Monika Sichrovská ve svých dílech zachycuje realitu

Monika Sichrovská se narodila do rodiny, která ve svých řadách dosud neměla nikoho výtvarně nadaného.Přesto se své profesi věnuje od útlého dětství. Následkem častých nemocí byla upoutána na lůžko.Vzpomíná: „Jediné, co jsem mohla dělat bylo pastelkami na papíře prožívat to, co děti za okny.“

Monika Sichrovská |foto: Jan Sklenář

Od útlého dětství věděla, že krajina se stane její celoživotní vášní. „Chodila jsem tehdy na několik míst v severních Čechách a vysnila si tam svoje víly a skřítky. Kdykoliv mne chtěli rodiče poslat na tábor nebo kamkoliv jinam, okamžitě jsem udělala takový rambajz, že od nápadu upustili. Pohádkové bytosti vidím v přírodě dodnes, ale už je vnímám jinak.“

Ve stejném věku objevila svoje sepětí se zemí. „Cítím zemi a přírodu jako energii, která je svým způsobem duchovní. Každý má nějakou duši a umí se nějak vyjádřit, zpracuje tuto energii do básně nebo i vtipu.“ Země je podle Moniky Sichrovské také duchovní bytost, která se vyjadřuje krásou v přírodě. „Nechci zachycovat dojem, jaký na mne dělá. Chodím krajinou a snažím se přesně zachytit, jak místo vypadá.“

Na vysokou školu se nedostala, a tak nastoupila do zaměstnání jako bankovní úřednice. Když se v pozdějším věku rozhodla pro dráhu malířky, nejvíce se obávala říci svojí nadřízené, že jejich řady chce opustit. „14 dní jsem chodila k ní před dveře a zkoušela jí říct, že odcházím. Nakonec se vše zdařilo.“

Poté odjela na chalupu, kde měla uskladněný veškerý potřebný materiál, který za roky nashromáždila. „Utřela jsem z náčiní prach a myší exkrementy a zkusila to. Trpěla jsem naivní představou, že všechno půjde samo.“ Dále se projevily zlozvyky ze zaměstnání. V 7 hodin ráno stála před stojanem a systematicky malovala s půlhodinovou polední pauzou. Nakonec svůj výtvor prokopla a vlakem se vrátila do Prahy s tím, že se umění musí někde naučit. „Věděla jsem, že chci malovat. Byla jsem ale rozjívená a myslela si, že umím malovat a to stačí. Jen mi muselo dojít, že na opravdové umění je zapotřebí i něco umět.“

Monika Sichrovská|foto: Jan Sklenář

Ve vlaku v Monice Sichrovské uzrála myšlenka, že potřebuje učitele. Vystoupila na Hlavním nádraží, kde náhodou potkala svého kolegu, který se znal s Borisem Jirků, umělcem učícím na Umprum. „Řekl mi, ať se přijdu podívat. Z jedné návštěvy se stalo pravidelné docházení s běžnými studenty po dva roky. Trpěla jsme jako zvíře a říkala si, že to vzdám. Pak to ale najednou přišlo, úsilí se vyplatilo a do ruky se mi dostala naprostá lehkost.“

Vždy snila o své první výstavě. „Nutně jsem potřebovala vidět jednotlivá díla v prostoru, abych mohla pracovat dál. Proto první výstava byla spíš pro mne, než pro ostatní.“ V současnosti se expozice proměnily v prodejní. Pro Moniku Sichrovskou bylo zpočátku velmi složité určit si cenu. „ Nejvíce mi pomohl Libor Kaláb, který pro mne udělal první ocenění. Poté ceny posunu ceny vždy o trochu výš, podle toho, jak se prodávají. Člověk někde začíná, ale pak se posouvá.“