Na jeviště se vrátila jiná a poučenější Regina Rázlová. Přesto, nebo proto, věří v naplnění snů

Vrátit se po delší době zpátky na jeviště je pro každého herce problém. I pro herečku s takovými zkušenostmi, která se celým srdcem na publikum těšila. „Ale je tam strach, abych si všechno pamatovala. To jsem dřív neměla. Paměť si člověk musí cvičit,“ říká Regina Rázlová.

Nejen v tom byla pro ni změna. „Přišla jsem jiná, poučenější, starší a znalejší těch zákrut. Nebo bych alespoň ráda, kdyby to tak bylo,“ říká o roli ve hře Mezi úterým a pátkem. Její zápletka? Stále krásná manželka, úspěšný manžel, mladá milenka a nešťastná dcera. Asi je vám to jasné.

Manželství je tragédie. Nebo komedie?

Podle Reginy Rázlové je každé manželství tragikomedie. „A jestliže se tomu dokážeme smát, je to oživující. Byli jsme překvapeni, jak se tím baví diváci. Je to úžasné.“ Ráda se prý v Divadle Ungelt dívá do hlediště, kde sleduje reakce manželských párů. „Každý z nich se směje něčemu jinému.“

Ne ale všichni se dokážou bavit. Jeden divák ji prý napsal, že to nedokázal, protože měl pocit, že hra je o něm. Role, která sedne, stejně jako pozitivní reakce diváků jsou pro herce snem. Tím jedním ze splněných bylo pro Reginu Rázlovou i Divadlo Ungelt.

Chytit štěstí za pačesy

Herci Miloši Nedbalovi to slušelo nejen na jevišti, ale i před rozhlasovým mikrofonem, jehož prostřednictvím vdechl život mnoha románovým postavám|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

„Hrála jsem na velkých jevištích, ale člověk sní o tom, co nemá. A hele! Věřím v naplnění snů.“ Jak ale dodává, štěstí se v pravou chvíli musí chytit za pačesy. „Tolik času už nemáme, takže je ten nejvyšší čas.“

Na scéně Národního divadla se jako mladá setkala s národním hereckým výkvětem. „Vyloženě jsem měla ráda svého profesora Miloše Nedbala. Toho jsme velmi ctili, obdivovali a báli se ho.“

Když to chlapi rozbalí

Jít se podívat na něj, Zdeňka Štěpánka, Bohuše Záhorského a další herce byl prý zážitek. Není se co divit. Co jméno, to pojem. „Když to tihle chlapi rozbalili, to bylo něco! To byla škola a to bylo štěstí.“

Sama pak učila na DAMU herce, o kterých se dnes mluví s velkým respektem: Karel Roden, Ivana Chýlková nebo Martin Dejdar. Talent prý ale nestačí. „Velice důležitá je vášeň. Pokud není v člověku tolik vášně, že překoná kdejaké nástrahy… V tom bude ten největší kámen úrazu. A byl vždycky.“

Co jí dává malování? V čem si rozumí s dcerou a vnoučaty? Proč se vrátila před kameru? Co dalšího ji čeká? Více uslyšíte v iRadiu.