Mitterrandova posmrtná aféra

Překvapující je už sama okolnost, že předmětem procesu jsou události, které se staly před dvěma desítkami let. Telefonické odposlechy organizované a využívané lidmi z nejbližšího okolí prezidenta a co horšího s jeho vědomím a na základě jeho pokynů nebylo možno po dlouhou dobu vyšetřovat, protože na spisech s nelegálně získanými záznamy bylo razítko "přísně tajné".

Co vedlo Françoise Mitterranda k tomu, aby skupinu lidí oficiálně pověřenou bojem proti terorismu, využil pro své osobní cíle? Někdy to byla marnivost. Ke klepům ve vyšší francouzské společnosti patřila informace, že hlava státu má dceru-levobočka a Mitterrand nechtěl, aby tento fakt byl zveřejněn dříve, než o tom sám rozhodne. Spisovatel Jean-Edern Hallier ale hrozil, že odhalí, co mělo zůstat skryto. Za mlčení žádal maličkost, nejprve velvyslanecký úřad v Římě a potom smazání tučné částky, kterou dlužil na daních. Odposlechy prezidentovým mužům umožnily, aby včas a na patřičných místech zasáhli - dosáhli například zrušení televizního rozhovoru, když se obávali, že při něm Hallier hodlá o Mitterrandově dceři promluvit.

Malé oddělení s možností odposlechů bylo původně zřízeno s jasným a na první pohled obhajitelným cílem. V srpnu 1982 palestinský terorista Abú Nidal zorganizoval uprostřed Paříže v Rue des Rosiers atentát, po němž zůstalo šest mrtvých a dvě desítky raněných. Kdo by za takových okolností nesouhlasil, aby bylo podniknuto všechno možné pro vypátrání viníků a proti tomu, aby se něco podobného opakovalo?

S jídlem roste chuť a příležitost svádí. Mitterrandovi podřízení postupně sledovali telefonické rozhovory několika desítek lidí. Protože tito lidé volali mnoha jiným lidem, tak počet těch, kteří mají právo stěžovat si, že bylo porušeno jejich právo na soukromí, dosáhl sto padesáti. Byli mezi nimi političtí konkurenti, například pravicoví politici, kteří byli v kontaktu s extremisty. Byli mezi nimi také advokáti, protože hájili extremisty. Byli mezi nimi novináři, protože Mitterrand se zajímal o to, kdo jim poskytuje informace. A byla mezi nimi i herečka Carole Bouquetová, protože její manžel byl přítelem alžírského prezidenta. Ve většině případů sledování bylo nejen nezákonné, ale také v jakémkoli ohledu bezcenné, protože byly zachycovány ryze soukromé hovory bez jakéhokoli politického či bezpečnostního dosahu.

Politikou odposlechy začaly a kvůli politice také skončily. Když v roce 1985 vyhrála parlamentní volby ve Francii pravice, Mitterrand sice zůstal v Elysejském paláci, ale v čele ministerstva obrany, které oficiálně disponovalo dvaceti prezidentskými telefonními linkami využitelnými k odposlechům, se střídalo.

Zamčené skříně a zásuvky ukrývající přepisy ze sledování by zůstaly nadále zamčené, kdyby nepropuklo to, čemu pařížský tisk říká "francouzská Watergate". S prvními informacemi sice přišel již v roce 1993 deník Libération, zlom ale nastal až ve chvíli, kdy se v lednu 1995 do kanceláře vyšetřujícího soudce dostavila tajemná, dodnes neidentifikovaná dáma v černém a zanechala v ní pět počítačových disket obsahujících více než pět tisíc stránek přepisů rozhovorů. Aféru nešlo ututlat, ale nyní, kdy začal proces, je jasné, že obžalovaní, policisté i šéfové kabinetu tří premiérů, byli jen nástroji Françoise Mitterranda. "Francouzská Watergate" proto není dobrou nálepkou pro celou záležitost. Na konci pátrání amerických novinářů byla demise amerického prezidenta Richarda Nixona. Na Mitterranda již pozemský trest nedosáhne.