Nějaké „Miluju tě“ mě nezajímá. Poslední rozhovor s Charlesem Aznavourem na Dvojce

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Charles Aznavour

Pěvecká legenda, francouzský šansoniér, písničkář, textař i herec odešel do uměleckého nebe.  Před svým posledním koncertem v Praze na Dvojce Charles Aznavour hovořil třeba o tom, proč tolik stál o setkání s Emilem Zátopkem a co ho naučila Edith Piaf. 

Prodal přes 100 milionů hudebních nosičů, složil téměř 1500 skladeb, natočil osmdesátku filmů a dostal řadu cenu, kromě jiných Řád čestné legie.

Chtěl bych začít otázkou jednoho posluchače na sociálních sítích: „Mluvíte nejméně pěti světovými jazyky. Budete zpívat nebo zkoušel jste někdy zpívat česky?“

Ne, nikdy, to je příliš těžké, ale když zpívám v cizím jazyce, tak je nejdůležitější, aby byl dobrý překlad. A s češtinou tak daleko nejsem. Co se překladů týče, jsem velmi náročný. Zpíval jsem velmi dobře přeložené písničky, například v ruštině, italštině, španělštině i němčině.

Ale překlady textů jste schopen kontrolovat v různých jazycích?

Kontroluju překlady, protože mám doma slovníky francouzské, španělské i italské. Nemůžete ke mně přijít a říct, že se něco přeložit nedá. Vím, kdy to jde a kdy ne.

V České republice, předtím v Československu, jste byl několikrát. jednou jste přijel speciálně proto, abyste se setkal s několikanásobným olympijským vítězem Emilem Zátopkem. Myslíte, že máte něco společného?

Ano, když se něco začne, musí se to i dokončit. Tohle jsme měli společné. Byl to neuvěřitelně pracovitý člověk, stejně jako já. To je druhá společná věc. Navíc to byl velmi šarmantní člověk, a já jsem také docela milý, alespoň si to myslím.

Narodil jste se v Paříži, víceméně náhodou. Vaši rodiče tu čekali na vízum do Ameriky. Pokud rád člověk poznává nové věci a země, pak je asi jedno, kde se narodí, nebo ne?

Hodně cestuji, což mě baví. Rád mluvím cizími jazyky a učím se novým věcem. Když se člověk neučí, tak se podle mě v životě daleko nedostane. Člověk se musí učit. Hlavně lidé jako já, ale bohužel většina zpěváků to nedělá. Měli by se naučit, že je třeba, aby je lidé pochopili i v cizích zemích, protože jinak se nevytvoří žádná společná komunita. Kde se člověk narodí, může být důležité, ale ostatní záleží na vás.

Na co vzpomínáte ze svého dětství?

Mé dětství, to nejsou jenom vzpomínky, ale jeden celý život. Narodil jsem se jako Pařížan, a Pařížanem jsem zůstal. Popravdě řečeno se spíš cítím být Francouzem než Arménem, mé pojetí kultury je mnohem více francouzské než arménské.

Vaše dětství tedy byl hlavně film a latinská čtvrť?

Film ano, ale hlavně literatura a kultura. Vždycky jsem toužil něco poznat a pochopit, což je velmi důležité v životě mladého muže.

Herec Eddie Constantine, šansoniérka Edith Piaf a Charles Aznavour

Co jste v mládí četl?

Měl jsem rád Victora Huga, Jeana de la Fontaine, Molièra, Corneille a Racina, vždycky jsem obdivoval francouzskou literaturu. Byla důležitá hlavně pro mladého Arména, který neznal literaturu arménskou.

Měl jste nějakou svou nejoblíbenější knihu?

Victor Hugo a Molière.

Do školy jste chodil do deseti let. Pak už na ni rodiče neměli peníze. Jak jste se vzdělával dál?

Francie má něco skvělého, tzv. vydání „livre de poche“, které není drahé. Za jeden nebo dva franky jste mohli číst knihy významných francouzských autorů. To bylo velmi důležité. Také jsem se vídával s cizinci, s Židy, Poláky, Italy, Francouzi a Armény, což mě hodně obohatilo. Člověk musí být zvědavý, čím zvědavější nebo zvídavější je, tím víc se naučí.

Často jste nucen odpovídat na otázky týkající se Edith Piaf. Konec konců jste se pohyboval kolem ní deset let. Vlastně jste spolu i bydleli. Co jste se od ní naučil?

Naučil jsem se, že pokud chci, aby mě publikum milovalo, musím milovat i já jeho. To je nejdůležitější.

Trvalo Vám to několik let?

Ne, to jsem pochopil ihned.

Viděl jste film La Môme (v češtině Edith Piaf) od Oliviera Dahana?

Ano, film jsem viděl. Viděl jsem také ten, který natočil Lelouche. Popravdě se mi více líbil ten Lelouchův, Dahanův byl také velmi dobrý, ale byl méně pravdivý. Ten Lelouchův byl možná trochu horší, ale bylo v něm více pravdy. Bylo v něm cítit, že Piaf měla smysl pro humor, ve zpracování Dahana nic takového nebylo, takže jsem v něm nenašel Piaf takovou, jakou jsem znal.

Ptám se proto, že film se částečně točil v Praze. A měl u nás úspěch.

Edith Piaf byla velmi osobitá, bylo těžké poznat, jaká opravdu je. Já ji znal, protože jsem žil ve stejném domě, ale nežil jsem s ní. To je opravdu hodně jiné.

Mohl jste se stát hercem. Talent jste na to měl. Ale Vy jste chtěl zpívat. Přestože vás sami profesoři zpěvu od toho odrazovali. Vyplývá z toho tak trochu Vaše motto „Je nutné stále věřit“?

Moje motto je: Práce je nejlepší cesta k úspěchu.

Jste nebo byl jste schopný i riskovat. Vzal jste na sebe všechny nálady spojené s památným koncertem v Carnegie Hall. Pozval jste tam spoustu přátel, jako byly Johny Hallyday, Roger Vadim, Michel Mercierová, François Truffaut, ale také spoustu novinářů. Věděl jste, že Vám koncert může otevřít cestu do Ameriky?

Byl jsem si sám sebou jistý, protože jsem psal šansony, které se lišily od těch amerických, vlastně se lišily od všech ostatních, byly to šansony francouzské, ve kterých se zpívaly věci tak, jak to nebylo v ostatních zemích zvykem. Stalo se, že jsem objevil šanson, který byl pro mě dost hluboký, už nevím, odkud byl, někde z východní Evropy. Ale to byla výjimka. Významné pro mě byly ty francouzské. Ostatní byly také dobré, s hezkou melodií i textem, ale nikdy nebyly dost hluboké, ne tak jako ty francouzské. Brasssens, Ferré, Ferrat, Brel, to je jen několik příkladů. Hlavně ale Jacques Plante, který psal texty, je autorem, kterého nenajdete ani Americe, ani v Anglii, ani v Německu. Lidi jako byl on, najdete jen ve Francii.

Hrál jste ve více jak 80 filmech. Jeden čas jste byl dokonce slavnější jako herec než zpěvák. Jak Vám schopnost hrát pomáhá na pódiu?

Byl jsem vychován v duchu ruského divadla, hlavně Stanislavského. Rodiče byli herci a zpěváci, hodně mě toho naučili. Znal jsem velmi dobře ruské divadlo, které pro mě bylo vůbec prvním divadlem a také základem pro mé herectví.

Charles Aznavour v povídce Dva holubi v rámci filmu Čtyři pravdy (1962)

Prý jste taky hrával doma před zrcadlem, abyste se naučil důležitá gesta.

Nedělal jsem to, abych se naučil nějaká gesta či posunky. Chtěl jsem být blíže realitě. Když jsem chtěl napsat nějakou vážnou, dramatickou písničku, chtěl jsem i takový být, tu písničku hrát, chtěl jsem být součástí její dramatizace.

Vzpomínáte si třeba na film Plechový bubínek? Získal Oscara jako nejlepší zahraniční snímek roku a taky Zlatou palmu v Cannes. Spolu se snímkem Apokalypsa.

Když mi nabídli roli ve filmu Plechový bubínek, tak to vlastně byla vůbec nejmenší role. Schlöndorff mi dal na výběr všechny tři role ale byly malé, vybral jsem si tu postavu muže, který měl opravdový problém. Samozřejmě, člověk, který má problém je zajímavější než ten, který ho nemá. Touhle rolí jsem si otevřel dveře i do Ameriky, kde žila početná židovská komunita, která mě ihned pochopila. Dokonce si mysleli, že jsem Žid, i když ve skutečnosti nejsem. A to bylo to, co je zaujalo.

Odkud vlastně čerpáte inspiraci? Z každodenního života?

Rád píšu to, co ostatní nepíšou. Nechci říkat to, co ostatní, chci něco jiného. Chci, aby byli ti, pro které píšu, tváří tvář realitě. Popisuju realitu, abychom ji lépe pochopili. Nějaké „miluju tě, miluješ mě“ mě moc nezajímá, to co má pro mě smysl, je říct něco hlubokého a silného, to, co na mé publikum udeří. Bud nějakou myšlenku umíme zcela pojmout, nebo neumíme. Jedna a táž věta může mít více významů. Já pracuji hodně. To, co mě v mé práci opravdu baví a co je mojí silnou stránkou, není ani tak zpěv, nějaká komedie či divadlo, ale text. Ten je mojí zbraní.

Proč jste vlastně začal psát?

Pocházím z jiné společnosti, i když jsem se narodil ve Francii. Proto jsem chtěl perfektně ovládat jazyk.

Jednou jsem se ptal Ennia Morriconeho, jestli mívá hudební sny, když spí. Odpověděl mi, že se mu nezdá o větších kompozicích, ale občas ho nějaké motivy napadnou. Máte to podobné?

Mně se nezdá o hudbě, mně se zdá o textu.

Máte na nočním stolku něco, abyste si to zapsal?

Ne, protože, když se ráno probudím, pamatuju si to. Mám dobrou paměť.

Složil jste více jak 1500 skladeb. Některé jsou opravdu velmi známé. Některé smutné. Jako píseň La Mama. Proč jste se nikdy nebál skládat i smutné písně?

Snažím se vysvětlit, že důležité je neskládat ruce do klína, ale spíše dělat pokroky a vyvíjet se. Publikum je třeba konfrontovat s realitou, takovou jaká je. Byť je třeba smutná, jako v této písni. Takhle jsem se to snažil dělat odjakživa a budu v tom až do smrti pokračovat.

Pracoval jste se spoustou umělců a mám pocit, že opravdu milujete zpívat ve dvou. Proč?

Ano, je to pravda. Zpívám často v duu. Když jsem začínal, pracoval jsem ve dvojici se skladatelem Pierrem Rochem, já psal texty, on hudbu. Od té doby jsem pořád slýchával druhý hlas, pro mě hodně důležitý. Ale ten se tak nějak pomalu vytratil.

Zpíval jste i s Frankem Sinatrou. Je pravda, že vás naučil zpívat anglicky?

Sinatra věděl, jak a co má říct. To je výjimečné, unikátní. Ale nebyl sám, byli i jiní, podobní jako byl on. Ale je pravda, že Sinatra byl v tomto směru pro mě nejdůležitější.

Spolupracoval jste i s Gilbertem Bécaudem.

Od toho jsem se nic nenaučil. Spolupracoval jsem s ním, ale on potřeboval spíše mě než já jeho.

Když jsem dělal rozhovor se Zaz, překvapila mě její energie, entuziasmus. Vy jste s ní zpíval. Měl jste stejný pocit?

Ne, spíš si myslím, že je to dívka, která má co říct. Ale mám pocit, že nikdo neudělal nic proto, aby to mohla uskutečnit. Podle mě její producenti pracují spíš na finálním produktu, a ne pro ni jako pro umělkyni. Kdybych ji měl u sebe, pracovali bychom spíše na její umělecké tvorbě, a ne na penězích, které vydělává.

Pořád zkoušíte nové věci. Dokonce jste daboval postavičku staříka ve filmu Vzhůru do oblak. Pamatujete si na to?

Rád jsem na tom pracoval. Protože na filmy Walta Disneyho jsme se vždycky rádi dívali a být toho součástí, moci dabovat jednu z postav mi dělalo radost.

Díky tomuto filmu jste mohl vystoupat i známé schodiště na festivalu v Cannes.

Ano, jednou nebo dvakrát. Ale to není to nejpodstatnější, i když samozřejmě z toho má člověk radost. Jsou ale důležitější věci. Mimochodem, nikdy jsem v Cannes nic nevyhrál. Všechno jsem vyhrál ve světě, a ne v Cannes.

A jednou vás dokonce zabili. V detektivce Agathy Christie.

Zabili mě ve filmu dvakrát nebo třikrát. Ale pořád jsem naživu.

Existuje nějaké tajemství vaší dlouhověkosti? Nekouříte, nepijete alkohol, běháte v bazénu... To stačí?

Vedu normální život, normální rodinný život a to je pro mě to podstatné. O mém osobním životě se nemluví, nedovolil jsem to. Chráním si ho. Pracuju zcela normálně, i když hodně.

Kde je vlastně váš domov? Je to Švýcarsko? Nebo jih Francie? Alpičky?

Oboje. Švýcarsko i pohoří Alpilles. Rád žiju obklopen zemědělci. Obdivuju tu určitou pravdu, ve které obdělávají zemi a vykonávají práci, kterou nevidíme. Víme, že existuje, ale nezajímáme se o ní. Obyčejní lidé mi jsou velmi blízcí, já jsem také obyčejný, pocházím z obyčejné rodiny a obyčejné lidi mám rád.

Je mezi nimi nějaký rozdíl?

Žádný rozdíl. Ve Švýcarsku se také mluví francouzsky.

Chci vám položit otázku týkající se imigrace. Vy sám jste z rodiny přistěhovalců. Sám jste prohlásil: „Musel jsem se vzdát části své arménštiny, abych se stal Francouzem. To musí udělat každý přistěhovalec. anebo odejít.“ Je tohle podle Vás definice integrace?

Já se narodil v Paříží, ale moji rodiče se sem přistěhovali. Důležité je ale vědět, že žili život po francouzsku. Pomocí mojí a mé sestry se naučili francouzsky. Já se od nich zase na oplátku naučil něco o Stanislavském, o hudbě, o divadle a o filmu. Rodiče jsou velmi důležití, stejně tak jako náboženství, ne přímo moje náboženství, ale náboženství obecně. Podle mě neexistuje horší nebo lepší náboženství. Náboženství, které dobře vychovává děti je to správné, at' je to náboženství židovské, křesťanské, protestanské či islám. V mé rodině je vše: dnes i židé, katolíci, moje žena je protestantka, já vyznáván arménské náboženství. Důležitě je vyznávat takové náboženství, které vás naučí, co je na světě podstatné.

Takže je důležité v něco věřit?

Je třeba věřit a učit se.

Asi nenajdeme mnoho francouzských písní, kde stačí dvě úvodní slova, abychom věděli, o jakou píseň se jedná. Jako v případě skladby La Bohème, kde jste psal hudbu. Je to píseň, která má zajímavou historii. je o smutku a štěstí zároveň. O tom, že něco končí. Jako stará Paříž.

Já jsem psal hudbu, ne text. S Jacquesem Plantem jsme napsali operetu. Ředitel divadla za námi přišel 8 dní před začátkem představení. Řekl: Chybí písnička. Já odpověděl: Co? Vždyt' tam nezbývá žádné místo. To nevadí, odpověděl, já tam místo udělám. Tak jsme se dali do práce a napsali jsme La Bohème. Pokud si vzpomínám, tak herci zpívali tuto píseň v letadle, během letu. Jacques Plante byl zvyklý psát tak jako já, když psal pro mě. Napsal mi krásné věci. Podle mě byl jedním z největších francouzských textařů. Vždy mě zajímaly výjimečné texty, texty s přesahem, je to umění napsat opravdu dobrý text. Viděl jsem jich hodně, některé byly hezké, některé méně, ale tohle jsem nemohl odmítnout. Byl opravdu výjimečný. Napsal pro mě dvě, tři písně, které byly velmi procítěné.

Naučil jste se něco od něj? Protože pak jste psal texty sám.

Ne tak docela. Znali jsme se natolik dobře, abychom spolu komunikovali, aby jeden tomu druhému něco předával, ale ne abychom se jeden od druhého učili. Naučil jsem se ale, že bych si měl vybírat pouze podstatné texty, které má cenu zhudebnit a představit je publiku.

Před několika měsíci zemřel Johny Hallyday, ke kterému jste měl velmi blízko. Bez ohledu na ten smutek potěšilo Vás, že mu celá země složila takovou poctu? Já sám jsem byl na Plaz de la Concorde a bylo to naprosto výjimečné.

Nebyla to přímo pocta, bylo to spíš vyjádření bláznivého obdivu ze strany davu, který Johnnyho miloval. Samotná pocta byla podle mého názoru vyjádřena špatně, ne tak jak by měla. Také byly nějaké problémy v jeho rodině, ale o tom nechci mluvit. Já jsem místo toho, abych šel na pohřeb a dělal to co ostatní, držel smutek 40 dní, jak je zvykem v arménském náboženství. 40 dní jsem nepil alkohol a nevycházel ven. To byla moje pocta, kterou jsem považoval za důležitou.

Vy sám jste už několikrát mluvil o koncertu ke svým 100. narozeninám.

Nevím, o narozeninách budu v Tokyu. Na zbytek jsem ještě nemyslel.

Ale prý se to už plánuje?

Už je to naplánováno, vím, že se to chystá, ještě nevím kde. Jestli budu naživu, tak budu mít poslední koncert 22. května. Myslím, že je to asi pondělí. Nejsem si úplně jistý.

Pamatujete si něco z Prahy?

Prahu mám rád, hlavně most, který nese moje jméno, to je přece jenom docela milé. Jinak doufám, že mi tam připraví zajímavý program. Právě v Praze jsem si řekl, že nesmím zůstat pragmatický.

Vzpomínáte si na Hanu Hegerovou?

To je ta česká brunetka, která zpívala v Olympii. Pamatuji si, že zpívala moc dobře. Viděl jsem jí, ano, určitě jsem se s ní sešel, když jsem byl naposled v Československu. Zpívá opravdu dobře. Všimnul jsem si jí v Olympii, vždycky si všimnu těch, co zpívají dobře.

Děkuji za Váš čas, přeji Vám úspěšný koncert a hezký pobyt v Praze.

Děkuji.