Přepis: Jak to vidí David Mareček – 24. ledna 2020

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Se mnou ve studiu je generální ředitel České filharmonie David Mareček. Buďte vítán. Dobrý den.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hovořit budeme například o filantropii, hudbě terezínských autorů, o sídle lidského ducha, o problémech s artikulací. Nerušený poslech. Špičky světové politiky si v Izraeli připomínají oběti holokaustu v době sílícího antisemitismu. V pondělí uplyne 75 let od osvobození nacistického koncentračního tábora Osvětim. U této příležitosti promluvil včera v jeruzalémském památníku holokaustu Jad Vašem, spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier, který přiznal zodpovědnost Němců za vyvraždění šesti milionů Židů za druhé světové války. Cituji jeho slova: "Přál bych si, abych mohl říci, že my, Němci, jsme se z historie navždy poučili, ale říci to nemohu, když se v Německu dál šíří štvaní a nenávist." Tolik spolkový prezident. Podle něj je podstata zla stále stejná.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Myslím si, že má naprostou pravdu pan prezident, a je to příznačné, to, co řekl, protože velmi podobně jako on, mluví nebo mluvil i profesor Tomáš Radil, což je jeden z přeživších z Osvětimi, kterému bylo 14 let, když ten tábor byl osvobozen, a to je neurofyziolog, který mimo tu neurofyziologii samotnou se zabýval právě i vznikem nenávisti ve společnosti a šířením, a on taky řekl, myslím, že to bylo dokonce ve vysílání Českého rozhlasu, že by rád, aby mohl říct, že už taková genocida se nebude opakovat, nebo nemůže opakovat, ale že na základě vlastní zkušenosti, i toho, jak teď společnost vypadá, takže to bohužel říct nemůže, to znamená, že ano, ta podstata je pořád stejná, je v lidech a vlastně čím víc se šíří, i třeba prostřednictvím politiků, kteří mají svoji zodpovědnost, protože někdy rádi hrají na tu notu nenávisti a uzavření, protože rozdmýchat negaci je zkrátka jednodušší nebo přímočařejší, než budovat něco pozitivního, tak si myslím, že to nebezpečí je, a je to i důvod toho summitu, a je to i důvod, proč si musíme tyhle události připomínat, protože jednak by měly být v té jakési genetické paměti lidstva, aby se ta pravděpodobnost, že se zopakují, aby se snížila, a je to jedna z věcí, která se dá opravdu přenášet i mezigeneračně, ale je potřeba o nich mluvit, nenechat to jako něco, co přece samozřejmě všichni víme, protože to samozřejmě nevíme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak si je, pane Marečku, připomínat? Jak se vůbec stavíme k našim dějinám? Konkrétně tady, v tomto případě k holokaustu, k druhé světové válce. Možná bych jenom krátce připomněla pár slov francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který varoval před moderním antisemitismem, právě v podobě xenofobie a intolerance, jak jste ostatně i Vy sám naznačil a apeloval na to, abychom si nezahrávali s historií, nezkreslovali, nezpochybňovali. Cituji: "Existuje tady pravda a historie podpořena důkazy. Nenechme se proto splést, protože nás to může zavléct do srdce temnoty."

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Je to zase citát, který se dá v podstatě podepsat, a to překrucování je velmi snadné, když se lidé neptají, nepídí, ale ptala jste se na to, jak připomínat. Já mám jednu velmi silnou zkušenost osobní, z dávna, kdy jsem ještě pracoval na brněnské konzervatoři, a tam jsme se studenty, pod vedením jedné kolegyně z dramatického oddělení, připravili hru Ester, která se hrála v Terezíně, a tam účinkovali studenti konzervatoře, to znamená typově nebo věkově lidé tak od 15 třeba do 20 let, a ta hra se hrála potom i v Terezíně, přímo v těch místech, kde se to dělo za druhé světové války, a určitě studenti nebo teenageři jsou ta skupina, o které se obecně říká, že jsou třeba otrlí a že takovou věc budou zesměšňovat a že si to třeba úplně nebudou chtít připomínat nebo řeknou, že to je pro ně už staré. A vidět, jak nejenom herci, ale i muzikanti, kteří v tom účinkovali, jak reagovali na to prostředí, a jak reagovali na vyprávění pamětníků, protože jsme měli možnost mluvit s několika přeživšími z Osvětimi, i z Terezína tedy, tak to byla taková síla i pro mě, když slyšíte, jak ti lidé o tom mluví úplně věcně, protože o tom se nedá mluvit jinak, než věcně, že když vám nalejou polívku do rukou a kdo to neudrží, tak se prostě nenají, tak bylo vidět, jak hluboce to na ty studenty zapůsobilo, čili když bych to měl nějak shrnout, tak si myslím, že ta autenticita, to, že se to dozví od lidí, kteří to prožili, ať už přímo nebo zprostředkovaně, přes rozhlas, televizi, film, takže to je asi nejlepší způsob, protože působí na emoce, a ta emoce, stejně jako ve vyučování, jako ve škole, ta emoce je nejrychlejším přenašečem zkušenosti nebo informace, tak, aby trvale v těch lidech zůstala. Konec konců, Český rozhlas k tomu přispívá, paměť národa k tomu přispívá, a to jsou iniciativy, které považuji v tomhle směru ne za důležité, ale za naprosto nezbytné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Musíme totiž zachovat, uchovat, ta svědectví, očitých svědků přeživších, pro ty další generace. Mimochodem, na festivalu v Berlíně, který se chystá promítnout i český film Daleká cesta, který v roce 1949 natočil Alfréd Radok, vypráví osud pražské židovské rodiny, Kaufmanových, za druhé světové války, a jde v podstatě o jedno z těch prvních filmových ztvárnění holokaustu. V Osvětimi zemřeli také hudební skladatelé Pavel Haas a Viktor Ullmann. Jakou tvorbu po sobě zanechali?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No bohužel, oba dva, tím, že zahynuli v Osvětimi, tak zanechali tu tvorbu nevelkou, ale je to tvorba, která se pořád hraje, konec konců jméno Pavla Haase nesou i některé soubory, hrají ho české orchestry, hrají ho čeští sólisté, komorní soubory, ale naštěstí Osvětim i přežili někteří hudebníci, jako například Zuzana Růžičková, která byla první ženou, nebo vůbec prvním umělcem, který natočil potom kompletní Bachovo dílo, klávesové, nebo Karel Ančerl, který osmnáct let potom stál v čele České filharmonie, a zase, když mluvíme o tvorbě terezínských autorů a nebo i tedy těch, kteří potom byli v Osvětimi, a o hudebnících vůbec, tak je tam nejzajímavější ten moment, jakou jim hudba dávala sílu, a co to potom přenese do té současné doby, čili zase si myslím, že ta tvorba má největší smysl v tom, když ji posloucháme, tak se do určité míry spojíme s tím člověkem, a nezapomínáme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Čím je Vám, třeba Pavel Haas blízký?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No mě je blízký tím, že je z Brna a tím, že studoval u Leoše Janáčka, kterého miluju, je to jeden z mých nejbližších autorů, a nedávno jsem se o něm bavil s Jiřím Zahrádkou, což je náš asi nejpovolanější odborník na Janáčka, a on říkal, že třeba u Haase, u těch prvních skladeb, které psal ještě když studoval u Janáčka, tak že je patrný nejen Janáčkův vliv, ale kde, pokud to byly studijní práce, tak kde mu ten Janáček, i s tím pomáhá, což může vypadat jako samozřejmost, ale on to prý běžně u studentů nedělal a když už do toho zasáhl, tak to znamenalo, že věřil tomu, že ten člověk má mimořádný talent. Takže i v hudbě, kterou Pavel Haas vytvořil, tak určitá návaznost na Janáčka je patrná, je slyšitelná, a v tom je mě osobně blízký.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A Viktor Ullmann, pokud se nepletu, zase zachránil dvě děti tím, že je zařadil do legendárního vlaku Nicholase Wintona, no to je pravda, a to je taky úžasný čin, který by měl být neustále připomínán, já jsem měl to štěstí, nebo mám to štěstí, že se můžu občas potkávat s Tomem Schreckrem, který je taky jedním z těch Wintonových dětí, a jeho osudy byly úžasně pestré a zavedly ho do Británie, potom do Austrálie, nakonec se vrátil zpátky do České republiky, Asaf Auerbach, další z Wintonových dětí, byl hostem toho rozhlasového vysílání, které připomínalo Mnichov, na jaře 2019, a je to taky dvojaká vzpomínka, když na jedné straně víte, jakou to dalo nejenom naději, ale kolika lidem to pomohlo, ale na druhé straně slyšíte právě třeba od Asafa Auerbacha vzpomínku o tom, jak ho rodiče vzali na večeři společnou, předtím než ho posadili do toho vlaku, a pak už je nikdy neviděl no, takže je v tom, tak jako v životě, je v tom prostě obojí, ten čin je úžasný v tom, kolik zachránil lidí, kolik pomohl zachránit, i toho duchovního bohatství, ale je to strašně smutný, když víte, jak se ty rodiny musely rozdělit a už ty rodiče třeba nepřežily a nikdy se s těmi dětmi neviděly.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jedno z Wintonových dětí dělá také politiku ve Velké Británii, je to 87-letý Alf Dubs, člen Sněmovny lordů a bývalý poslanec Dolní sněmovny britského parlamentu, rodák z Prahy, který chce nyní získat zpět české občanství.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Ano, on snažil zkomplikovat Brexit, bohužel se mu to nepovedlo, tak, jak se asi dalo předpokládat, ale je příznačné, co ten Alf Dubs chtěl, chtěl zakotvit přijímání dětských uprchlíků, to znamená, že zase vrací to, jak jemu pomohli, a je to docela příznačná věc, že lidi, kteří tohle přežili, tak spíš mluví o naději, spíš mluví o odpuštění, spíš mluví o tom, co se dá získat pozitivního, třeba profesor Radil, o kterém jsem mluvil na začátku, že ve 14 letech se dostal z Osvětimi, tak popisuje zajímavou příhodu, jak když už bylo těsně před tím osvobozením, už se vědělo, že je konec, tak jak viděli s kamarádem, že jde k té bráně osvětimské voják, že táhne za sebou pušku a že on mu říká, tomu kamarádovi, no tak kdybychom měli pušku, tak zastřelili bychom ho, a ten kamarád říkal ne, protože už je po válce, už je za pět minut dvanáct, a to, co platí za pět minut dvanáct, platí i ve dvanáct, a to si řekli kluci, kteří v té Osvětimi v tu chvíli byli, kteří tohleto tam všechno prožili, a to považuji skoro za zázrak, že je to, samozřejmě, že to každého poznamenalo tak, jak si nikdo z nás nedovede představit, ale že je to vlastně nezničilo, že to nezlomilo toho ducha.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká David Mareček. Manželé Hana a Dalimil Dvořákovi se rozhodli podpořit mladé vědce částkou ve výši dvou set milionů korun. Co říkáte, Davide Marečku, na tak velkorysý filantropický dar? České nadějné vědce podporují manželé prostřednictvím své nadace už dobrých sedm let.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No je to, v pozitivním slova smyslu, šokující, taková částka, protože jenom si představte, že jsou to peníze, které si mohli nechat, mohli si za ně něco pořídit, a oni, nejen, že to neudělali, ale ani je to nenapadlo, protože říkají, že chtějí vrátit to, co získali díky tomu, že Hana Dvořáková spolupracovala s profesorem Holým, takže to vrací zase chemii zpátky. Je to asi největší dar, který tady byl v té novodobé historii, to znamená od roku 1989, který se dostal mezi lidi a docela hezky nám to navazuje právě na to povídání o naději, o tom, že tohle, přestože jde o tak velkou částku, tak v principu to hlavní, co v tom vidím jako pozitivum, je nějaká občanská iniciativa nebo rozvoj občanské společnosti, že manželé Dvořákovi měli možnost, nebo mají možnost těmi penězi něco ovlivnit, oni se rozhodli, myslím velmi logicky a velmi krásně, ovlivnit nebo podpořit svůj obor, který milují, kterému zasvětili celý život, a přestože ten dar je úžasně velký, tak jde spíš o to rozhodnutí to udělat, stejně jako může kdokoliv z nás, podle svých možností, někam darovat peníze, a v tom principu nejde o to, jestli je to dvě stě milionů, nebo jestli je to sto korun, ale jde o to, že Vy máte možnost se rozhodnout, co ovlivníte, čemu pomůžete a uděláte to, nepošlete ty peníze někam, anonymně, aby je někdo další přerozdělil, ale posíláte je přesně na ten konkrétní účel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na konkrétní projekty. Těch nadací nebo podporovatelů, filantropů, je v České republice několik, jak se rozvíjí v posledních letech právě filantropie a možná jak jsou na tom v jiných zemích?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No filantropie se rozvíjí u nás poměrně dynamicky a dobře, já jsem byl tím sám překvapený, protože jsem se nedávno setkal s panem Jiřím Bártou, který vedl nadaci Via přes dvacet let, a dneska se zabývá právě informováním a šířením filantropie, a on říkal, že ta filantropie roste rychleji, než třeba rostou mzdy, a než roste HDP, což je zajímavý vidět, jak jsme v tomhle daleko, a když budeme chviličku u konkrétních čísel, tak jenom loni jednotlivci, to znamená žádné firmy, žádní sponzoři, ale jednotliví lidé, věnovali na filantropické účely šest miliard korun, představte si to, kolik tím mohou ovlivnit, čili myslím, že to je zásadně dobrá zpráva o občanské společnosti, byť zase, když budu citovat pana Bártu, tak tak úplně dobrá není, protože v nedávných průzkumech se ukázalo, že jenom malá část, to znamená třetina společnosti, věří lidem, věří lidem třeba ve svém okolí, zatímco v tom tzv. západním světě, tedy který neprožil komunismus, tak tam je to půl na půl, a v anglosaském světě, tam je to dokonce opačně než u nás, to znamená, že dvě třetiny těm lidem věří a jenom třetina ne. A on to tam přirovnával k tomu, že jsme na tom tak jako Rwanda po genocidě, s tou důvěrou v občanské společnosti, a je to teda věc dost k zamyšlení a k tomu, abychom se to každý snažili změnit, protože je to, pro mě to bylo šokující tohle zjistit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A máte pro to nějaké vysvětlení? Proč je ta důvěra tedy tak nalomená?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No myslím si, že si pořád ještě neseme šrámy z doby totality, byť to může znít jako klišé, ale nejsme od ní tak daleko, a i proto, že řada i současných politiků, prostě radši pracuje s nenávistí, s negací, se strachem, tak jak jsme si to říkali na začátku, že to je snazší to rozšířit, a myslím, že by to spíš měl být impuls k tomu, co říkal Václav Havel, k tomu rozvoji občanské společnosti, což zní tak nadneseně, ale je to vlastně jednoduché setkávání a jakákoliv společná aktivita s lidmi v okolí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Otázka je také, jakou máme důvěru my, sami v sebe?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No, to jste uhodila úplně hřebík na hlavičku, protože tam to všechno začíná, v momentě, kdy člověk.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Tak abychom nesvalovali všechno na politiku.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Je to pravda, protože v momentě, kdy si člověk nevěří, tak velmi rád tu zodpovědnost přenese někam jinam, a strašně mu vyhovuje, když mu někdo řekne, nestarejte se o to, my to za vás zařídíme, my to za vás uděláme, ale člověk, který převezme zodpovědnost sám za sebe, má život ve svých rukou, bez ohledu na to, jestli se mu zrovna daří dobře, nebo se mu zrovna daří mizerně, tak je na tom mnohem líp, právě i s touhletou důvěrou, protože tak, jako v mnoha jiných oblastech života, tak i tady platí, že kdo, komu má být pomoženo, takže si musí chtít pomoct sám, pokud ten člověk nechce, tak aby ho někdo takhle vzal, a udělal to za něj, tak se to nedaří, a je to určitě jádro i té důvěry vzájemné, mezilidské, protože to vždycky začíná u každého z nás, vlastně vevnitř, jestli si tedy věříme a jestli sami máme chuť něco udělat a něco změnit k lepšímu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Podle logopedů prý přestáváme umět pořádně artikulovat. A může za to, mimo jiné, rychlý životní styl a moderní technologie. Co si o tom myslíte, Davide Marečku?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Musím říct bohužel, protože přiznávám, že se mě to také týká, že mají pravdu. Myslím s tím rychlým životním stylem. Co se týče artikulování, tak to je vždycky poránu, když jde člověk do rozhlasu, tak musí vstát tak o dvě hodiny dřív, aby se mu probudil mozek, a aby mu začal fungovat hlas, ale tam v té studii, oni si všimli toho, že k tomu, k těm artikulačním nedostatkům právě přispívá to, že nejenom děti, ale i dospělí, proto jsem říkal, že mířím i do vlastních řad, takže koukají do mobilů, do tabletů, že mají pocit, že když jsou na sociálních sítích, takže s někým komunikují nebo že mají nějaký mezilidský kontakt, ale to samozřejmě není pravda, protože ten kontakt mají jenom s tím strojem, jenom s tou obrazovkou, a zajímavá věc, která možná není tak úplně patrná, z toho plyne, že když si třeba, to je jedno, jestli jsou to rodiče s dětmi nebo i přátelé, když spolu mluví, tak pokud při tom koukají do toho přístroje, tak tam něco chybí, a to stojí za těmi artikulačními problémy, protože pokud to dítě se má dobře rozvíjet, tak musí nejenom s rodičem mluvit, ale musí ho i u toho vidět, je tam prostě důležitá i nonverbální komunikace a ten kontakt musí být úplný, nemůže být jenom částečný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dodala bych snad, pokud spolu mluví.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Pokud spolu mluví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A nejenom si vyměňují SMS-ky, ale samozřejmě, nic proti moderním technologiím, to hold patří k dnešní době. Možná bych se zastavila alespoň krátce, třeba u úrovně jevištní mluvy. Nebo dabingu.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No, to je taky pro mě smutná kapitola, nechci to svalovat na dobu, myslím si, že to ale je hodně dáno, třeba u dabingu tím, kolik je na to času, protože v minulosti ty, v dobách té slavné dabingové éry, se ty věci zkoušely, a hlavně herci byli přítomni všichni ve studiu, když se to točilo, dneska víme, že se dabing točí tak, že vždycky přijde ten herec, který má namluvit tu roli konkrétní, a mě to docela uhodilo do uší, když jsem měl možnost vidět jednu hru ve Vinohradském divadle, a tam jsem viděl herečky té doby, kdy ještě tedy i dabing a další věci fungovaly, konkrétně to byla Dagmar Havlová, Naďa Konvalinková, které když promluví na jevišti, tak nemusí už nic dalšího dělat, protože promluví tak a mají jevištní mluvu tak vycvičenou a tak kultivovanou, že okamžitě na vás přenesou nějaký umělecký dojem. A vedle nich jsem viděl řadu mladých herců, kteří museli tak strašně přehánět emoce a všechno ostatní, a připomnělo mě to jednu takovou legrační příhodu, kterou vyprávěl Alan Delon, když si o setkání s Jeanem Gabinem, nevím co to bylo za film, ale říkal, že tam hrál nějakého odsouzence, který měl teda po čtyřech dnech jít, nevím, jestli na popravu, něco se s ním mělo stát, a že on přišel ráno na to natáčení, a ten Gabin mu říká, co ti je? Ty vypadáš hrozně. No já jsem čtyři dni nespal, abych teda vypadal autenticky a on, že se na něho tak podíval a říkal mu, no a nestačilo by to zahrát? Tak to je ten rozdíl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Není nad správně pronesenou větu, říkáte. Tady bychom mohli pochopitelně zdůraznit, co se týče kultivace, i roli rozhlasu, jako média, četeb a tak dále.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No tak ta je veliká, díky tomu, že je rozhlas poslechové médium. Tady sice máme taky kameru už ve studiu, nikdo se tomu nevyhne, ale já si pamatuji rozhlas z dětství, jak na mě působil, i teď třeba, když jedu autem a myslím si, že pořád nedoceňujeme dost půvab a přínos toho, když něco posloucháme jenom ušima, protože to ohromně podněcuje a rozvíjí fantazii. To není nic proti televizi a filmu, které mají zase jiné svoje půvaby a jiný přínos, ale to, když vnímáme knihu, nebo hru, nebo jakoukoliv jinou věc ušima, tak to podnícení fantazie je veliké a absence té vizuální složky myslím si, že k rozvoji mozku, v tomhle směru pomáhá teda zásadně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Stejně jako hudba, když mluvíme o fantazii.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Stejně jako hudba, protože už moji učitelé vždycky říkali, že když poslouchám, že mám zavřít oči, a když si to zkusíte, když posloucháte, a nemusí to být klasická hudba, jakákoliv hudba, kterou mají posluchači rádi, tak když při tom zavřou oči, tak budou sami překvapeni, pokud už to nedělají, o kolik se zlepší to vnímání, kolik toho tam najednou uslyší. Je to strašný rozdíl, protože i u muzikantů se učí, že ten, kdo přijde na koncert, vnímá z 80 % očima, proto jde o to, jak se oblékají, jak se u toho tváří a jak se hýbou, ale 80 %, takže když ty oči vynecháte, tak řada z toho jde do toho sluchového vnímání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Doporučuje generální ředitel České filharmonie David Mareček. Děkuji za Váš čas, postřehy a přeji hezký den. Na slyšenou.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Hezký den Vám i posluchačům. Na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.