Lucie Konečná toho vymyslí nejvíc, když jen tak leží a dívá se do stropu

Lucie Konečná
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lucie Konečná

V pondělí (24. října) nás hodinku před polednem navštívila scenáristka Lucie Konečná, autorka scénářů televizních filmů a seriálů.

Cesta Lucie Konečné ke psaní byla spletitá a vedla mnoha profesemi. Pracovala např. jako vychovatelka v Jedličkově ústavu, později se starala o kostýmy v divadle F. X. Šaldy v Liberci. „V tom čase jsem už byla vdaná a měla dítě. Nedokázala jsem se smířit s myšlenkou, že je to všechno, co mne v životě čeká.“ Umění ji přitahovalo čím dál silněji a tak se přihlásila na FAMU. Sbalila rodinu a přestěhovala se do Prahy. Její den se dělil na dvě části. Chodila do školy a po večerech se věnovala rodině. Přišla tak o typický veselý studentský život. „Nevadilo mi to, protože jsem notorický „nechodič někam“. Mnohem raději sedím doma u počítače, píšu a vymýšlím si.“ To Lucii Konečnou při studiu bavilo nejvíc. „Neuměla jsem a dodnes neumím teorii, jako např. dějiny filmu. To mi nikdy nešlo. Ale uměla jsem psát na povel. Dostali jsme tři hodiny na povídku a já neměla problém něco si vymyslet. Vyhovuje mi sedět a psát.“

Po studiu Lucie Konečná nečekala, že by se jako scenáristka uživila a počítala spíš s tím, že se vrátí k postiženým dětem. Byla smířená s myšlenkou, že bude sedět doma a psát si do šuplíku. Ale zasáhl osud. „Už na škole si mne vyhlédla Magdalena Turnovská a začala jsem s ní spolupracovat na seriálu Bakaláři. Pak přišel hudební seriál Noc s Andělem. Byla to skvělá práce, ke které bych se jednou ráda vrátila“.

Lucie Konečná

Podle Lucie Konečné není scenárista „pánem“ příběhu či seriálu. „Musí se v první řadě dohodnout s tím, kdo to všechno platí. Na rozpočtu např. záleží, jestli se seriál bude točit v kulisách, tj. levně, nebo budou i exteriérové záběry. Takže nehlídám ani tak postavy, jako finance.“ K těm levným prý patří i komerční seriál Ordinace v růžové zahradě, ke kterému napsala bezmála 200 dílů. „Hrdě se k němu hlásím, protože pro mne znamenal kariérní začátek.“ Vzhledem k tomu, že je z gynekologického prostředí, bývá mnohými označován za osvětový. Připomnělo se tam mnoho komplikací a problémů, které mohou nastat, když žena podcení prevenci. „To považuji za obrovské plus. I kdyby ten seriál byl úplně špatný a zachránil jen jeden lidský život, budu ráda.“

Důležitým aspektem práce Lucie Konečné je paradoxně nicnedělání. „Při tzv. lelkování nevymýšlím dialogy, ale zápletky a konkrétní situace. Ty musí mít člověk připravené dopředu, ještě předtím, než sedne k počítači a pustí se do psaní. Když jen tak ležím a dívám se do stropu, vymyslím toho nejvíc.“

Úspěšnost žen ve filmové branži přičítá Lucie Konečná jejich schopnosti myslet na několik věcí najednou. „My jdeme s dítětem k zubaři, se psem na veterinu, pereme, vaříme a přitom umíme držet příběh pořád v hlavě. Takže, když po celodenním shonu zasedneme k počítači, jsme schopné začít tam, kde jsme přestaly. To chlapi nedokážou.“


Proč nekonečné seriály tak přitahují české diváky, je prý otázkou pro sociology či psychology. Lucie Konečná je toho názoru, že Češi jsou v tomto ohledu trochu zvláštní. „My potřebujeme v nějakém seriálu tzv. bydlet. V postavách chceme vidět sebe, své blízké a známé. Obecně si myslím, že lidé žijí málo své vlastní životy a proto se rádi projektují do seriálových postav.“

Více informací najdete v záznamu rozhovoru se Stanislavou Lekešovou.