Podle dirigenta Libora Peška se umělecký zážitek nedá vydupat násilím

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Libor Pešek není příznivcem minimalismu v hudbě

Hostem magazínu „Je jaká je“ a Martiny Kociánové byl ve středu (12. října) po 11:00 hodině světově proslulý dirigent Libor Pešek.

Je jedním z našich nejúspěšnějších dirigentů, získal různá prestižní ocenění, mnohokrát zažil ovace vestoje a dlouhá léta byl např. uměleckým šéfem a hlavním dirigentem Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu. Hudebníci tohoto špičkového tělesa si dirigenta vybírají sami. Na 10 let (mezi r. 1987-97) si vybrali Libora Peška.

Na oceněních ale jeho život nespočívá. „Nejlepší pro dirigenta je, když ho pochválí orchestr. Nejedná se přitom jen o klepání na pultíky. Jsou to především pohledy při hře. Pro mne je to posila a znamení, že si s hráči dobře rozumíme.“ A to se dělo v Královském filharmonickém orchestru v Liverpoolu. Přesto se ho Libor Pešek rozhodl opustit. „Chtěl jsem odejít už dřív, ale hudebníci mne přemluvili. Myslím, že jsem to udělal v nejlepším okamžiku. Každý mluví o umění odejít, ale málokdo to skutečně dokáže.“ Jak řekl, nechtěl se dožít okamžiku, kdy přijde na zkoušku a uvidí hudebníky zívat. To je prý neklamným znamením toho, že už jim jako dirigent nemáte co nového dát. Dodnes svého odchodu nelituje a tím více si váží chvil, kdy se tam vrací na hostování. „Dirigent může být přítelem, ale také nepřítelem orchestru. Když se všem společně podaří dobré dílo, jsou to ty nejhezčí zážitky.“

Libor Pešek a Martina Kociánová

Jak dlouhou dobu potřebuje dirigent k tomu, aby z orchestru dostal to nejlepší? „Záleží především na kvalitě orchestru. Když hudebníci na špičce taktovky vidí, co dirigent chce, je to vynikající těleso a pak stačí třeba i jedna zkouška. Když se musí sáhodlouze vysvětlovat, je to už horší.“ Každý orchestr má prý také svého ducha. „Když je pozitivní, je to dobrá zpráva. Jsou ale i takové, které ho nemají. V Holandsku jsem se setkal s orchestrem, se kterým jsme si nesedli. Dělali jsme koncerty lepší i horší, ale nerozuměli jsme si,“ vysvětlil Libor Pešek.

Hudba byla a je jedním z pilířů jeho života. Není ale jediným. „Závidím kolegům, kteří žijí výlučně pro hudbu. Velká láska k profesi vás ale dělá zranitelnějším. Nejdůležitější je pro mne pocit, že jsem pro skladbu udělal, co jsem mohl. Když ne, tak se mi to vždycky vymstilo.“ Možná i proto po koncertu, když v sále zavládne ticho a klid, přemýšlí hlavně o tom, co se mu nepovedlo. „Z té atmosféry nemám až tak velkou radost. Spíš mám pocit, že jsem splnil úkol. A čím jsem starší, tím jsem ustrašenější a nejistější.“

Při dirigování se snaží, aby skladbu správně „vystavěl“ a dovedl ke zdárnému konci. „Ptají se mne, na co při koncertu myslím. Tady se nedá mluvit o přemýšlení, ale spíš o intuici. Člověk musí udržet formu díla, jeho obsah a v neposlední řadě také orchestr. To, čemu se říká umělecký zážitek, se nedá vydupat násilím. Ten se buď dostaví, nebo ne.“

Své starší nahrávky poslouchá Libor Pešek spíše náhodně. Na jednu stranu slyší mnoho věcí, které by udělal jinak. V jiných chvílích si říká, že dnes už by z hudebníků např. takové nasazení nedokázal vydupat. „Je to, jako když se díváte na své staré fotografie. U některé si říkáte, že na ní vypadáte dobře, zatímco u jiné máte pocit, že vám to moc nesluší.“


Hudba má, podle jeho názoru, filosofický přesah. „Hudba nebuduje racionální konstrukce, ale odplouvá do jakýchsi výšin. Je oblakem pocitů, které se těžko popisují. Na hudbě není nic k rozumění či chápání, ale k poslouchání. Je to o potřebě vážné hudby. Někdo to pocítí v mládí, jiný vůbec ne.“

Pocit spokojenosti zažívá při koncertech pořád. „Když se něco povede, je to vždycky radost.“ Cesta k dirigování je, podle jeho názoru, těžká a trnitá. „Člověk musí moc chtít, aby dokázal překonat všechny překážky a někdy i ústrky. S touhou a nadáním se dá dělat hodně. Ale je třeba velké vůle,“ řekl Libor Pešek.

Více informací najdete v záznamu rozhovoru s Martinou Kociánovou.