„Komunisty jsme ve vládě potřebovali.“ Rozhovor s filozofem a bývalým kandidátem na prezidenta Janem Sokolem

18. srpen 2018
Jan Sokol

„Je jakási mravnost v tom, jak věci děláte,“ myslí si vyučený zlatník. „Fušer se pozná podle toho, že dělá věci, které se nedělají. Ale člověk se musí bránit tomu sklonu si naříkat a nadávat. To je taková, nejenom česká, nemoc: pořád hubovat, že je všecko špatně.“

Filozof a vysokoškolský pedagog Jan Sokol v únoru 2003 kandidoval na prezidenta a jen těsně prohrál s Václavem Klausem. Nebylo to poprvé, kdy se „zapletl“ s politikou. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a překotné události na přelomu let 1989 a 1990 ho přivedly do parlamentu.

Komunisty jsme potřebovali

„Některý politický funkce jsou dobrý, ty nic nezkazej. Ale třeba zrovna premiér musí něco umět, aby to nespletl. Totéž ministr. A do jisté míry to platí i v parlamentu. V roce 1990 jsme si navzájem ukazovali, jak tomu nerozumíme,“ vzpomíná Jan Sokol.

„Jediný, kdo věděl, jak se dělá zákon nebo jak se píše zápis, to byli komunisti. Takže jsme se od nich učili. Potřebovali jsme tam nějaké mít. Dneska se snadno řekne: Proč tam Havel nechal Čalfu? No protože Čalfa to uměl,“ vysvětluje. „Byli jsme takovej velkej spolek amatérů.“

Protlačil jsem vysokoškolský zákon

Za dočasné vlády Josefa Tošovského se v roce 1998 stal i ministrem školství. Za šest měsíců se mu podařilo domluvit vzájemnost se Slováky (stejné podmínky pro studenty na Slovensku i u nás) a protlačit vysokoškolský zákon.

„Pomohla mi ta zkušenost z parlamentu. Protože když máte takhle krátkej čas, musíte odhadnout, co se dá udělat, a tomu pak obětovat tu parlamentní dřinu, kterou každej ministr musí absolvovat. Poslance musíte prostě ukecat, vyvrátit jejich námitky, uklidnit je, uvést názory na pravou míru.“

Maturity jsem zvoral

Zpětně vidí ale i jeden neúspěch. „Zvoral jsem maturitu. Byla tehdy lépe vymyšlená, než je dneska. Stačilo jí vyhlásit jako nepovinnou. A to mě nenapadlo. Právníci mi tehdy řekli, že jí nemůžeme předepsat, když to není v zákoně. Dostat ji do zákona nakonec trvalo 10 let.“ Co by udělal jinak?

„Kdybychom byli řekli, že škola si to může vybrat a že školy, které si vyberou společný maturitní systém, budou moct přidávat na své vysvědčení razítko nebo pečeť, tak se ten systém snadno prosadil sám. Nikdo by nebyl proti a měli bysme už dneska v maturitě i matematiku.“

Učitelé mají prestiž

Nebyl ale jen ministrem školství, sám na vysoké škole učí. Jak vnímá učitele? „Učitelé u nás vždycky měli a stále mají prestiž. Oni sami říkají, že ne, ale oni tím myslí platy. Platy mají mizerný. Poměrně. Ale tu prestiž mají pořád. Akorát se podle toho nechovají,“ myslí si.

„Učitel by si měl trošku na sobě nechat záležet. Vykonává činnost, která je úplně základní pro společnost. Z toho hlediska není o nic pozadu třeba za lékařem. Lékař společnost udržuje, učitel ji reprodukuje.“

Dnes se proto snaží učitele povzbuzovat. „Zejména ty, kteří chtějí s tou svou profesí něco udělat. To je věc, na které velmi záleží. Protože kdekoli narazíte na nějaký společenský problém a přemýšlíte o tom, co s ním, nakonec vždycky skončíte u výchovy.“

Dobré řemeslo má morálku

Sám se vyučil zlatníkem a jako zlatník a mechanik pak i pracoval. Na řemeslo tak nedá doplatit. „Řemeslo má celou řadu praktických stránek. Máte nezávislé zaměstnání, jako řemeslník si práci najdete, i když nejste zadobře s režimem. A když je to dobré řemeslo, má svoji morálku, mravnost.“

Jan Sokol

Každé řemeslo má totiž věci, které se nedělají. „Fušer se pozná podle toho, že je dělá. Řemeslo člověka učí. To není jedno, jak se věci udělají. Je jakási mravnost v tom, jak věci děláte.“ K samotnému zlatnickému řemeslu podle něj patří ještě úzkostlivá poctivost.

„Ve zlatnické dílně máte 40 lidí a každý má na stole půl kila zlata. To je v hodnotě víc, než za rok vydělá. Přitom ale nesmí vzniknout ani stín podezření, že by někdo něco ukradl.“ Sokol si později dodělal maturitu a dálkově vystudoval matematiku na MFF v Praze. V 60. letech se pak dostal k programování.

Žasnete, jaký voloviny to dělá

„Počítač vás naučí pochopit, že chyby děláte vy. Počítač skoro nikdy žádnou chybu neudělá a vaši chybu nikdy nespraví. On si nic nedomyslí. Udělá přesně to, co mu do programu napíšete. A vy pak žasnete, jaký voloviny dělá,“ směje se. Těžko uvěřit, že to jen víc posunulo jeho směřování k filozofii.

„Člověk se musí bránit tomu sklonu si naříkat a nadávat. To je taková, nejenom česká, nemoc: pořád hubovat, že je všecko špatně. Člověk by si měl naopak mnohem víc všímat toho, co všechno má, ačkoliv se o to nijak nepřičinil. Ačkoli mu to spadlo do klína samo. Jako když se vám narodí dítě,“ upozorňuje.

Nesmíte si pořád naříkat

„Člověk si pak zvykne pořád žasnout a pochopí, co myslí, Platón, když říká, že počátek filozofování je údiv. Já říkám: Údiv je málo, tam patří vděčnost. Dostáváme něco, o co jsme se nepřičinili, do čeho nevidíme, přesahuje to naši chápavost a přece je to skutečné.“ O tom přednáší i svým studentům.

„Když někdo řekne, že se nedějou zázraky, tak neví, co říká. Stačí se podívat na každé novorozené dítě a máte zázrak až na půdu. To je něco tak neuvěřitelného, že dva úplně obyčejní, přitroublí lidé se k sobě mají a dohromady dají nový život, který si s sebou přinese věci, o kterých jste netušili.“