Lidé po amputaci dokážou i nemožné. Musí ale chtít, říká fyzioterapeutka

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Paralympijské hry amerických válečných veteránů

„Už zase jde ta tyranka. Ta mě zase zmučí.“ I to od svých pacientů občas slýchá fyzioterapeutka Hana Kohoutová. „Oni to ale myslí v dobrém. Pacienti po amputaci vědí, co s nimi chceme dělat a proč je mučíme,“ dodává.

Při své práci se setkává s neštěstím a smutkem, ale i s velkou vůlí a radostí. „Když klienti odcházejí, mají úsměv na rtech a už přemýšlejí, co budou dělat. To je ten největší dar mé práce,“ říká fyzioterapeutka Hana Kohoutová z Rehabilitační kliniky Malvazinky.

Opuštěním kliniky ale její práce nekončí. Rehabilitace pokračuje po celý život. Pacienti musí dál cvičit, trénovat a konzultovat změny protézy. A právě ty se v posledních letech proměnily snad nejvíce. Laik už dnes téměř nepozná, že proti němu jde člověk s protézou.


Když někdo nechce, tak si sedne na vozík a já ho nerozchodím, ani kdybych za ním docházela několikrát denně. Důležitá je motivace, kterou jim může přinést třeba skupinová terapie. Hana Kohoutová

Důležitá je motivace

„Pamatuju doby, kdy se lidé bez končetiny zavírali do ústavů, abychom je neviděli. Dnes pacientům říkám, aby se protézu nebáli ukazovat. Ať každý vidí, že to dokázali,“ říká lektorka Školy chůze. Věk přitom nehraje roli. Důležitá je motivace, která může být silnější u sedmdesátníka než u teenagera.

Všechno je v hlavě. Včetně například fantomových pocitů a bolestí. „U těch prvních vás může třeba jen svědit palec. Ale bolesti mohou být nepříjemně intenzivní. Pacienti mi to popisovali, že je to jako by se jim do kotníku zakousnul vlčák.“

Lidé po amputaci se znovu učí chodit

Kdo chce, dokáže i nemožné

Občas je také třeba si od protézy odpočinout a nechat pahýl zhojit. „Ale zvlášť u mladších pacientů by se mělo dojít k tomu, aby člověk ráno vstal, nasadil protézu a teprve večer ji zase sundal. Aby se stala součástí těla.“

To samozřejmě není tak úplně možné. Sebelepší protéza je stále jen kompenzační pomůcka, která svého nositele v mnohém limituje. „Ale znám skvělé lyžaře, reprezentanty v golfu nebo atlety, kteří dokážou i nemožné. Když chtějí.“

Hana Kohoutová