Ondřej Soukup říká, že psaní hudby je obchod s duší

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ondřej Soukup

Pondělním hostem Dvojky ČRo a Martiny Kociánové byl po 11:05 hodině známý skladatel a hudebník Ondřej Soukup.

V mládí se chtěl věnovat vážné hudbě. Proto se přihlásil na Pražskou konzervatoř, kde studoval hru na kontrabas. Brzy ale začal hrát v různých jazzových a popových kapelách, jako např. v Pražském výběru. Podle Ondřeje Soukupa to bylo „nádherné období, kdy jsme ze sebe na koncertech už větší idioty dělat nemohli." Byl to také jistý způsob, „jak protestovat proti všemu tomu uhlazenému, co se tenkrát smělo.“ Pak odešel k Orchestru Karla Gotta a tím se prý stal „zrádcem big beatu“. Hrát s několikanásobným Zlatým slavíkem bylo podle Ondřeje Soukupa tehdy něco výjimečného. „Karel byl hvězdou evropského formátu a možnosti, které s ním přicházely, byly obrovské.

Po r. 1980 se začal věnovat komponování. „To jsem se naučil už na škole, kde to dělali všichni. Řekl jsem si, že to zkusím taky. Skládat jsem se naučil prakticky sám. Psal jsem hodně intuitivně a četl si partitury. Umět techniku je důležité, ale nejdůležitější ze všeho je dar melodie. A ten získáte jen od Boha.“

Ondřej Soukup složil hudbu k asi 25 celovečerním filmům. Mj. i k snímku „Kolja“, který získal Oscara. Psaní filmové hudby je to, co mu nejvíce vyhovuje, protože má rád větší hudební celky. Jak celý proces probíhá? „Scénář mi pomůže, ale já musím vidět, jakou řečí to režisér převedl na plátno. Teprve film ve mně vyvolá emoce a já se podle nich rozhoduji, jestli budu psát hudbu hravou, dramatickou nebo jestli třeba mohu sáhnout k míchání žánrů.“

Oscar

Při skládání písní má rád, když zná interpreta, pro kterého píše. To je i případ Lucie Bílé, pro kterou složil čtyři úspěšná alba: (Missariel (1992), Lucie Bílá (1995), Jampadampa (2003) a Woman (2007). Kromě toho produkoval její alba Hvězdy jako hvězdy (1997) a Bang-Bang (2009). Jak řekl, Lucie Bílá je fenomén. „Ta škála barevnosti, možností a výrazových prostředků je u ní neuvěřitelná. Kdybych nevěděl, že píšu pro ni, tak by spousta věcí nevznikla. To, co pro ni děláme s Gábinou není rozhodně střední proud. Je to spíš hodně nestandardní hudba.“

Lucie Bílá během rozhovoru o svém novém albu

Kromě práce je jednou z velkých vášní Ondřeje Soukupa létání. Jak prozradil, za totalitního režimu pro něj bylo letadlo symbolem svobody. Později se k létání dostal přes Martina Kratochvíla a nelitoval času, aby si udělal všemožné licence. Byla dokonce doba, kdy si říkal, že nechá hudbu hudbou a vydá se k oblakům. „Létal jsem tehdy hodně po Evropě a vozil přátele. Strávil jsem s tím spoustu času. Když se člověk s letadlem vznese, je to nádherný pocit a při přistání se pořádně zvedá adrenalin. V člověku roste napětí tím, jak se přibližuje k zemi. Přistání, to je ten největší orgasmus.“ Pak si ale řekl, že se asi zbláznil a vrátil se do hudebního studia, kde zažívá podobné pocity. „Při komponování to cítím jinak. Když napíšu hudbu a vím, že je to dobře, tak mám obrovskou radost.“


Ondřej Soukup prý dospěl ve 40 letech a vnitřní jistotu získal v 50. Tak to alespoň sám o sobě říká. „Býval jsem v osobním životě nejistý. A právě s pokračujícím věkem se to změnilo.“ Svojí prací si ale byl jistý vždy. „I když se mi něco nepovede, musím mít pocit, že jsem nepromarnil den. Jsem workoholik a často závidím lidem, kteří jen tak proplouvají životem.“ Dlouhé dny tráví sám ve studiu a pracuje. Prohlašuje o sobě, že musí pořád dělat, jinak by si připadal zbytečný.


Za svůj život prošel Ondřej Soukup mnoha různými etapami a všechny je považuje za stejně důležité. „Představovaly pro mne posun, někdy dál, někdy, možná, i zpět. Ale to patří k životu. Já nikdy nevím, jestli to, co dělám, je dobré. Proto jsem někdy v euforii nebo se naopak utápím depresi a frustraci. Ale to k tomu patří. Psaní hudby považuji tak trochu za obchod s duší.“

Více informací najdete v záznamu rozhovoru s Martinou Kociánovou.