Petr Šabata: Visegrádská past aneb jak drahé je mít špatné spojence

1. červenec 2019

Andrej Babiš na bruselském summitu ukázkově hájil národní zájmy. Bohužel ne české, ale polské a maďarské. Premiér totiž uvízl ve visegrádské pasti.

Není sporu, že regionální sdružení středoevropských zemí by mohlo v Evropské unii prospívat každé z nich. Zvlášť v případě, že je jeho součástí střední velmoc – a to Polsko je – a že umí získávat další spojence k prosazování svých zájmů. Ale to bohužel neumí, spíše naopak: V4 má pověst sobeckých potížistů a s takovými se neradno spojovat.

Maďarsko má na přerušeném summitu EU o klíčových pozicích zájem obsadit tyto funkce lidmi, kteří nebudou premiéru Orbánovi mluvit do demontování demokratického systému. Polsko je na tom podobně. Slovensko jako člen eurozóny naopak vyhlašuje, že chce být v nejužším jádru unie bez podmínek.

A Česko? Tvrdě se spolu s Polskem a Maďarskem staví proti Fransovi Timmermansovi v čele Evropské komise, protože tento sociální demokrat coby dosavadní místopředseda Komise vždy jednoznačně kritizoval poškozování demokracie v Maďarsku i v Polsku.

A mluvčí maďarské vlády k tomu o víkendu dodal: „Během funkčního období současné komise se ukázalo, že Frans Timmermans je mužem George Sorose.“ S tímto výrokem že by souhlasil Andrej Babiš? Kam se vytratily české zájmy? A to necháváme už úplně stranou fakt, že Timmermanse podporuje Babišův koaliční partner – Hamáčkova ČSSD.

Priority v prosazování národních zájmů

Když Česko – spolu s Polskem a Maďarskem – odmítlo před pár dny uhlíkovou neutralitu do roku 2050, mělo to ještě jakýs takýs racionální ekonomický důvod. Ale Slovensko ho mělo taky, nicméně do špinavé východoevropské koalice se nepřidalo.

A když Parlamentní shromáždění Rady Evropy minulý týden znovu přijalo i hlasy českých poslanců Ruskou federaci, vyloučenou po obsazení Krymu, zásadně protestovali Poláci a Slováci, přestože ruský návrat poškodil celou střední Evropu.

Tady je vidět, že žádná visegrádská věrnost není při sledování národních zájmů na místě. Poláci si jako regionální velmoc dělají, co chtějí, a Slováci velmi chytře manévrují.

Očekáváný politický vývoj uvnitř všech čtyř zemí pak tyto rozdíly dál prohloubí. Musel by se stát zázrak, aby podzimní parlamentní volby v Polsku nevyhrálo Právo a spravedlnost Jaroslava Kaczynského. S novým mandátem se zřejmě ještě zřetelněji vydá maďarskou cestou, tedy k omezování demokratických institucí a ovládnutí země jednou stranou. Viktor Orbán už takový režim v Maďarsku zavedl a není ani známky, že by na tom chtěl nebo musel něco měnit.

Naopak na Slovensku vyhrál evropské volby opoziční blok dvou stran, jejichž kandidátka Zuzana Čaputová zvítězila už v březnu i ve volbách prezidentských. Pokud se dokoná politická změna na jaře 2020 ve volbách do Národní rady, bude rozdíl ve směřování mezi Slovenskem a dvojicí Polsko – Maďarsko nebetyčný. A také jejich priority v prosazování národních zájmů.

Koneckonců v Bratislavě se před pár dny už i dnešní reprezentace – prezidentka, premiér ze strany Roberta Fica a šéf parlamentu – jasně přihlásila k proevropské a proatlantické orientaci. Bez podmínek – jakou je například držet basu v rámci Visegrádu.

Petr Šabata

Pokud by chtěl Andrej Babiš opravdu účinně hájit národní zájmy, a to zájmy České republiky, nemůže se při každé příležitosti nechat chytit do visegrádské pasti. Do tohoto umění ho jistě rád zasvětí slovenský premiér Peter Pellegrini.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

autor: Petr Šabata
Spustit audio