Lucie Ernestová míní, že to děti chtějí rodičům nandat

12. duben 2012

Hodinu před čtvrtečním polednem (12. dubna) byla hostem pořadu Je jaká je nadšená grafička, ilustrátorka a autorka úspěšných stolních her pro malé děti, Lucie Ernestová.

Nesnadné dospívání
Jako malá byla velmi kreativní. „Pořád jsem něco tvořila. Na řadu přišlo šití plyšáků, věcí pro panenky… Nakonec jsme si s dívkami hrály na objevitele, běhajíc po loukách kolem Hradce Králové,“ říká.

V 19 letech odjela do Austrálie. „Napadlo mne to na začátku roku. Musela jsem přes prázdniny vydělat kolem 150 000, což mi připadalo jako naprosto reálné,“ směje se a dodává „Někdy se člověk až diví, pro co se to rozhodl. Odjezd byl ale strašně příjemný. Chodila jsem do školy, musela si najít práci a celkově se postavit na vlastní nohy.“

Cesta tam a zase zpátky
Nalézt práci prý bylo jednoduché. „Potřebovala jsem práci. Většina spolužáků šla do supermarketu a hospod. Já se chytla v místním grafickém studiu. Seznámila jsem se tam s jednou dívkou, která mne brala do společnosti a tak se mi podařilo velmi rychle zapadnout. Dělala jsem pro ni ilustrace a podklady, což byly důležité zkušenosti pro mou budoucí profesní kariéru.“

Lucie Ernestová

Cestou zpět do Evropy se zastavila v Singapuru. „Dala jsem si tam sraz s kamarádem z Německa a jela s ním na měsíční výlet. Je to vášnivý fotograf přírody, a tak mi pomohl vybrat správný fotoaparát. Z celého pobytu tak mám překrásné fotografie.“

Svou cestovatelskou vášeň naposledy uspokojila návštěvou Afriky. „Kdo tam byl delší dobu ví, co to je za vnitřní mrazení, které cestovatel zažívá. Je to prazemě, ze které všichni pocházíme. Krásná, drsná a veselá. Není oplácaná kulturností. Člověk vidí obyvatele a přírodu v praverzi, která se člověka dotýká,“ říká Lucie Ernestová.

Když poté přišel čas na rozhodnutí, kam upřít své síly ve studiu, nevěděla, zda se má rozhodnout pro výtvarný směr nebo pro architekturu. „Táhlo mne to na UMPRUM a díky tomu, že v Hradci není výtvarná škola, zvítězila prvně jmenovaná opce.“ Díky tomu odešla do Prahy studovat na ČVUT.

Lucie Ernestová

Hraje celá rodina
Stolní hry začala tvořit v roce 2010. Bez mediální podpory se jich prodalo přes 4000 kusů, což je na přeplněný trh úctyhodné číslo. „Když bylo mým dětem 4 – 6 let tak jsem s nimi chtěla hrát hry. Na trhu jich byl dostatek, ale pro svou zdlouhavost, velikost nebo komplikovanost si naší pozornosti moc neužily. Někdy doslova neodpovídala cena – výkon. Pak mne při hraní Člověče nezlob se napadlo, že by bylo príma, kdyby se při postupu na každé políčko něco dělo. A od toho už je to jenom krůček k realizaci samotné."

S distribucí začala velmi spartánsky. „Rozeslala jsem email cca 100 známým, že produkt je hotov. Následně z toho vzniklo takové letadlo, které funguje dodnes a stále žije. Doteď mi chodí objednávky jak z velkých měst, tak malých vesniček.“

Děti podle Lucie Ernestové nejvíc baví, když si mohou hrát s rodiči. Stává se z toho pak společenská záležitost. Vznikne prostředek u kterého se všichni sejdou a tráví spolu čas. „Děti milují, když to mohou rodičům nandat a často se k tomu vracejí,“ uzavřela rozhovor Lucie Ernestová.

Jak se stolní hry připravují? Nejen to si můžete poslechnout v záznamu rozhovoru s Evou Kvasničkovou.

autor: Jan Profous
Spustit audio