Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 25. února 2020

Hostem byl psychiatr Cyril Höschl. 

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den, Zita Senková vás vítá u poslechu pořadu Jak to vidí. Mým dnešním hostem je psychiatr, profesor Cyril Höschl. Dobrý den.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V následujících minutách se zaměříme například na to, koho lze a na základě čeho považovat za rasistu a koho za psychopata. A je mezi tím snad rovnítko? Kdo je starý? Kdo je bohatý? A co je to vlastně město? I to bude naše dnešní téma. Přeji vám nerušený poslech. V Itálii se šíří psychóza kvůli koronaviru, který se koncem minulého týdne začal šířit v pěti regionech na severu země. Vláda uzavřela přístup do měst, kde se virus šíří nejrychleji. Lidé mají zakázáno do nich vejít nebo je naopak opustit. Kdo by to porušil, hrozí mu dokonce trestní stíhání. Lidé na sociálních sítích sdílí fotografie a videa prázdných regálů v supermarketech, jak o tom informoval například web listu La Repubblica, obchody zejí prázdnotou, zejména v Modeně, v Benátkách, nebo v Miláně. Jak si, pane profesore, zachovat chladnou hlavu, pokud to jde v takových případech? Připomenu ještě, že Rakousko už obnovilo pozastavené vlakové spoje s Itálií, kde byla doprava pozastavena na zhruba čtyři hodiny přes Brennerský průsmyk.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Pojďme si ty reakce na takovou událost, jako je šíření nějaké nové infekce, do té doby neznáme, rozdělit do dvou takových rovin, ve kterých se ta reakce odehrává. Ta jedna rovina, jsou to oficiální opatření, ať už těch orgánů, které jsou zodpovědné za veřejné zdraví nebo politiku, a nakonec i manažerů v podnicích a těch, kdo rozhodují o životech jiných lidí, například starostové obcí a podobně. My, kteří sledují nějakou politiku, ta má svou linii, má nějaké expertizy, které dodávají podklady k tomu, co by bylo rozumné učinit, například uzavírat ta města, omezit transport, zavádět nějaká další hygienická opatření, no a ta druhá rovina je ta osobní, jak na to reagujeme, každý jeden, každý z nás, ve svých soukromých životech, a to už se víc týká našich vlastních emocí. Já bych řekl, že to, co se děje na té oficiální úrovni, to může a nemusí být z naší strany provázeno obavami nebo strachem, může to být něco jako požární cvičení, můžeme si z toho do určité míry dělat legraci a více nebo méně to respektovat, ale nemusíme u toho prožívat žádnou velkou paniku. Na druhou stranu to, co prožíváme soukromě, to, jestli se toho skutečně bojíme, jestli se bojíme o své nejbližší, jestli se bojíme o svůj další osud, tak to už může být zdrojem úzkosti, a to se všemi jejímu důsledky, a může to představovat cosi jako paniku, jak se říká, záchvatovitému stavu úzkosti, a ten může takový pocit nebo strach z neznáma vyvolat. Já si myslím, že v současné době, zatím ta infekce, díky tomu, že se šířila z toho jednoho ohniska ve Wu-chanu, a byla až dosud izolovaná vlastně na jednak Čínu a když, tak asijské regiony, tak byla spíš předmětem zpravodajství v našich sdělovacích prostředcích než předmětem nějakých osobních strachů a úzkostí, nicméně ta situace se mění právě tím, že se najednou začíná šířit ohnisko z té severní Itálie, která už je za humny, a kam všichni jezdíme více či méně na dovolenou, na lyže, teď tam je spousta lidí, jsou tam i školní děti, a nevíme zda a kdy ten virus přeskočí a bude sem přivezen.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Navíc italské úřady stále ještě nevědí, kdo tu nákazu do země přinesl, kdo byl tím pacientem číslo nula, ta identifikace je pak samozřejmě klíčová pro zastavení toho infekčního řetězce.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Ano, ta identifikace je klíčová, zároveň je nesmírně obtížná, to je někdy těžší než kriminální případ, najít pacienta nula, protože se stoupajícím tempem toho šíření klesá naděje, že najdete toho úplně prapůvodce, nicméně, proč to říkám, že tu situaci, že to přeskočí k nám, kde dosud zatím nebyl žádný potvrzený případ, tak tu situaci lze předvídat a je velmi pravděpodobná. Jako nic si nenamlouvejme, zřejmě sem ta infekce přeskočí. My jsme na to částečně připraveni tím, že sledujeme její vývoj od jejího prvopočátku, kdy se začaly šířit ty zprávy z toho Wu-chanu, a sledují to určitě i ti naši odborníci, kteří jsou za situaci ve veřejném zdraví nebo zdravotnictví zodpovědni, takže na rozdíl od těch Číňanů, my jsme už měli víc času se na to připravit, ať už mentálně, organizačně, a nebo zavedením opatření, která se začíná zdát, vzhledem k povaze té infekce, relevantní. A tady je třeba zdůraznit několik věcí, za prvé, té panice nepodléhat, nezapomeňme, že i obyčejná chřipka typu A, která se každou sezónu u nás šíří, má své oběti, má poměrně vysokou mortalitu, zejména v některých kruzích, u lidí, kteří jsou oslabeni, jejich obrannyschopnost organismu je nějakým způsobem kompromitována, jako jsou staří, nemocní, podvyživení, zanedbaní, a nebo lidé s onkologickými onemocněními a podobně, takže to jsou vysoce rizikové skupiny, i kdyby tu žádný koronavirus nebyl. I pro obyčejnou chřipku, a s tou jsme se už naučili žít, čili nepodléhejme jaksi panice a nadměrným obavám. Na druhou stranu, nemá smysl podceňovat to, že když je nové onemocnění, tak neznáme všechny jeho důsledky a zrovna u toho koronaviru se zdá, že působí různá orgánová poškození, a že úplná úzdrava je bohužel méně častá než se doufalo, to znamená i když to přežije ten dotyčný, tak mu mohou zůstat některá poškození vnitřních orgánů, ať už plic nebo ledvin nebo podobně, která potom nesou, nebo jsou předmětem různých následků a potíží, čili nemá smysl to podceňovat, a co je docela důležitá rada, skutečně ve chvíli, kdy by to sem přišlo, tak udělat všechno pro to, abychom, pokud to jenom trochu jde, se vyhnuli veřejným hromadným kontaktům, to znamená žádné kino, žádné divadlo, žádné veřejné akce, karnevaly, narozeniny, všechno si to odpustit a zůstat doma, pokud to jenom jde, a dokonce to tedy bohužel platí i pro to nechodit k doktorovi, což je teda rada, která se velmi těžko říká, zejména takhle veřejně, ale má to svoji logiku, protože ty nejhorší komplikace u takové virózy jsou, když vám na ten oslabený organismus koronavirem, nasedne nějaká další infekce, která teprve potom působí třeba ten těžký zápal plic nebo další, a ta může být velmi nebezpečná, když je získaná právě v nemocnici, tzv. nosokomiální nákaza, protože ta je rezistentní na antibiotika. Čili vy, když už vás potká takový malér, že onemocníte koronavirem, tak to ještě doklepnete tím, že jdete k doktorovi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na zachování klidu apelovala také v rozhovoru pro Radiožurnál šéfka oddělení klinické mikrobiologie, virologie a diagnostiky při milánské univerzitě, která vlastně připomněla, podobně jako Vy, pane profesore, že čísla o úmrtí na koronavirus zdaleka nedosahují těch, která ukazují na klasickou chřipku. Zajímavé také je to, cituji její slova: "Pokud budeme svým chováním posilovat dopad této nemoci, způsobíme tím negativní dopad na sociální život, psychologii občanů a světovou ekonomiku, upozornila také vědkyně.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Dopad na světovou ekonomiku se již odehrává, dopad na sociální život a psychologii lidí, na ten si musíme počkat, protože nevíme, jak se ta situace bude vyvíjet, ale ještě jenom, aby nedošlo k mýlce, k tomu lékaři je důležité dojít ve chvíli, kdy začnou jakékoliv komplikace, ale pokud to bude u někoho probíhat pod obrazem klasické chřipky a je v dobrém imunitním stavu, tak je nejlepší to přežít doma, protože se s tím stejně nedá nic dělat, než vyležet. Ta antibiotika, ta mají smysl teprve když na to nasedne ta nějaká další infekce, a to je třeba mít na paměti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Doporučuje psychiatr Cyril Höschl. Německo je v šoku z incidentu v městečku Volkmarsen, poblíž hesenského Kasselu, kde 29-letý Němec vjel ve vysoké rychlosti do davu při masopustním průvodu. Zraněno bylo 30 lidí, z toho několik velmi těžce, třetina dětí, právě na ně se mělo, podle očitých svědků, která citovala německá média, řidič zaměřit. Motiv incidentu zatím není známý, generální státní zastupitelství ve Frankfurtu nad Mohanem čin vyšetřuje jako pokus o zabití. Policejní mluvčí uvedl, že řidič najel do davu úmyslně, nicméně prý se nejednalo o teroristický útok. Podle informací Spiegel nebyl známý pachatel nějak bezpečnostním složkám jako extrémista, nicméně ten rejstřík taky nebyl úplně čistý, a v době incidentu byl prý silně pod vlivem alkoholu. A to všechno se odehrálo v době, kdy Němci řeší masakr v Hanau, kde koncem minulého týdne 43-letý Němec zastřelil ve dvou podnicích devět lidí s migračními kořeny. Podle německého ministra vnitra Seehofera, šlo jednoznačně o rasisticky motivovaný útok, navíc už třetí pravicově extrémistický, za několik posledních měsíců. Připomenu, že loni byl zavražděn regionální politik vládních křesťanských demokratů Walter Libke, a při útoku na synagogu v Halle zemřeli dva lidé. V obou případech jsou podezřelí pravicoví radikálové. A mnozí se v Německu nyní ptají, jestli v případě Hanau šlo o rasistický útok, o kterém je mimochodem nejvyšší státní zástupce přesvědčen, nebo to byl psychopat?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
No, tady jsme u té otázky, která se při těchto příležitostech vždycky znovu vrací, že ve chvíli, kdy ta společnost potřebuje se jaksi exklupovat nebo vyvinit z toho, co se v ní děje, tak to všechno svede na duševně nemocné, a není nic jednoduššího, než dávat takové ty jednoduché nálepky psychopatů každému, kdo se nám nelíbí, nebo kdo dělá něco, co se nám nelíbí, a nebo kdo má jiné názory, než máme my. Když je někdo rasista, tak je prostě rasista. A to, zda může nebo nemusí být duševně nemocný, je asi tak stejně pravděpodobné jako že může a nemusí být duševně nemocný kdokoliv jiný, včetně liberálů a demokratů, to se nikomu nevyhýbá, čili je třeba tyhlety dva světy opravdu mentálně oddělovat, protože psychiatrizovat všechno, co se ve společnosti děje, je zavádějící a ztrácí to potom svůj význam. Kdybychom dovedli takovou myšlenku do extrému, tak bychom si museli umět představit, že za to, že někdo někoho někde přejede, protože je psychopat, může nedostatečná zdravotní péče, která by se o něj, coby o duševně postiženého, měla nějak starat, a tady ještě ke všemu se vytrácí rozdíl mezi nemocemi, v té psychiatrii, a stavy, přičemž nemoce jsou něco, co zdravý člověk získá, a buď se vyléčí nebo ne, nebo to chronifikuje, zatímco stav je součást zabudovaná do struktury jeho osobnosti, která se s ním vleče celý život, asi tak, jako bledá kůže nebo jako modré oči, to jest modré oči nejsou nemoc a ani nemohou být, i kdyby byly fialové, prostě jsou součástí Vaší osobnosti, a tak může být součástí i Vaše povaha, Váš charakter, a to všechno je něco úplně jiného než nemoc, a to je třeba rozlišovat. A psychopatie, jako poruchy osobnosti, patří právě mezi stavy, nemůžu dostat psychopatii ve 30 letech, a do té doby jsem sekal dobrotu. Čili jestliže sekám dobrotu a pak něco udělám, tak za tím musí být ještě něco jiného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je rasismus, jeho definice, jasná, jak poznat, podle čeho, rasistu.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Já nevím, to by možná bylo spíš.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Experta na extrémismus.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Nebo sociology, ale je to vždycky, nebo součástí té definice, je vždycky ten kontext, ta musí být kontextuální, protože být rasistou dnes je něco úplně jiného než být rasistou na americkém jihu v polovině 19. století, a vlastnit několik třtinových plantáží, tak ano, z dnešního pohledu to byli všechno rasisté, ale oni si tak tehdy jistě neříkali, domnívali se, že budují novou lepší společnost, a zaměstnávají za tím účelem armády levné pracovní síly, čili ta terminologie se mění s tím, jak se mění společnost, a my jsme dnes, na všechny projevy xenofobie, nebo nesnášenlivosti, daleko citlivější, než, nebudeme chodit tak daleko jako do války Severu proti Jihu, ale i než společnost v 60. letech v Evropě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mnozí, zejména politici, ale nejenom oni, vnímají, že za tím nárůstem pravicově extrémistických útoků v Německu, stojí rétorika Alternativy pro Německo, této strany AfD, cituji list Die Welt: "AfD nenese vinu na všem, ale je nepopiratelné, že existuje spojitost mezi pravicovými kazateli nenávisti a pravicově extrémistickým násilím."

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Víte, tohleto je vždycky nesmírně složité, protože si pak můžeme položit otázku, co indukuje rétoriku AfD? Není to nespokojenost značné části obyvatelstva s nadměrnou tolerancí toho politického mainstreamu. Já to kladu jako otázku, to není názor, protože se zdá, že tam, kde ty v uvozovkách "nižší lidské pudy", se už v těch mikrodávkách ventilují v každodennosti, tak se nenakumulují do takové míry jako ve společnosti, která je celkově nesmírně tolerantní, přátelská, demokratická, jakou německá společnost je, a pod tímto příkrovem narůstá tlak, který v těch svých počátcích nenalézá svůj ventil, a vyvře potom v podobě nějaké extrémní pravicové strany, a to, zda AfD je extrémní pravicová strana, je stále sporné, našli bychom lidi, kteří si to nemyslí, ale budiž, a potom také v podobě takových činů. Já si vzpomínám, jak jsme jednou s kolegou, počátkem 90. let, byli v Japonsku, a tam ti Japonci proti něčemu demonstrovali, a ty demonstrace byly velmi takové agresivní a brutální a házely se tam Molotovovy koktejly, ale přitom po celou dobu jsme měli pocit té hyperslušnosti, klanění, vizitky oběma rukama, takové té submisivní, zdvořilé, naprosto neagresivní společnosti, a v tom každodenním životě byli laskaví, milí, zdvořilí, netlačili se na Vás, nepředbíhali ve frontách, tak, jak si představujeme skutečně tu asijskou zdvořilost, ale když pak je demonstrace, tak hází Molotovy koktejly, kdežto u nás ti lidé do sebe vráželi, na schodech jedoucích Vás málem povalí nebo stařenku, jsou poměrně agresivní v tom každodenním styku, ale když je demonstrace, tak mají holé ruce, čili jako kdyby ty kumulované události, se projevovaly s úplně jiným opačným nábojem, než ta všední každodennost, a ten kontrast je mezi tím Japonskem a námi, v tom, jak tam probíhají potom protesty, stávky a tak dál, ale přitom v kontrastu s tou každodenní slušností, tady je to jakoby obráceně, tak to je v menším, v porovnání s tím Německem, tady zatím nikdo nikoho zaplať pánbu ještě nevraždí z rasistických důvodů, a to Německo celkově se jeví jako slušnější, ale zároveň tyhlety brutální činy, a to už avizované ministrem vnitra, Angelou Merkelovou, nebezpečí narůstajícího rasismu, který zřejmě je daleko hlubší a daleko rozšířenějším podhoubím, než se bylo očekávalo, tak to je paradox, který sebou možná ta společnost, která po té druhé světové válce, kdy jaksi dostala na frak, tak inhibovala, potlačovala a teď se to začíná probouzet.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co je obranou, pane profesore Höschle, proti rasismus?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
No, já si myslím, že paradoxně obranou je, vyhnout se takové té pokrytecké netolerantní hyperkorektní politice, která neumožňuje ventilovat ty nižší pudy hned, a korigovat, hned v počátcích.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte, že je německá politika hyperkorektní?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Já nevím, já ji tak moc neznám a dokonce si myslím, že Vy ji znáte daleko líp než já, ale ta oficiální politika, když sleduji například vztah k těm imigrantům nebo k celé té migrační politice, tak je mnohem tolerantnější a mnohem vstřícnější než například naše nebo vyšegrádská, a nechme teď stranou co a jak je dobře, ale prostě je to tak, čili ten mainstream je daleko, daleko otevřenější světu a tohleto je odvrácená strana mince.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
I kdyby byla řekněme hyperkorektní jakákoli politika v Německu nebo jinde, je to důvod k tomu, aby někdo vzal zbraň a střílel oběti přímo do hlavy, jak to bylo v Hanau?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
To rozhodně není, ale bohužel, takhle ty mechanismy ve společnosti fungují, prostě oprostěme se od emocí a pozorujme čísla a fakta. A fakta na jedné straně říkají, že německá politika je velice korektní, velice demokratická, velice otevřená společnost, a na druhou stranu, čísla projevu rasismu, nenávisti a xenofobie, v podobě takových brutálních činů, jsou tam jaksi nebezpečně vyšší než kdekoli jinde, možná nevím ve Francii, a nevím, jak je to teď ve Švédsku, ale nějak to spolu souvisí a koreluje a stojí to za sociologický průzkum. Mimochodem, já jsem to spíš myslel tu prevenci tak, že by ty hlavní strany, které se jednak orientují na individuální svobodu, tržní ekonomiky, to jsou ty na pravém křídle, pak na sociální stát, sociální podporu, solidaritu, to jsou ty na tom levém spektru, by měli být natolik názorově otevřené, aby ty radikály na obou stranách přitáhli a atrahovali, a nevytěsňovali je na ten extrémistický okraj. A to si myslím, že je úloha politiky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká psychiatr Cyril Höschl. Když jsme dneska, pane profesore, u definicí, jak definovat bohatství? Co stačí k pocitu být bohatý? Co to vlastně je?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Víte, to je zdánlivě triviální otázka, každý si myslí, že ví kdo to je bohatý člověk a že ta definice je jednoduchá, ve skutečnosti vůbec jednoduchá není, když se někoho zeptáte, prosím Tě, řekni mi, kdo je boháč? Tak řekne, no to je milionář, nesmysl, milionář je v téhle zemi každý, kdo má panelový byt a auto, no dobře, tak to si škrtáme, tak kdo je multimilionář, jo v čem, v rupiích, v lyrách nebo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V bitcoinech.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Prostě ta otázka není jednoduchá, a najednou si uvědomíte, že být bohatý tady znamená něco jiného než být bohatý v Saúdské Arábii, v Americe nebo v Indii, a jeden můj přítel je autorem mnoha velmi vtipných definic, které vypadají jako bonmoty, ale zároveň, při bližším ohledání, jsou velmi trefné. A jeho definice bohatství je, že bohatý člověk je ten, kdo si v prostředí, ve kterém žije, může dovolit žít izolovaně od ostatních, to znamená nemusí se s nimi tlačit ve frontách, nemusí s nimi bydlet, když nechce, nemusí se s nimi tlačit v dopravních prostředcích, může si to, co potřebuje, nechat dovézt, to, kam potřebuje, se nechá dovézt, a když chce, tak se s nimi může stýkat, a když nechce, tak nemusí, a v pákistánských horách vám na to stačí několik desítek dolarů na den, na Manhattanu několik tisíc dolarů na den, čili nejde o tu částku, ale jde vlastně o způsob žití v kontextu, ve kterém jste, a tam ta definice je pak velmi přesná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Lze třeba podobně definovat rozdíl mezi městem a vesnicí?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
To je taky těžká otázka, protože jsou města, která jsou menší, než některé vesnice, takže když se to školomecky snažíme definovat pomocí velikosti osídlení, tak se dostaneme do mnoha paradoxů a může nám každý uvést spoustu protipříkladů, a tenhle ten kolega vymyslel, že město je takové osídlení, ve kterém najdeme obchod s květinami a obchod pro domácí mazlíčky, protože na vesnici kytky rostou pod oknem a králík se v neděli zařízne na pekáč, ale nekupují se mu hračky a granule.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je domácí. Můžeme teda do třetice rozdíl mezi mládím a stářím?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Také, říká se, že každý je tak starý, jak se cítí, a to je taky ale těžká definice, protože nejdřív musím vědět, jak se ten dotyčný cítí, a když se na něj podívám, a tenhle ten kolega má docela vtipnou definici, která u mnoha lidí skutečně funguje, můžete si to ověřit, že starý člověk je ten, který bez vyzvání ukazuje fotografie vnoučat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Záleží tedy na kontextu.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Vždycky záleží na kontextu a podobně i s tou psychiatrií a podobně i s tím kdo je rasista.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak si tedy zachovat nejenom chladnou hlavu, když se vracím k začátku našeho rozhovoru, pane profesore, a zdravý rozum, tak říkajíc.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
No tak především zůstat sám sebou, komunikovat, pokud možno s lidmi, od kterých se mohu něco dozvědět, kdo mě infikují pozitivním myšlením a ne těmi katastrofickými vizemi, že všechno je špatně, nic za nic nestojí, všichni kradou a všichni jsou zločinci, protože to prostě není pravda a uvědomit si, že důležité není ani tak to, co se nám v tu kterou chvíli děje, ale spíš to, jak to čteme, čili když se naučíme číst svůj život, a to, co se nám děje, pozitivně, a vidět na všem spíš to lepší než to horší, tak se tím sami činíme šťastnějšími.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak se to naučit?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
No, to je těžký.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Celoživotní úkol

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Někomu stačí, že si poslechne tuhle radu a pak to zkouší, někomu stačí, že si to někde přečte a někdo to musí trénovat na psychoterapii.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mění se nějak zásadněji naše společnost, podle Vás.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Určitě se mění, ale my, protože ji nahlížíme zevnitř, tak máme omezenou možnost ty změny pozorovat, protože jsme součástí té změny, je to jako když jste v kolektivu dětí a všechny postupně rostou a stárnou, tak si pořád připadají jako ti kluci a holky a jenom ten, kdo je delší dobu nevidí, tak může pozorovat ten skok, kterého dosáhnou z roku na rok, a zrovna tak tato společnost, ta se určitě mění, ale my z ní neumíme dostatečně vystoupit, abychom tu změnu zvenčí nahlédli, na to máme dějiny, na to máme dějepisce a na to máme nějaká dlouhodobá měřítka, takové ty benchmark, podle kterých to můžeme posuzovat, ale i ta jsou obtížná, když si jenom vezmete statistiky, tak je hrozně obtížné, už v rozmezí několika desítek let, porovnávat společnost, já uvedu takový brutální příklad, na kterém je vidět to, co chci říct, že když dneska řekneme, že krádeží aut přibylo, protože v 18. století žádné krádeže aut nebyly, a že tedy je těch zlodějů mnohem víc, tak cítíte, v čem je ta chyba. A takhle je to skoro se vším.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje na závěr dnešního vydání psychiatr Cyril Höschl. Já Vám děkuji, pane profesore, a těším se na další rozhovor.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, profesor:
Také děkuji, všechny zdravím a také se těším, na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.


Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.