Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 16. dubna 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den, Zita Senková vás vítá u poslechu pořadu ‚Jak to vidí‘. Moje pozvání přijal profesor Cyril Höschl, psychiatr. Dobrý den.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zajímat mě bude například otázka, zda má vzdělávání reagovat na potřeby trhu práce a kdo vlastně vytvořil naši současnou technologicky vyspělou společnost. Dobrý poslech. Celý svět sledoval od včerejšího večera a noci ohnivé peklo. Pařížskou katedrálu Notre-Dame, jednu z nejkrásnějších příkladů francouzské gotické architektury zachvátil ničivý požár. 850letý chrám přišel o svou nejvyšší věž i většinu střechy. Přesná příčina požáru, který mají hasiči již plně pod kontrolou, podle informací médií zatím není známá. Podle pařížské prokuratury vznikl požár neúmyslně, úřad vyloučil žhářství či souvislost s terorismem. Francouzská média citují zástupce hasičů, podle kterých by požár mohl souviset s renovací špičky kostelní věže. Nejenom Francouzi jsou v šoku, pane profesore. Chrám Matky Boží je vnímán nejenom jako symbol Francie, ale, jak zaznívá v bezpočtu komentářů, i jako symbol naší evropské křesťanské kultury.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Notre-Dame přece od doby, kdy civilizace rovnalo se evropeizace, což dnes už tak úplně neplatí, ale řekněme v 18., a hlavně v 19. a 20. století to platilo, byl takovým symbolem Paříže, jakousi ikonou, která na sebe nabalovala spoustu dalších asociací. To není jenom architektonický klenot francouzské gotiky, ale je to také místo, které bylo kulisou mnoha významných dějů, filmů. Vezměme si Zvoníka od Matky Boží podle románu Victora Huga. Dokonce se říká, že za Notre-Dame vděčíme Victoru Hugovi do určité míry. Jeho velké romány, zejména Bídníci a Chrám Matky Boží, nemluvě o Devadesát tři a Dělníci moře, tam už méně, probíhají v kulisách Paříže. Paříž byla kulturním symbolem Evropy, jedním z jejich významných center a tím symbolem v myslích všech, ve kterých ta kultura pokračuje, stále zůstává. Čili myslím, že ten požár hluboce zasáhl do srdce každého, kdo si ten jeho význam ani neuvědomoval do té doby. A další aspekt, který ten požár má, můžeme to teď pozorovat v té reakci na něj, je, že když se něco takového stane, když je napaden národní symbol, na kterém se všichni víceméně shodnou, tak to začne ten národ sjednocovat. Je to kruté to tak říct, ale ono to vypadá, jako kdyby ta rozdělená francouzská společnost, vezměme si nedávno žluté vesty a ty neustálé stávky a nepokoje...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
(Již 22. víkend se konaly protesty.)

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
... ta příkře politicky rozdělená společnost, nějaký takový požár potřebovala. Takže se osud sám o tu politiku trochu postará, protože se najednou ten národ kolem toho sjednotí. Začnou se pořádat sbírky, najednou se ukáže, co je v dějinách důležité, jestli je důležitější udržet si svou identitu, svou tradici, své symboly, anebo jestli je důležitější 35hodinový pracovní týden či 36- nebo 34hodinový. A v tu chvíli se ty hodnoty převrátí. Takže i když to zní krutě, tak to vypadá, jako kdyby všechno zlé bylo pro něco dobré. Já nechci samozřejmě to ani zjednodušovat, ani to nějak paušalizovat, ale to jsou asociace člověka, jenž tou francouzskou kulturou do určité míry, Victor Hugo byl v dětství mým milovaným romanopiscem, žil. To jsou asociace, které takového člověka napadají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Přesně sledujeme, jak důležité je pro nás se identifikovat se symbolem dějin... Na tu hořící zkázu reagovali, jak jsem si pročítala nejrůznější nejen komentáře, ale i diskuze na sociálních sítích, se zděšením, se slzami i lidé, kteří do kostela třeba vůbec nechodí. O to tady vůbec nejde.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
No, jistě. To je to, co jsem také chtěl říct. My si můžeme představit, a je to sice hrůzná a doufám, že ne reálná myšlenka, jak by se asi náš národ, nebo naše populace, lidé, sjednotil, kdyby se něco podobného stalo s Chrámem svatého Víta. Najednou by spory těch s těmito a Čechy, Morava a Slezsko a já nevím, co všechno... To všechno by ustoupilo do pozadí, a najednou by se ten národ zase semknul v pocitu jakéhosi ohrožení... Přesto, že jde o jednu budovu, a přesto, že by třeba o skutečné ohrožení nešlo, šlo by jen o nějakou nehodu, požár, zřícení nebo něco podobného, tak co by to v nás vyvolalo... A teď si uvědomme, že ta francouzská kultura byla ještě silnějším magnetickým polem v Evropě, než je třeba ta naše, byť ta Parléřova stavba, si myslím, si nezadá. Ale ten význam a to, že to zasáhlo lidi po celém světě, je dán tou historií a tou rolí, kterou historicky francouzská kultura hrála v rozvoji civilizace.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jedna výzkumná společnost představila minulý týden na berlínském veletrhu technologií ve zdravotnictví systém budoucnosti, který dokáže srovnávat data pacientů podle jejich věku, pohlaví a dalších parametrů, což je důležité například pro vyhodnocení celkové léčby. Firma vyvíjí systém tři a půl roku. Některé jeho části už v německých nemocnicích využívají, ale jako celek zatím nefunguje. Jak vy vidíte budoucnost nemocnic, i v souvislosti s rozvojem, prudkým boomem umělé inteligence? Jen pro zajímavost – v Česku se jí zabývá zhruba 1000 lidí a 40 firem.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
To je vzrušující otázka a zajímá mě dvojnásob proto, že jeden z výzkumných programů v Národním ústavu duševního zdraví, kde pracuji, je na tento vývoj do určité míry připraven, předjímá ho a věnuje se mu. A zahrnuje to mnoho různých aspektů a souvisí to i s takovým konceptem, jako jsou třeba chytrá města. Právě ta možnost sbírat data a sbírat data nad těmito daty a různě je hromadně zpracovávat, ať už jde o komunikaci mezi lidmi, různé zdravotní parametry a jejich význam, jejich epidemiologický a populační význam, to je něco, co se nově nad těmito možnostmi vynořuje jako jev, který tady dříve nebyl. Uvědomme si, že když je třeba někde nějaká epidemie, někde jsou nějaké ne úplně obvyklé choroby, řekněme, nějaká chřipka, která odolává jakékoliv prevenci nebo vakcíně, tak se začne v populaci hromadit, a vede to k tomu, že lidé na Googlu vyhledávají ten pojem – virus, já nevím, H1 něco...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
H1N1 byl, že?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
No, nebo N5 a tak. Ale to je jedno. Já tím chci říct, že jakmile to ti lidé začnou vyhledávat, tak se najednou dá nad těmito daty podobným způsobem, jakým pracuje chytrá nemocnice, nebo dokonce chytré celé zdravotnictví, pracovat a podívat se, kde se to vyhledává nejvíc, a automaticky se vám objeví, kde se ten problém nejvíc objevuje, kde je to pro ty lidi relevantní, kde se o tom nejvíc dozvídají, v jejichž okolí se to nejvíc vyskytuje, a proto je to zajímá, proto si to googlí... A automaticky se vám na mapě objeví ten flek a ta epidemiologie se vlastně zobrazuje sama od sebe, jenom pozorováním těch spontánních jevů. Co se týče té nemocnice, tak dneska se otevírají obrovské možnosti nejen v té robotické chirurgii a robotické gynekologii a podobně, ale i například v možnosti různých, jak se říká, wearables, to znamená nositelné elektroniky, která vaše různé funkce monitoruje, včetně toho, že monitoruje pohyb. Takový malý příklad: U nás se ta studie provádí, takže se mnoha dobrovolníkům dá náramek a ten zaznamenává pohyb vašich rukou, vašeho těla, a to by samo o sobě bylo celkem triviální, i když už tam se dá vyčíst, protože se ta data sbírají centrálně, nahrávají na nějaký nosič a zpracovávají u velkého množství lidí, kupodivu, spousta velice zajímavých dat, například toho, že jste pomalejší a máte těch pohybů méně, když jste v depresi, a naopak jste rychlejší a máte těch pohybů více, když jste v mánii... Takže třeba u bipolární poruchy se nemusím nikoho ptát, stačí, že mi ten přístroj vysílá ta data o tom pohybu a já vím, v které je fázi. Takových příkladů by bylo víc. Ale ba co víc, když spíme, tak se hýbeme mnohem míň, než když bdíme. Čili se dá celkem přesně vypozorovat, jak kdo spí, nemusím se ho ani ptát, nemusím si říkat, jestli mu věřím, že nespal celou noc nebo má jenom ten dojem, to nechme stranou, prostě to vidím. Teď si představte, že ti naši kolegové takto nasbírali tisíce dat z celé Evropy, a najednou zjistili, že když bylo referendum o brexitu, tak že tu noc, kdy šlo na lámání chleba, jestli brexit bude nebo ne, celá Evropa spala, já nevím, o půl hodiny méně. Na té obrovské spoustě dat to bylo vidět, a dokonce bylo vidět, jaké jsou mezi těmi národy rozdíly. To znamená, kterému národu je ten brexit víc jedno, tam ta porucha nebyla viditelná, a kde to naopak víc prožívají, tam byla hlubší.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vzpomenete si na ty výsledky?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Teď to nechci říkat proto, že kdybych se mýlil, tak co řeknu do rádia... Ale už je to v tisku, bude to publikováno. Já jsem ty výsledky viděl a pročítal. Ty národy se mezi sebou liší, a dokonce myslím, že Češi to kupodivu docela prožívali, ale nerad bych se mýlil. Počkejme si. Až to vyjde, tak se k tomu vrátíme. Já to tu uvádím jako příklad, jak se dá ta informační technologie využívat k lecčemu. A v tom zdravotnictví je toho ještě mnohem víc. Například lze takto i zajistit jakousi automatickou komunikaci a pacientem, mezi lékařem a pacientem i v psychiatrii. Těch možností a těch kanálů, jak mohou komunikovat, je spousta. K tomu přistupuje to, co jste zmínila, že se ta data dají hromadně zpracovávat a dá se z nich vyvozovat určité poučení, zpětná vazba a modifikovat ten systém na tělo té populaci pacientů nebo zákazníků, chcete-li. Čili umím si představit, že jednoho dne bude nemocnice propojena ve všech těchto možnostech do jakéhosi systémového celku, který bude pracovat jako takový veliký zdravotnický robot. Ale abychom to nepřeháněli, ve zdravotnictví vždycky zůstane ta hluboká potřeba lidského a osobního kontaktu. Ale v té souvislosti je docela zajímavé, že když začali naši kolegové s takzvaným Itarepsem, což byl takový informačně-technologický způsob na prevenci relapsu schizofrenie, který spočíval v tom, že pacienti jednou týdně vyplňovali krátký otazníček, měli ho na kartě a přišla jim SMSka a oni jenom ta čísla těch odpovědí, jako spíte dobře a tak dále..., tak jenom jedna, dva..., to se každý naučil, vyslali řetězec těchto čísel, to se shromažďovalo a ten systém vytipoval, když se někdo začal mírně horšit, takové ty časné varovné příznaky, a vyhledal toho pacienta, aby mu změnil léčbu. A argument proti tomu byl, že se tím ztrácí ten osobní lidský kontakt s pacientem, který přece chce mluvit s lékařem, a ne posílat nějakou sérii čísel. A představte si, že se to vyhodnocovalo, i v dotaznících, a opak byl pravdou. Ti pacienti měli pocit, že se o ně i ten lékař prostřednictvím toho systému daleko víc zajímá než předtím, protože ten lékař byl taky ve vleku toho algoritmu. On se na to musel jednou týdně podívat... Nebo ten pacient měl dojem, že se na to jednou týdně dívá... A on měl dojem, že je tím systémem sledován, že mu na něm záleží, že je stále v hledáčku toho systému, a i toho lékaře, který mu v případě zhoršení sám volal. Ten lidský kontakt paradoxně byl prostřednictvím těchto technologií posílen, což se nečekalo. Čekal se opak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebudeme tedy ochuzeni o ten kontakt s lékařem, když naplno propukne umělá inteligence...

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Doufejme, že ne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem škoda, že nešlo třeba jasně vypočítat na základě něčeho i dopady brexitu, ke kterému ještě zatím pořád nedošlo...

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
To v těch složitých systémech bohužel nejde, protože tam se věci zpravidla pohybují jiným směrem, než kterým jsou strčeny. Je to, jako když máte kulečníkový stůl, kde je těch koulí hodně, a taky si můžete představit tak dva, tři ťuky napřed, a dál už vůbec nevíte, co se stane. A zrovna tak je to s dopadem takových sociálních záseků, jako byl třeba brexit. Jeho, řekl bych, vyústění je zatím určitě jiné, než jak si jeho zastánci představovali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nakolik smart neboli chytré jsou současné nemocnice u nás?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Myslím si, že pokud jde o ČR, tak má sice našlápnuto, ale rozhodně ty nemocnice ještě nejsou smart. Dokonce bych řekl, že ani ty managementy těch nemocnic často nejsou příliš smart, což znamená česky moudrý, a že se tu a tam objevují technologie skutečně špičkové na těch špičkových pracovištích, to ano, ať už v zobrazovacích metodách, ve fyziologických metodách, vyšetřovacích a laboratorních..., automaty apod., ale celkově ten systém ještě zdigitalizován není. Řekl bych, že zatím je to tak na úrovni nemocničních informačních systémů, které dosti za tím ideálem pokulhávají. Například spousta těch nemocničních informačních systémů, to znamená těch, které evidují pacienty, jejich data, zákroky, návštěvy a to všechno, co se do nich musí vkládat, už by teoreticky umožňovaly nad těmi daty pracovat tak, že by byly vidět vývoj těch chorob, statistika těch nemocí, pacienti by se mohli dělit podle různých charakteristik na ty, kteří na tu či onu léčbu zabírají, jiné, kteří na ni nezabírají... Čili by se dala zodpovědět spousta otázek. A zejména VZP má v rukou, řekl bych, velký potenciál v těch datech... Ale nevyužívá se to. Prostě ten systém zatím nechává tuhle tu možnost ležet ladem, a to přesto, že technicky už zde existuje. A to je to, co mě vede k určité skepsi, že ten vývoj nepůjde tak rychle, jak by si třeba protagonisté umělé inteligence přáli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A na čem to tedy vázne?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Vázne to na tom, že je velký rozdíl mezi skutečností deklarovanou a žitou. Vezměme si to, že se třeba říká, že by se měla omezovat byrokracie, ale ona místo toho roste. Nebo se říká, že by se mělo zlepšit to či ono, a ono se to mezitím zhoršuje... A nikomu ten hiatus mezi tím, co se deklaruje, a mezi tím, co se skutečně děje, nevadí. Všichni to pozorují, ale není tady deus ex machina, který by to dokázal zařídit. A to dokonce ani v tom případě, že chce řídit stát jako firmu...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dnes začínají přijímací zkoušky na víceletá gymnázia. Zájem o ně roste. Odborníci se ale přou o to, zda by se měly tyto školy zrušit. Co podle vás hovoří pro a proti této, řekněme, obnovené tradici jak z první republiky, tak i z císařského Rakouska?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Těch argumentů na obou stranách je poměrně dost. A bohužel je třeba asi zvolit jedno, nebo druhé řešení. Obojí, to znamená na jednu stranu zajišťovat lepší vzdělání těm talentovanějším a na druhou stranu zajistit inkluzi, není najednou dost dobře možné. Můžeme buď foukat oheň, nebo vodu, nebo vzduch, ale ne všechno najednou. A v tom je asi zakopán pes. Já si pamatuju jako student gymnázia, že jsme v r. 1968, to jsem maturoval, demonstrovali v Liberci na náměstí před radnicí za zřízení osmiletých gymnázií, protože v tom byla velká naděje té znovunastupující, tehdy relativní, avšak nevídané, svobody slova, názorů a jakási naděje na reformy toho zkostnatělého, zakonzervovaného socialistického školství. A my jsme ten pokrok viděli v tom, že se zavedou osmiletá gymnázia. Vím, že tam byly transparenty „Čtyři je víc než tři“, což bylo v době, kdy se proměnila tříletá ve čtyřletá gymnázia, a vedle toho byl transparent „Osm je víc než čtyři“ – a to bylo to volání po těch osmiletých gymnáziích... A když se pak zavedla, postupně, tak to bylo považováno za veliký pokrok. Děti se asi dostaly do prostředí, kde se mohly rychleji rozvíjet. Na druhou stranu je pravda, že to s sebou neslo celou řadu negativních jevů, které nebyly předtím domyšleny, tj. co se děje na těch devítiletkách, kde zůstávali ti, kteří neměli to štěstí, že se na to gymnázium dostali. Rozvinuly se houževnaté snahy rodičů to těm dětem zajišťovat protekcemi a doučováním a obrovské úsilí do toho vkládali... A tím se ten systém začal deviovat zase jiným způsobem. Když se dneska podíváte na argumenty na obou stranách, tak na všech něco je. Moje srdce tluče spíš na straně těch osmiletých gymnázií, ale uznávám, že ta pravda není úplně jednoznačná, že není černobílá. Sám jsem pro, aby ty nejtalentovanější děti neztrácely kontakt s realitou. Na druhou stranu včera jsme měli takové setkání s panem Plagou, ministrem školství, mládeže a tělovýchovy, a paní europoslankyní Martinou Dlabajovou právě o otázkách vzdělávání a tam padl tenhle ten dotaz: Co bude s osmiletými gymnázii? A já si docela přesně vzpomínám na odpověď pana ministra, která byla jaksi eufemická, a čtěme ji, jak chceme, kdy řekl, že se s nějakým výraznějším rozvojem osmiletých gymnázií nepočítá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Diplomatická odpověď...

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Jemně a diplomaticky řečeno: Nechci vás rozčílit, ale tudy cesta nevede.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A má, pane profesore, vzdělávání reagovat na potřeby trhu práce?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
To byla právě také jedna z otázek. Tam jsem si dovolil jaksi provokativně s panem ministrem nesouhlasit, i když jsem to v té diskuzi nevyslovil, a to proto, že to nepovažuji za tak zásadní problém. On vyslovil zcela jasně požadavek, že vzdělávání musí reagovat na potřeby trhu práce, protože není možné, aby celá ta školská soustava, zejména sekundární a terciální školství, produkovala armády nezaměstnaných, jak tomu v některých zemích je. To znamená, musí odrážet například ta specializace toho, co se studuje, zhruba potřeby trhu a uplatnění na trhu práce. Jinými slovy: Produkujme teď ajťáky, inženýry, programátory, techniky, a ne politology, muzikology, kunsthistoriky, protože s těmi bychom pak mohli dláždit, stejně se ničím produktivním neuživí... Takhle, když to zjednoduším, zní to zadání. A je to velmi racionální, pragmatické a zdánlivě velmi logické...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ale nemůže být celá společnost jen z IT technologů...

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Ale určitě by jich mělo být víc. Potřeba převyšuje nabídku. Ale mě při tom napadla úplně jiná, provokativní, taková kacířská myšlenka, kterou dávám ke zvážení: Vzdělanost od starověku až do novověku, až do vzniku vědeckotechnické revoluce byla doménou především lidí, po kterých vůbec žádná poptávka na trhu práce nebyla. Vzdělanost byla v rukou mnichů, opatů, písařů v klášterech, filozofů, tedy lidí, po kterých vůbec žádná potřeba na trhu práce nebyla. Trh práce ve středověku a podobně vyžadoval pastevce, zemědělce, řemeslníky, ševce, kováře, ale rozhodně ne někoho, kdo si jen tak bloumá o morálce. A přesto to byli právě tito na trhu práce nepotřební vzdělanci, kteří nejenom, že tu vzdělanost přenesli z epochy do epochy, ale dokonce tím, že se zabývali zdánlivě neužitečnými věcmi, jako bylo pozorování hvězd, toho, jak teče voda, luštěním různých geometrických záhad, vytvořili a rozvinuli takové disciplíny jako fyzika, chemie, matematika, a ty daly potom základ oborům, které začaly přinášet ten obrovský technologický pokrok. Když ten vzdělanostní potenciál nabyl určitého rozměru, tak vybouchl v gejzír toho, čemu se říká vědeckotechnická revoluce. Vezměme si všechny ty laplacy a mendělejevy a lidi, kteří stojí dneska v úsvitu velké chemie, velké fyziky, velké astronomie... To byl základ toho, v čem dneska žijeme, co využíváme a co považujeme za pokrok a do čeho chceme teď hledat ty pracovní síly. Jenomže mezitím se vzdělaností stalo něco jiného. To, co bylo dříve považováno za vzdělanost, to už je dneska logistika. Dřív se řeklo, že se Pepa vyučí ševcem, dneska bychom mohli říct, že se vyučí programátorem. Ale to není vzdělanost, to je dovednost. Vzdělanost je pořád ještě v tom neužitečném, co je nyní tak jaksi nespravedlivě upozaďováno a považováno za druhořadé nebo nepotřebné, nebo dokonce překážející. Ale on je opak pravdou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je rozdíl mezi vzděláním a vzdělaností...

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
To je taky důležitý rozdíl, protože my musíme umět rozlišovat mezi tím, co je dovednost, co je vzdělání, jako získávání nějakých nejenom znalostí, ale také postupů, dovedností, návodů, a co je vzdělanost jako taková. A ta rozhodně nespočívá ve větě: A nyní zmáčkneme klávesu Enter.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A kdo je podle vás dnes tím hybatelem? Které jsou ty, kdybych použila vaše slova, kdysi to byly zdánlivě, profese jako mniši a tak dále, kteří vlastně posunuli tu společnost někam dál, přispěli právě k tomu pokroku...?

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
To je velmi těžká otázka. Vezměte si, jak se proměňuje filozofie. Dneska většina filozofů ruminuje filozofy minulých věků. Možná je to mou nedostatečnou informovaností, ale já nevidím velké filozofy současnosti, s jasným, nikoliv eklektickým názorem, který jenom tak posbírává ty proudy, které tady už byly. Čili se celé to, řekl bych, duchovní úsilí přesouvá někam jinam. Filozofie samozřejmě trvá, teologie trvá, humanitní obory jsou naopak na vzestupu, co se týče například počtu uchazečů, zájemců o studijní obory... O tom žádná. Ale nejsem si tak úplně jist, že představují tu pravou vzdělanost, kterou nesli až do vynálezu knihtisku Gutenbergem právě ti duchovní v těch klášterech. Knihtisk pak umožnil ji začít šířit i v lid obecný, abych tak řekl. Proto ta obrození... To všechno následovalo po tom. Na tu vaši otázku bych možná ne správně, ale asi nejraději odpověděl tak, že těmi nositeli toho neužitečného přemýšlení, které není okamžitě pragmaticky využitelné, ale zároveň je obrovským základem do budoucna, je základní výzkum, jsou to ti teoretici.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Profesor Cyril Höschl a jeho názory. Já vám za ně děkuji a přeji vám hezký den. Na slyšenou.

Cyril HÖSCHL, psychiatr:
Také. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zítra budu hovořit s ekonomem Richardem Hindlsem. Dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.