Ondřej Neff: Ono se řekne kufr
O cestovních zádrhelích jsem se tu zmiňoval před čtrnácti dny. Snad to nevadí, že se k tématu vrátím, je na to přes všechna omezení příhodná doba. Nebojte, o covidu ani zmínka, půjde řeč o kufrech.
V posledních třiceti letech jsem toho nalétal, dá se říct, docela dost. Nespočtu, kolik to bylo kilometrů, a tím méně, kolik hodin jsem strávil u pásu na vydávání kufrů.
Čtěte také
Znáte to. Je to smyčka, vede odněkud z předpeklí někam zase do předpeklí. Kolem stojí cestující, co právě přiletěli. Nic se neděje, pak něco někde zatroubí, pás se rozjede. Nezbedné děti odehnány, přijíždějí první kufry. Všichni nedočkavě vyhlížejí ten svůj.
Dobře jsou na tom ti, kteří mají skořepinový kufr s kačerem Donaldem či podobnou šílenost. Přiznám se ke své touze po kufru s kačerem Donaldem, nikdy jsem jí ale nevyšel dostatečně vstříc.
Mám kufr látkový, barvy tmavohnědé. Každý druhý je takový. Ty pak spadají do kategorie „skoro můj kufr“. Stojím na číhané, čekám a už ho vidím… jede… a pak to zklamání: je to skoro můj kufr. Stalo se mi, že jsem se kufru nedočkal, na pásu už kroužil jen jeden skoro můj kufr a mně došlo, že někdo se toho mého, na vlas podobného, zmocnil.
Co neděláte každý den, nemůžete umět
Čtěte také
A opravdu, našel jsem ho zahozený v koutě haly – on ho zahodil a ten svůj si nevzal. Jen jednou se mi stalo, že můj kufr, ten obyčejný, ošuntělý, tmavohnědý, vyjel jako první. Sáhnul jsem po něm a odcházel jsem, sledován závistivými zraky čekatelů. Uvědomoval jsem si, jak pitomé je být na to pyšný, ale co je to platné: byl jsem v tu chvíli pyšný, jak dobře dovedu vyhlížet kufr.
Posledně jsme se s mou ženou Ljubou vypravili na cesty s jedním přestupem – a v konečné destinaci kufry nepřijely. To se pak musí k okýnku všechno nahlásit a místo kufru dostanete papír, pak následuje nákup všeho možného, od kartáčku na zuby po fusekle a něco na převlečení.
Potom, po návratu, vymáhání škody podle Montrealského protokolu. Letecká společnost je neprůstřelná. Telefonem se nedovoláte, maily ignorují. Po bedlivém pátrání na jejich webu objevíte někde na osmé úrovni on-line protokol o zpoždění zavazadla.
Nebudu zdržovat líčením, bylo by to dlouho. Předal jsem věc specializované agentuře – a do týdne z nich agentura peníze vymáčkla! Vysvětlení prosté. Co neděláte každý den, nemůžete umět. Agentura vymáhá prachy každý den. Mně kufry zdrželi za třicet let teprve podruhé.
Takže vymáhat z aerolinek peníze, to máte takovou naději na úspěch, jako že… si vyměníte žárovku v automobilu. Zkrátka, v dnešní době i zdánlivě jednoduché úkony musíte předat specialistům.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
