Když se z palačinky stane Měsíc. Hravost je moje téma, ze řetězu se nejvíc urvu při práci pro děti, říká režisér Štěpán Gajdoš
„Jako malý jsem rodinu neustále obtěžoval tím, že jsem něco hrál, předváděl se a vyráběl loutky,“ usmívá se pětadvacetiletý Štěpán Gajdoš, všestranný režisér a herec, který stejnou měrou tvoří pro děti i dospělé. Úzce spolupracuje s pražským divadlem X10, jeho inscenace uvádí i Komedie nebo brněnská Polárka. Režii na DAMU vystudoval po herecké konzervatoři, jak ale ve Vizitce Markétě Kaňkové řekl, při hledání výsledného tvaru stále využívá i herecký základ.
V rozhovoru se Štěpán Gajdoš často smál, a kdo jej sledoval přes webkamery, možná viděl i jiskry sršící z očí. Štěpána specifikuje pojem hravost: hledá ji ve výsledném tvaru inscenace, rád zkouší nové cesty, nechá se překvapit výsledkem improvizace i momentem trapnosti. „Baví mě tematizovat divadlo, ohledávat možnosti iluzivnosti a antiiluzivnosti, možnosti divadelního znaku nebo prázdného jeviště v kontrastu se slovem herce,“ odkazuje na svůj nejnovější počin, jímž je adaptace Volání divočiny od Jacka Londona.
Jak vypadá v divadle měsíční krajina?
V tomto projektu se sešel slavný román s tématem pes versus člověk, na které si Gajdoš myslel dlouho. Inscenaci postavil na motivech typických pro Aljašku – na ledu, ohni či lovu, přičemž jednu z hlavních rolí zde hraje princip storytellingu neboli starého dobrého vyprávění.
Čtěte také
Podle Gajdoše má poutavé vyprávění systémem tváří v tvář v dnešní době velkou hodnotu. „Je-li někdo opravdu dobrý vypravěč, bývá vzrušující mu naslouchat, obzvlášť v době, kdy všechno umíme zapsat a dohledat na internetu,“ říká.
Ve Vizitce se zmínil také o práci se zvukem, které se věnuje při tvorbě inscenací pro kamenné prostory i pro zvukové procházky, o studentském Divadle Hysterie, kde si s kolegy piloval divadelní jazyk a hru s diváky i s tématy dováděl ad absurdum, a také o specifiku tvorby pro děti. Došlo i na autorskou inscenaci „jeho“ ročníku z Katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU, před třemi lety jí u příležitosti 50. výročí prvního přistání člověka na Měsíci vzdali hold právě fascinaci touto družicí Země. Právě zde si Gajdoš a spol. vyzkoušeli další hravý způsob tvorby, takzvané live cinema. „Zjistili jsme, že když se na palačinku zamíří kamera, připomíná Měsíc. Pěkně zabraná pomoučená plocha zase vypadá jako měsíční krajina.“
Související
-
Bývali to spolužáci, teď spolu nemluví. Společnost se rozděluje na tábory, říká režisér Zielinski
„Soudobá historie, vražda Milady Horákové, příběhy legionářů – důležitá témata, která by divadlo mělo reflektovat,“ myslí si česko-německý režisér Thomas Zielinski.
-
Petr Marek: Improvizaci bych nejraději věnoval 100 % života
Svůj život dělí mezi hudbu, divadlo, film a výuku na pražské FAMU. Jedním z nejkrásnějších večírků po koncertě jeho skupiny prý bylo hraní a zpívání folkových písní u ohně.
-
Pavel Khek: Divadlo by se mělo vyjadřovat k aktuálním problémům
„Mou doménou je zejména pečlivá práce na hereckém tvaru, to herecké v každé inscenaci se zkrátka nedá dohnat žádnými gesty,” říká režisér Pavel Khek.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
