Nejen souboje na život a na smrt jsou náplní práce historika Jana Šacha

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Janem Šach

V úterý (28. června) byl hostem magazínu „Je jaká je“ po 9:05 hodině historik Jan Šach.

Být urozeným šlechticem ve Francii 16. století nemuselo nutně předznamenávat život v blahobytu a spokojenosti až do vysokého věku. Právě život v mnoha případech končil za zvuku řinčení zbraní nebo hvizdotu kulek. A to ne pouze ve válkách. Zbraně a souboje minulosti byly tématem rozhovoru moderátorky Marie Retkové s historikem Janem Šachem z Vojenského historického ústavu Praha.

VHÚ Praha ve svých fondech spravuje obrovské množství zbraní, respektive militárií (tedy všeho, co se týká vojenství), a to od cínových vojáčků, až po těžkou bojovou techniku. Některé kusy jsou zcela unikátní, což J. Šach potvrzuje: „Já mohu hovořit pouze o svých fondech, tedy o historických zbraních, ve kterých nalezneme např. i meče z doby bronzové. Jejich vznik datujeme několik set let před začátkem našeho letopočtu.“ O funkcionalitě takového bronzového meče nemusíme příliš spekulovat, ovšem ostatní exponáty, nacházející se ve sbírce VHÚ, jsou v převážné většině zcela funkční: „Na Vojenský historický ústav se totiž vztahuje výjimka. Vedle Muzea policie je jedinou institucí u nás, která nemá ze zákona povinnost zbraně delaborovat. V praxi to znamená, že lze střílet v podstatě ze všeho, co máme ve vitrínách,“ vysvětluje J. Šach.

Vojenský historický ústav

Z laického hlediska můžeme za první zbraně považovat klacky, které člověk používal v prehistorii na obranu svého teritoria. V průběhu staletí se tyto prostředky začaly dělit na útočné a obranné. Tedy ve chvíli, kdy člověk začal zbraní útočit, začal pochopitelně i vyvíjet prostředky na svou obranu. Celý vývoj zbrojení ovšem nabral směr od praktického lovu a válčení k výrobě honosných, zdobených zbraní. S tím ruku v ruce nastupuje na scénu éra soubojů.

Fenomén soubojů k historickým zbraním neodmyslitelně patří. Ovšem novodobá podoba, tak jak jí známe my, tedy především z období Francie 16. století, má své kořeny již ve středověku. Za první klání se dají považovat rytířské turnaje a tzv. instituce božích soudů: „Pokud soudce nevěděl na jakou stranu se přiklonit, přistoupil k tomuto řešení a jedna ze stran odešla z rozepře mrtvá, tedy nestál při ní Bůh,“ upřesňuje počátky duelů na život a na smrt J. Šach. V historickém kontextu zachvátila "soubojová horečka" Evropu až v druhé polovině století XVI. a souviselo to především s rozvojem šermířských škol, tedy italské, španělské a francouzské: „Je třeba si uvědomit, že po celou dobu byly souboje postaveny mimo zákon, a to už od roku 1215, kdy boží soudy uvedla v nemilost křesťanská církev. Záleželo ale na tom, jak se k soubojům stavěl panovník, zda je toleroval nebo naopak přísně trestal.“

Šermíři předvedli své umění

Pravidla konfrontace dvou zúčastněných se vyvíjela. Důvodem duelu bývala především urážka a tím, že uražený vyzval oponenta, dal v šanc svůj život. Dokázal tím, že čest je mu více než život sám. Jednalo se tedy o souboj cti, ve kterém často hrály roli malichernosti. Pouze ve Francii v době největšího rozmachu tohoto trendu ke konci již zmíněného 16. století, zemřelo v průběhu 20 let 10 000 šlechticů, což pro tamní společnost znamenalo poměrně velký problém. Král Ludvík XIII. proto velmi přísně souboje trestal. Padaly v té době doslova hlavy.

Celý rozhovor Dvojky Českého rozhlasu si můžete vyslechnout v přiloženém audiozáznamu...