Lucemburský start

Nizozemsko své předsednictví v druhé půlce minulého roku mohlo považovat za úspěšné hlavně proto, že pětadvacítka jako celek nezaškobrtla na žádné ze všech nahromaděných překážek. Překonat je nebylo snadné. Na počátku bylo nutné vyjednat shodu na jméně předsedy Evropské komise. Jeho komisařské nominace potom nově zvolený Evropský parlament podrobil ostré zkoušce. Dokonce přiměl Josého Manuela Barrosu, aby ve své sestavě udělal korektury, což byla skutečně unijní premiéra.

Čeká Lucembursko po Nizozemsku snadnější úkol? Jedna výhoda je nasnadě. Velkovévodství, stejně jako Nizozemsko, patří k zakládající šestici evropské integrace, předsednické funkce se ujímá už pojedenácté. Jean-Claude Juncker je svými evropskými kolegy respektován jako obratný vyjednavač a mezi šéfy států a vlád je služebně nejstarší. Vedle funkce předsedajícího, kterou vždy lépe zvládá malá země, jak to ukázalo před rokem Irsko, má ještě zbrusu novou epoletu. Protože je premiérem a zároveň ministrem financí, po dva roky bude stát v čele skupiny ministrů financí zemí používajících euro.

Zkušenosti a z nich vyplývající respekt bude Jean-Claude Juncker při zvládání úkolů potřebovat. Nejvíce, jak jinak, při debatách o penězích. Na ně myslí Francie a Německo. Obě země opakovaně porušily pravidla paktu stability, která platí právě pro země eurozóny. Lucemburský premiér už před koncem loňského roku dal najevo, že nechce vyslyšet naléhání Paříže a Berlína, aby se pravidla paktu změkčila, či diplomaticky řečeno, jinak interpretovala.

"Znamenalo by to otevřít Pandořinu skříňku," prohlásil Juncker. Pakt stability už utržil velký šrám, když Francie a Německo prosadily jeho faktické zmrazení a zachránily se tak před citelnými finančními sankcemi, které na ně hodlala uvalit Evropská komise. Lucembursko ví, že nemají-li pravidla, na nichž stojí kus důvěry v euro, ztratit smysl, bez kompromisu se to neobejde. Jeho odmítavý postoj je tak vlastně vzkazem do Berlína a Paříže, že ze svých představ budou muset slevit. Debata o euru se týká především dvanácti zemí, které používají společnou měnu. Začínající diskuse o rozpočtu unie v letech 2007 až 2013 se bude týkat celé pětadvacítky. Každému ze členů unie v ní půjde o to, kolik bude přispívat do bruselské pokladny a kolik z ní naopak bude dostávat.

Protože Lucembursko patří k zemím s nejvyšší životní úrovní v Evropě, patří zároveň k těm, kteří podporují šetření. Podobné snahy mají i jiní, hlavně Německo, které je co do absolutní částky největším přispěvatelem. V případě Lucemburska ale jeho vlastní zájem bude muset při řízení debaty ustoupit do pozadí, jak se to od předsednické země očekává.

To vypadá na pohled jako nevýhoda. Jenže evropská myšlenka je založena na předpokladu, že zájmy jednotlivých zemí sice nemizí, ale že je výhodnější vyjednat kompromis než nechat konflikt zájmů přerůst v neřešitelný spor. Pro menší země je tu satisfakce navíc. V jakém jiném společenství než v Evropské unii by země se 450 000 obyvatel dostala příležitost a pravomoc vyjednávat dohodu celku, ve kterém žije 450 miliónů lidí?

Je-li v evropském prostředí kompromis vnímán jako užitečná hodnota, tak vůle k němu bude v následujících týdnech podrobena zkoušce. Přesvědčivě znovuzvolený americký prezident George. W. Bush přijede v únoru do Evropy a hlavním tématem jeho cesty budou vztahy mezi oběma břehy Atlantiku narušené iráckou krizí. Mnohé se jistě bude řešit v rámci Severoatlantické aliance. Ale i ve Washingtonu by jistě stáli o to, aby k němu zaujala vstřícnější postoj Evropská unie. Mnohé bude jistě záviset na náladě v Paříži a v Berlíně. Oficiálně ale v prvním letošním pololetí to telefonní číslo do Evropy, o kterém ironicky mluvíval Henry Kissinger, má lucemburskou předvolbu. A i tady platí, že ve zprostředkování sporů velkých bývají úspěšnější menší země.