Petr Holub: Penzijní reforma začíná. Proč ale na financích?
Důchodová reforma začíná a hned se dá říci, že neobvyklým způsobem. Není nic divného na tom, že vznikla pracovní skupina.
Nějakou důchodovou komisi má každá vláda, a i když se reformě chce vyhnout, tak komise slouží jako alibi, že se o něco přece jen pokouší. Svou expertní komisi zřídila na ministerstvu práce a sociálních věcí i vláda Bohuslava Sobotky, patronát nad ní posléze převzal Úřad vlády a výsledkem její práce byla analýza, která víceméně vysvětlovala, proč nemohl vyjít předchozí pokus o reformu.
Petr Hartman: Důchodová reforma na věčné časy a nikdy jinak
Čím více se člověk blíží důchodovému věku, tím více ho zajímají informace o tom, s jak vysokou penzí bude moci počítat.
Právě tento návrh reformy byl dílem legendární Bezděkovy komise, vlastně dvou Bezděkových komisí, které pravicové vlády složily z expertů státních institucí a manažerů soukromých pojišťovacích společností.
Ještě předtím, v dobách premiéra Vladimíra Špidly, vznikla komise složená z politiků a znalců jednotlivých parlamentních stran. Výsledkem těchto debat byl obecný strategický materiál, který nepřinesl konkrétní výsledky, přesto rozproudil zajímavou veřejnou debatu.
Teď tedy vznikne komise na ministerstvu financí, což je opravdu neobvyklé. Ještě než se vůbec její experti začali bavit, tak okamžitě vzniká otázka, proč by měl důchody řešit právě resort financí.
Posílit kontrolu nad financemi z důchodového pojištění
Samozřejmě, důchodový systém je nějaká finanční konstrukce. Především je však nástrojem sociální politiky státu a není tedy jasné, proč by jí měl definovat úřad, který má za hlavní povinnost vybírat daně. Dokonce existují názory, že by se stát v podobě ministerstev či správních úřadů měl do penzijního systému plést co nejméně.
Tomáš Procházka: Česká společnost, důchodová reforma a věková diskriminace
Každý si přeje dlouho žít, ale nikdo nechce být starý. A tento věčný rozpor, vyjádřený slovy klasika, bohužel nevyřeší nikdo. Dokonce ani tak všemocný muž jako je Andrej Babiš.
Na důchod si platíme pojistné u správy sociálního zabezpečení a činíme tak se samozřejmým nárokem, že z takto uložených peněz budeme dostávat ve stáří penzi. Penzijní systém tedy funguje na principu pojišťovny.
Vzhledem k tomu, že v Česku důchody fungují jako průběžný systém, kde se peníze vybrané od zaměstnanců či živnostníků okamžitě vyplácejí současným důchodcům, tak je samozřejmá role státu, který ručí za to, že i těm, co platí pojistné dnes, budou později důchody vyplaceny.
Petr Hartman: Důchodová reforma neláká veřejnost
Průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že lidé se příliš nechystali vstoupit do tzv. druhého důchodového pilíře. Svoji nechuť zdůvodňovali malou důvěryhodností i srozumitelností tohoto systému. Vzhledem k varování opozice, že po nástupu k moci tento způsob spoření na penzi zruší, nebo alespoň zásadně změní, nebylo se čemu divit.
Stát se ovšem často nechce omezit jen na roli ručitele a má sklony pomocí vybraných peněz ovládat a organizovat společnost. Nikdo nakonec nezpochybňuje, že se ze sociálního pojištění vyplácejí také solidární, tedy invalidní, vdovské a vdovecké důchody, teď se ovšem už začíná mluvit, že by v systému měl být zvýhodněny ženy, rodiče apod.
Jsou to vznešené myšlenky, ovšem jdou proti principu pojišťovny a může se stát, že ti, kdo budou naopak znevýhodněni, ztratí zájem do takového systému platit. Proto se častěji prosazují pojišťovací modely, kde má větší slovo ten, kdo do nich platí, a které brání státním úředníkům i politikům, aby do toho, co se s penězi stane, vůbec nějak mohli zasahovat.
Dá se pochopit, že obecnou strategii ve věci důchodů i příslušné předpisy stanoví ministerstvo práce a sociálních věcí. Pokud ovšem reformu penzí převezme beze všeho ministerstvo financí, pak z toho logicky vyplývá, že stát hodlá hlavně posílit kontrolu nad financemi z důchodového pojištění, které bude přerozdělovat bez ohledu na ty, kdo pojistné platí. Tím se rovněž posílí závislost občanů na státu.
Samotná informace, kdo bude připravovat penzijní reformu, svědčí dostatečně, kterým směrem se má ubírat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
