Pěstouni jsou hrdinové. „A to jsem chtěla ve svých filmech zdůraznit,“ říká Olga Špátová

„Netušila jsem, že v dětských domovech a kojeneckých ústavech je 8000 dětí,“ svěřuje se filmařka Olga Špátová. V průběhu natáčení dokumentární série o pěstounských rodinách otěhotněla. „Uvědomila jsem si tehdy o to víc, jaký je to zázrak mít domov.“

Natáčela s šesti rodinami a chtěla, aby pokaždé představila jinou formu pěstounské péče. Se současnou legislativou není v tomto ohledu moc spokojená. „Byla bych moc šťastná, kdyby se změnil zákon, který pořád není pěstounům příliš nakloněný.“

Příběhy „obyčejných“ hrdinů

Dobrým příkladem je čtvrtý příběh, který popisuje vztah mezi Jiřinou a malou Vendulkou. „Jako pěstounka na přechodnou dobu ji může mít jen rok. Představa, že bych svoje dítě měla za několik měsíců někomu odevzdat, je šílená.“

Jak říká, láska k vlastnímu dítěti je přirozená, ale dávat lásku cizímu dítěti je náročné. „Říkala jsem si, kde se v těch lidech bere tolik lásky. Jsou to vlastně hrdinové a to jsem chtěla ve svých filmech zdůraznit.“

Rodičovská láska je obrovskou hodnotou, ale některé děti ji berou jako samozřejmost. „Neváží si toho, co mají,“ říká dokumentaristka|foto: Fotobanka Pixabay

To mě mrzelo

Dokumentární film je podle Špátové o neustálém přemýšlení, kam až tvůrce může zajít a kde jsou hranice etiky. „Mám tam příběh rodiny Nedbalových, kteří si vzali dvě holčičky. Když maminka jedné z nich vyšla z vězení, nabídli jí u sebe ubytování.“

Myslím, že toho pozitivního je dnes v životě i společnosti méně. Dobří lidé jsou a já o nich chci točit. Filmů, kde je násilí, je dost. Ti, kteří říkají, že to lakuji narůžovo, ať se na mé filmy nedívají! Pěstouny nemůžou být lidi, kteří by to nedělali autenticky, spontánně a s otevřeným srdcem. Když někdo řekne, že to dělají kvůli penězům, tak mě to strašně rozčílí. Říkám si: Tak si to dítě vezměte, když jste tak chytrý!

Olga Špátová ji chtěla mít ve svém filmu, ona ale s natáčením nesouhlasila. „To mě mrzelo, protože Nedbalovi udělali úžasně velkorysý krok. Ale režisér to musí přijmout.“

Peníze? Nesmysl!

Jak přiznává, sama by asi dítě do péče vzít nedokázala. „Možná jednou, to nevím… Ale ruku na srdce, asi bych se bála,“ uvažuje nahlas. „O to víc to obdivuju. Tento pocit mám velmi často, když točím hrdiny svých filmů. Říkám si, že nejsem tak odvážná a jediné, co umím, je točit o nich dokumenty.“