prošel Masaryk. Aby mohl být filozofem, musel umět latinu i řečtinu, zcela jistě musel znát Linguau franco, a to byla němčina. Ale víme, že Masaryk znal i ostatní jazyky. Víme, že znal většinu slovanských jazyků, a také víme, jak se je učil. On i jeho nástupce Edvard Beneš studovali jazyky pomocí četby bible. Vždycky si totiž byli vědomi toho, že bible je vlastně ten nejkrásnější literární a jazykový poklad té dané národnosti nebo jazyka. A myslím si, že když toto pochopí naše škola, ale také i náš stát, že ne v množství, ale v kvalitě je budoucnost...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Setkáváme se o adventu. Vy byste rád viděl křesťanské svátky jako třeba Vánoce, ale například i Velikonoce jako jisté politické, ale i společenské příměří.

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Víte, pokud budeme chápat slovo „politika“, polis (společnost, město, obec), pak chápeme, že mají tento společenský rozměr. Mají svůj kulturní rozměr. Vánoce, Velikonoce dokázaly do sebe přijmout určité milé starobylé zvyky, které jsou předkřesťanské, ale mají v sobě i určitý ohlas zemědělské civilizace a zemědělské kultury. Také křesťanství v této kultuře žilo až do 20. st. (můžeme říci). A víte, já nejsem takový ten škarohlíd, který nadává na konzum Vánoc. A přiznám se vám proč: Žiji vzdálen od své rodiny a není pro mě tak docela snadné říci: Co by potřeboval? Jak bych jí/jemu udělal radost? A tak uvítám i ty určité adventní trhy a řeknu: Ony mě donutily k tomu, abych si uvědomil, že máš pamatovat na sestru, na synovce, na tetu, na sestřenici nebo na spoludělníka... Takže v tom celém, řekl bych, konzumním mumraji je hluboký lidský, a tedy i křesťanský základ. Akorát se to nesmí přehánět. Méně je někdy více. Čili tak bych to viděl. A musím po pravdě přiznat, že advent neprožívám, tak jak bych prožívat měl. Proč? Protože advent se stal dobou uzávěrek. Také je pro nás časem, abychom projevili vděčnost těm, kteří nám pomáhali. Čili máme trochu té doby k tomu, abychom doopravdy jako naši předci šli brzy spát a ráno v pět hodin šli na roráty. Posunuli jsme jejich začátek i proto, abychom nekomplikovali hradní stráži službu... Tady si myslím, že je potřeba, abychom si uvědomili, že Vánoce jsou opravdu hluboké svátky právě rodinného soužití, kdy si společnost má uvědomovat, že to, co platí v rodině, platí ve společnosti. I ta otázka násilí a všechny ty problémy, se kterými se pereme, zápasíme, cítíme, že to není v pořádku. A tak snažme se skutečně, aby ty vánoční svátky byly tím, čím mají být.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kéž by Vánoce trvaly dvanáct měsíců.

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Bylo by to krásné...!

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský a metropolita český, a jeho postřehy. Já vám za ně děkuji a přeji vám krásný adventní čas a samozřejmě radostné a požehnané Vánoce.

Dominik DUKA, arcibiskup pražský a metropolita český:
Já rovněž přeji jak vám, tak posluchačům, aby to byl opravdu advent, který nás přivede k Vánocům. A když někdy budeme hodně běhat po těch dárcích a budeme to dělat proto, abychom druhému udělali radost, tak řeknu slova, za která mě nepochválí všichni – bude to víc, než když byste byli každé ráno na rorátech...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.