Místo předmětů z doby bronzové se objevilo rogalo, říká podvodní archeoložka Barbora Machová
Ve filmech se potápěči noří ke galérám a objevují poklady. Ale že by se někdo nořil do Labe nebo Dalešické přehrady, to moc pravděpodobně nezní. Archeoložka Barbora Machová si místo pláště oblékla neopren a vytvořila obor archeologie vodních ploch.
„Podvodní archeologie pro mě byla vrcholem dobrodružství. Fascinovalo mě to od dětství. Začala jsem studovat archeologii a dva roky na to jsem začala s potápěním. Přemýšlela jsem, jak by to šlo skloubit,“ popisuje Barbora Machová. Spojila tak koníček s vlastní profesí.
V zahraničí je podvodní archeologie zajetým vědeckým oborem (třeba ve Slovinsku má stoletou tradici). U nás se jí ale kromě Machové nikdo systematicky nevěnuje. Teprve před časem vznikla první profesionální (ale dobrovolná) skupina archeologických potápěčů při Masarykově univerzitě.
Hodnotu má i neúspěšný výzkum
V Česku je přes 800 zatopených historických míst. Vodní toky u nás prošly mnoha regulacemi. „Máme vytipovaná místa, kde regulace neproběhla. I tam kde proběhla, mohly zůstat zachované břehy. Existuje technika, kterou zatím nemáme k dispozici. Informace čerpáme z písemných pramenů, a od lidí.“
První expedice proběhla na Labi u Porta Bohemika. „Už dřív se tam našlo sto předmětů z doby bronzové. My jsme dělali revizní výzkum. A našli jsme rogalo. Myslím, že pokud tam něco je, tak ještě hlouběji.“ Zkoumání samozřejmě ztěžuje špatná viditelnost v našich vodách.
Naše slepá díra
„Podmořská archeologie ve Středozemním moři je relax. V našich řekách není vidět, je tam zima, proudy, bahno. Podařilo se najít například záušnice, podkovy, keramické střepy,“ vypočítává Machová. Co by ale skutečně ráda našla?
„Obrovský náklad i prvky lodě. A pak také zbytky osady, která stála na pilotech ve vodě, a zabývala se hlavně rybářstvím. Jsou známé ze všech sousedních zemí, jen u nás je slepá díra.“
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
