Přepis: Jak to vidí David Mareček - 2. dubna 2019

2. duben 2019

Hostem byl generální ředitel České filharmonie David Mareček.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den, Zita Senková vás vítá u poslechu pořadu ‚Jak to vidí‘. Mým dnešním hostem je David Mareček, generální ředitel České filharmonie. Buďte vítán.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
O čem budeme hovořit? Například o hudebním projektu, ve kterém jde o zpěv až v druhé řadě, o avantgardní škole, která byla především filozofií. Inspirativní poslech. – Světoznámý spisovatel Milan Kundera, brněnský rodák včera oslavil 90. narozeniny. Desítky let žije ve Francii, mohli bychom ale říct, že celý svůj život jaksi čerpal z toho, co prožil v někdejším Československu v mládí. Jak vy, pane Marečku, vnímáte jeho tvorbu, jeho osobnost, jeho příběh?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Já vnímám Milana Kunderu velmi osobně. Jednak proto, že to jeho rodiště, nemyslím jenom Brno, ale rodný dům, ulice, je blízko toho, kde sám bydlím, a jeho tatínek byl rektorem JAMU, kterou jsem vystudoval... A hlavně díky mojí mamince, která učila celý život češtinu, tak jsem ke Kunderovi přišel v 90. letech, kdy už se zase mohl číst, kdy už se vydával, a tehdy jsem byl ve věku 15, 16 let, kdy vás každá knížka zásadním způsobem nějak ovlivní, formuje, a pro mě Kundera byl tehdy opravdu jako zjevení. Znal jsem dobře Bohumila Hrabala, který byl tím fantastickým vypravěčem... A najednou Kundera, který je neméně zdatným vypravěčem, ale vždycky v těch knihách má ještě nějakou esej, nějaký filozofický přesah podobně jako třeba Umberto Eco. Takže pro mě v tom věku to bylo opravdu zásadní a zajímavé. Kundera mě oslovuje tím, že je to člověk múzický. Když se teď nebudeme bavit o všech jeho slavných románech, ale... Kdybych měl vybrat jednu celkem útlou knížku esejí s názvem Můj Janáček, tak tam on představuje Janáčka takovým způsobem, který podle mě i člověku hudby neznalému toho Janáčka ukáže jako osobnost, vlastně ho k tomu naláká. A mě to vždycky u umělců jiných než hudebních fascinovalo. Vždycky se pak vedly spory, jak moc je to přesné, jak moc je to vědecké a založené na faktech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak moc je to přesné?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
U Kundery docela dost, protože Kundera je opravdu přesný spisovatel, ale i když půjdeme k jiným autorům, třeba Škvoreckého Scherzo capriccioso, o Dvořákovi, mě napadá, tak největší cena těchto děl je v tom, že vás opravdu dokážou nadchnout. Asi největší protipól jako příklad je Formanův Amadeus. Už ta předloha je fakticky nepřesná... Ale to dílo taky vás přitáhne k Mozartovi, přitáhne vás k tvorbě toho autora. Ale to už jsem hodně odbočil. Jinak je to docela příznačné, že si ty narozeniny Milana Kundery připomínáme až den potom, protože jak je známo od jeho přátel a blízkých, tak on sám narozeniny neslaví. Už od mládí to nechce, protože to bere jako připomínku naší konečnosti tady. Takže by si to asi sám nepřál.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Autor Žertu se narodil na prvního apríla.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Je to taková ironie osudu trošku, ale je to autor, který je i pro nás takový někdy těžko uchopitelný. Právě tím, jak jste zmínila, že od roku 1975 žije ve Francii, tak se setkávám často i s tím, že lidé říkají, je to francouzský spisovatel českého původu. Ale on francouzsky píše až od 90. let. Nesmrtelnost byla poslední, která vyšla česky, potom začal psát francouzsky a je zvláštní, že to mnoho lidí bere, jako kdyby se odcizil, místo toho, aby měli radost, že se Čech, nebo Moravák, chcete-li, prosadil na jazykovém trhu, který je tak velký a konkurenční, jako je francouzština, nehledě k tomu, že to není jeho mateřský jazyk, čili co to jenom muselo být, než se propracoval k tomu, aby ten jazyk zvládl tak, že jím může psát. Každý, kdo se někdy učil cizí jazyk, tak ví, jaký je rozdíl mezi tím, dorozumět se a tím, když začnete trochu v tom jazyce uvažovat. Zrovna u Francouzů, kde Kundera našel svůj druhý domov... Ti s tím problémy nemají a v knihách o hudbě se dočtete, že Stravinskij nebo Chopin byli francouzští skladatelé, přitom prokazatelně je jeden z Ruska, druhý je z Polska. Takže ti přijímají to, co přichází zvenčí. A my někdy máme ty naše „hrdiny“, protože jsou to velcí umělci, sportovci nebo vědci, tendenci je trošku relativizovat a odcizovat. Je to škoda, protože těch lidí, na které můžeme být hrdi... Není jich málo, ale není jich ani příliš mnoho a Milan Kundera je určitě jeden z nich.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Asi kdybychom dělali anketu a zeptali se třeba nějakých cizinců, tak troufám si říct, že by Milana Kunderu automaticky zařadili mezi české spisovatele.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Určitě ano. Mám podobnou zkušenost i z rozhovorů s cizinci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem Kunderovu Nesmrtelnost uvede ve 23 dílech Český rozhlas Vltava. V Olomouci začala tradiční soutěžní přehlídka rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio. Vyhlašovatelem je Český rozhlas a až do čtvrtka jsou připraveny poslechy, hodnocení soutěžních kategorií dokument, reportáž, drama a multimédia. V rámci toho doprovodného programu se návštěvníci mohou těšit třeba na debatu o vulgarismech ve vysílání nebo třeba na představení Dejvického divadla Dabing Street. Co vy, pane Marečku, a rozhlasová tvorba? Jaký je váš vztah?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Já jsem měl k rozhlasové tvorbě vztah velmi záhy, protože jsem jako dítě, a nevím, kolik posluchačů si to vybaví, poslouchal rozhlas po drátě. Měl jsem ho za hlavou a pouštěl jsem si ho potichoučku už v době, kdy jsem měl spát. A poslouchal jsem buď četbu na pokračování, nebo nějakou rozhlasovou hru.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Teď musíte dětem vysvětlit, co to je rozhlas po drátě, té nejmladší generaci.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
To bych musel vysvětlit... Rádio, které bylo zapojené do takové zásuvky, a člověk si nemohl vybrat, jakou stanici bude poslouchat. Nabídka byla jednotná. Ale byly tam věci zajímavé. Neopustilo mě to doteď. Třeba když jsem na cestách, tak mluvené slovo je v autě pro mě víc než hudba, protože si myslím, že to člověka udržuje jednak v soustředění a jednak při dlouhé cestě můžete vyslechnout nejen rozhlasovou hru, ale i třeba dlouhou četbu na pokračování nebo pořady, jako jsou Toulky českou minulostí nebo jiné rozhlasové seriály. Byť to může znít obyčejně, protože to každého napadne, tak bych chtěl vypíchnout a zdůraznit, že velký půvab rozhlasu je v tom, jak podněcuje fantazii. Důkazem toho je, že přes všechny možné technické vymoženosti, rozvoj internetu a virtuální reality si ten rozhlas pořád drží své postavení. A není to tím, že by nám ho někdo vnucoval, ale tím, že zjevně ho potřebujeme, že ho chceme, protože jak je ten vjem pouze zvukový, tak dává velký prostor pro fantazii. To je taky zážitek ještě z dětství, kdy u těch rozhlasových her nebo nedělních pohádek mě bavilo to, že mám svobodu, jak si představím princeznu, krále. To je jednoduchý příklad. Ale myslím, že pro děti je to důležitý prvek celkového rozvoje. Tam, kde třeba nemají ani tolik času číst, tak neříkám, že to rozhlas může úplně nahradit, ale je to velká pomoc a mám rozhlas rád.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To má rozhlasová tvorba jako fenomén, jako médium hodně společného, co se týče rozvoje fantazie s hudbou...

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
To je pravda. O přínosu hudby bylo napsáno mnoho studií, ale nejhezčí je vidět to v praxi, protože dneska mnoho českých institucí, a záměrně říkám institucí, nejsou to jenom orchestry, jsou to operní divadla, dělá programy pro děti takovým způsobem, že ty děti se do nich zapojují. Je skoro s podivem, jak velký to vyvolává zájem, jaký ten zprofanovaný a docela nemilý pojem výchovný koncert najednou dostává nový rozměr, protože ty pořady jsou tak dobře připravené, že na ně děti chodí rády. Nejen proto, že se tam mohou ulít ze školy nebo že je tam vezmou rodiče, ale proto, že se na to zkrátka těší.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Strohý design, jednoduchost a funkčnost. Podle těchto principů chtěla umělecká škola Bauhaus změnit každodenní život. Od jejího otevření v durynském Výmaru uplynulo přesně sto let. Škola byla alternativou k tehdejším pedagogickým přístupům, průkopníkem v oblasti sociálního bydlení, také líheň talentů... Zakladatel a první ředitel školy Walter Gropius hlásal návrat k řemeslu. Podle něj je umělec vyšším stadiem řemeslníka. Jaký je pro vás největší odkaz této školy a ostatně celého stylu?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Mně se líbí ta myšlenka, že umění je vyšším stadiem řemesla, protože je jednak hezká, a jednak si myslím, že je pravdivá. Koneckonců jak se v dějinách vrací věci a to, co nám chvilku přijde nemoderní, najednou zjistíme, že je strašně aktuální... Zrovna tenhle ten přístup pozoruji teď v moderních vzdělávacích trendech. Pokud se dostanete na přednášku nebo z nějakého jiného zdroje si člověk přečte něco o moderních vzdělávacích metodách, tak tam právě důraz na řemeslo nebo na tu praxi je poměrně velký. Shodou okolností u našich sousedů v Rakousku je teď jedním z trendů to, že děti nebo mladí lidé se jdou nejdříve vyučit řemeslu a teprve potom jdou studovat. To může vypadat trošku neprakticky; někdo z posluchačů může namítnout, že je to určité zdržení, ale zároveň myslím, že málokdo z nás, když nám bylo čtrnáct, patnáct, šestnáct, věděl, co bude dělat. A pokud člověk není tak nadaný, aby mohl jít na gymnázium, které je natolik všeobecné, že odsune to rozhodnutí, tak... Často musel dělat rozhodnutí v době, kdy ho úplně udělat nemohl. A kdyby se šel vyučit něčemu, co mu připadá zajímavé nebo co mu jde, tak se to rozhodnutí o případném studiu vlastně odsouvá na dobu, kdy je člověk daleko zralejší. A Bauhaus pronikl i k nám, a to poměrně hodně. Teď mě shodou okolností napadá taková volná asociace Nedávno uvedeného filmu Skleněný pokoj a vily Tugendhat a Miese van der Roheho, který byl jedním z ředitelů Bauhausu po Walteru Cropiovi. Myšlenka té interdisciplinarity nebo mnohočetnosti se mi zdá velice zdravá. Je to nejen otázka vzdělávání. Když se zamýšlí odborníci nad tím, jak bude vypadat naše zaměstnání možná už ani ne za mnoho desítek let, ale za několik let, tak se shodují v tom, že bude vzácností to, aby se někdo věnoval jedné věci... Že většinou lidé budou mít dvě, řekněme, kariéry. Ale to slovo není úplně přesné. Jedna může být právě ta teoretická – že může člověk dělat něco, co je založeno na bázi studia, a potom se třeba sezonně věnovat něčemu řemeslnému nebo něčemu, co dělá rukama... Že to víc bude odpovídat realitě. Mně je ta doba blízká i v tom, že tehdy si myslím, že společnost měla většinově rozhled a rozlet daleko širší. Napadá mě vzpomínková kniha polského klavíristy Arthura Rubinsteina, která má dva díly a vyšla v češtině, takže se dá sehnat a přečíst. A on tam píše, jak tehdy vypadaly večery a taková společenská setkání. Opravdu se setkávali lidé z různých oborů – nejenom uměleckých, ale i jiných – a diskutovali, četli si, hráli společně... A přesto, že můžeme namítnout, že dneska všechno máme k dispozici, s pomocí internetu a moderní techniky, tak oni jistě i tehdy mohli zvolit nějakou pasivnější formu té zábavy nebo toho společenského kontaktu, ale nečinili tak. A myslím si, že je to značně obohacovalo. Zkrátka ten široký záběr a ten důraz na to, aby člověk stál na dvou nohách, na té praktické i na teoretické, si myslím, že je něco, co je stále živé a hodno následování.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Měl jste mimochodem na mysli i legendární kostýmové párty Bauhausu?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No, jistě!

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A promítá se ta interdisciplinarita, tento přístup, do toho současného vzdělávacího systému?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Myslím si, že ano – že v dobrých školách to tak je. Nejsem odborníkem na vzdělání a netroufám si uvádět nějakou statistiku, ale můžu použít příklady svých dětí, kdy mladší syn udělal přijímací zkoušky na víceleté gymnázium, na které chtěl jít, a tam jsou učitelé opravdu ztělesněním toho přístupu. Kromě toho, že dobře učí, tak děti rozvíjejí v různých jiných disciplínách, ať jsou sportovní, nebo umělecké. A i sami jdou příkladem, protože se do toho zapojují. Myslím si, že takových dobrých škol už u nás je řada.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Za týden 8. dubna si připomeneme Mezinárodní den Romů. Česká filharmonie připravuje koncert se sborem Čhavorenge, který vede zpěvačka, sbormistryně Ida Kelarová. Bude to vlastně vyvrcholení několikaleté spolupráce ansámblu a umělkyně. Co jste si všichni slibovali od tohoto projektu?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Ten projekt byl a je nesmírně zajímavý právě tím, jak se vyvíjel v průběhu času. Na začátku stála myšlenka nemlčet k otázce postavení Romů v české společnosti. Myslím si, že je to téma, které hodně trpí takovým bipolárním vyhraněným viděním. Setkávám se s lidmi, kteří Romy jednoznačně obhajují a snaží se o to, aby byli pochopeni a začleněni, na druhou stranu s lidmi, kteří to jednoznačně odmítají, a často k tomu mají dobrý důvod, protože žijí třeba v prostředí nebo v lokalitě, které jsou velmi problematické, a opravdu jim to ztrpčuje život a jsou alergičtí na to, když slyší vzletné povídání o tom, jak je potřeba začleňovat a co je potřeba dělat... Vždycky jsem si říkal: Kde je tedy ten zdravý selský rozum? Kde je ta rovnováha nemlčet, nezavírat oči, nenechat to tzv. plavat a zároveň se na to dívat realisticky? A z té dneska už mnohaleté spolupráce můžu říct, že tohle je jedním z příkladů, a důvodů je podle mě víc. Jeden je ten, a důležitý, že sama Ida Kelarová je Romka. Ona tím, že hledá talentované děti často v těch nejchudších romských osadách, ona je vybírá, dává jim šanci na lepší život, je pro tu komunitu důvěryhodná, i tím, že nepřichází zvenčí, nepřichází odjinud. Zároveň si může dovolit být nesmírně tvrdá. Já jsem ji zažil i v situaci, kdy v tom sboru, který vždycky jede na soustředění a pracuje poměrně dlouho a tvrdě na tom, aby potom podal dobrý výkon, kdy na tom soustředění došlo k tomu, že tam nějaká děvčata kouřila, což je tam přísně zakázáno (samozřejmě jako spousta dalších věcí, ta disciplína je tam tvrdá). A razance, se kterou to Ida Kelarová tehdy vyřešila, byla naprosto dechberoucí. Myslím si, že „nerom“ by si tohle nemohl dovolit.  

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Čeho se vám podařilo dosáhnout? Řekla bych, a já už jsem to naznačila v úvodu 'Jak to vidí', že tady jde o ten zpěv svým způsobem ve druhé řadě.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Svým způsobem ve druhé řadě. Podařilo se nám vytvořit komunitu mezi filharmoniky, která je nevelká, ale stálá, a která se do toho projektu každoročně zapojuje. To znamená, že máme skupinu lidí, kteří se té otázce věnují, dokázali ji pochopit, porozumět jí... A myslím si, že se podařilo některým dětem dát šanci na ten lepší život, která je ale zase realistická... Nebudeme si nalhávat, že z deseti dětí se to u devíti podaří. I kdyby se to podařilo u jednoho, tak to mělo a má nějakým způsobem smysl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Znamená to tedy další vzdělávání, konkrétně hudební vzdělávání?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Ano. Znamená to další hudební vzdělávání. Ty děti zažijí dvě věci. Jedna je opravdu hudební, že mají ten prožitek z koncertu, vidí přímou souvztažnost toho, že když pracují dobře, když se pečlivě připravují, tak mají potom úspěch. A druhá věc je skutečně ta obecná: Nejenže je může držet hudba jako taková, ale vidí, že soustavná práce má smysl, že toužit po něčem má smysl, že se to může nějakým způsobem zhmotnit. A v tomto je to, myslím, nesmírně důležité. Ale je to důležité i pro tu neromskou společnost, že máme možnost nějakého kontaktu, který je zdravý – který prostě není zdeformovaný ani na jednu, ani na druhou stranu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Obraťme úplně list: Stejná čokoláda bude všude chutnat stejně. Do evropské legislativy se poprvé dostane nařízení, že výrobek pod stejnou značkou má mít všude stejnou kvalitu a složení. Teď ale ještě musí poslanci Evropského parlamentu ty legislativní změny prosadit. Snad se to stihne ještě před eurovolbami v květnu. Na co vy třeba dbáte při výběru potravin?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Já vítám, že se to vůbec děje. Je to strašná ostuda, že až teď... Že výrobci potravin tohle to nedokázali nebo že to nedělali sami... Já sám, když nakupuji potraviny, tak koukám na složení poměrně hodně, protože často to není jenom otázka ceny... Že když chce člověk ušetřit, tak nutně dostane nekvalitní potravinu, nebo naopak když zaplatí hodně peněz, tak že ta potravina je kvalitní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy to můžete, Davide, i otestovat, když jste měl stejnou čokoládu u nás nebo třeba v Číně nebo ve Francii...

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Je to smutné, že opravdu v rámci Evropy se ta kvalita potravin prokazatelně liší. Máme to tedy z povolaných zdrojů, ale skutečně i tím, že si tutéž věc koupíte u nás nebo v Rakousku nebo Německu, zjistíte, že chutná jinak. A to považuji opravdu za nehoráznost, tady ten dvourychlostní – nebo – vícerychlostní přístup.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A co si myslíte o stavu tuzemské gastronomie a také o tom, že Praha, naše metropole, má podle nového michelinského průvodce jen dvě michelinské restaurace?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Když začneme od toho Michelina, tak toho bych moc nepřeceňoval, protože jeho nevýhoda je především v tom, že inspektoři ledaskam nezajíždějí... Takže zatímco do Prahy jezdí a restaurace hodnotí, tak v Brně, v Olomouci, v Ostravě, v jiných českých městech, je nenajdete. A mohu říct celkem zodpovědně, protože při práci se setkávám s tím, že třeba s některým umělcem se i v zahraničí dostanu do restaurace, která je takhle oceněná, že rozhodně restaurace u nás, které jsou mimo Prahu, některé z nich takovou kvalitu jednoznačně mají... A to, jestli to je nebo není oceněno hvězdičkou, myslím není až tak důležité. Spíš mám radost z toho, co se stalo s naší gastronomií od 90. let, z takového toho šílenství velkých porcí a spíš zdánlivé než skutečné světovosti, že dneska i v malých obcích, městech, vesnicích najdete ať už restaurace, hospody, nebo bistra, které se vracejí k tomu, že se pracuje s čerstvými surovinami, s místními surovinami a že se vracíme k tomu, co je nám vlastní. Cestování mě utvrzuje v tom, že jsme na tom výjimečně dobře. Nejenom v rámci Evropy, ale v rámci vůbec celého světa. Opravdu. Velmi dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jinými slovy, pro dobré, kvalitní jídlo nemusíme jít do michelinské restaurace...?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
V žádném případě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
David Mareček a jeho postřehy. Já vám za to moc děkuji! Generální ředitel České filharmonie byl dnešním hostem pořadu 'Jak to vidí'. Zita Senková přeje příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Krásný den a na slyšenou!

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

autor: Zita Senková
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?