„Kdo se hádá, ubližuje svému zvířeti,“ jakoby vzkazoval psí psycholog Alexandr Skácel

Psí psychologie se několik let nazpět nevyučovala. Dnes je ale situace jiná a české vysoké školy tento předmět začínají nabízet. Na renomovaných zahraničních univerzitách je jeho přednášení naprosto běžné. V současnosti je v České republice přibližně 4 - 5 psích psychologů. Jak zvěrolékař tvrdí, rozpoložení psa je v podstatě odrazem toho, kdo ho vlastní. Funguje to ale i v opačném směru: „Rozlady, eventuelně deprese a psychická onemocnění majitelů, se opravdu na zvířata přenášejí a naopak. Častá otázka u mě v ordinaci je: „To znamená, že mám nějaké psychické problémy já a přenáším to na zvíře?“ Moje nejčastější odpověď pak je, že by si na to měl majitel odpovědět sám.“

Řada lidí si pořizuje psa nebo kočku jako medicínu na své trápení či samotu. Rozhodnutí je to správné a zvíře dokáže určité problémy vyléčit. Podle A. Skácela jsou ale i takové nemoci, které zvíře nezvládá. „Vzpomínám si na jeden případ, který dopadl velmi dobře. U jedné klientky došlo ke zhoršování schizofrenie. V důsledku toho byla její kočka natolik agresivní, že už jsme ji ani nemohli chytit a naočkovat. Pak došlo k přemístění ženy do zařízení v Terezíně, kde mohla být se zvířetem. Psychicky se tam dala do pořádku nejen pacientka, ale i její kočka, která se ode mě dokonce nechala pohladit. Absolutně jsem to nečekal.“

Nesnáze mohou u zvířat překvapivě nastat i v důsledku špatného domácího podnebí. Hádky, rozvod. To vše se na duševním stavu psa či kočky podepíše, jak psí psycholog vysvětluje: „Existuje firma, jež dokáže z krve a moči udělat vyšetření. Vytváří i fotografie, ze kterých se dají poznat nejen psychosomatická onemocnění. Lékařka, která této firmě velí, dokonce poznala, že se majitelé na snímku zachycené kočky asi rozvádějí. Byla to pravda.“

Sedni! Lehni! Půjdeme ven. Piškotek! Podobné rozkazy a informace podává svému miláčkovi každý majitel. Čtyřnohý kamarád reaguje na to, co ho těší, radostně zdviženým ocáskem či šťastnými výskoky. Pes svému pánovi zkrátka velmi dobře rozumí. A. Skácel to ale vidí trochu složitěji. „Víme, že inteligence v pravém slova smyslu u zvířat není, protože nemají druhou signální soustavu. Je ale potřeba si uvědomit, že to slovo je vždy stejně dlouhé, používáme při tom stejnou intonaci hlasu a gesta. Zvíře si to vštěpí do paměti a to si pamatuje. V tomto kontextu tomu rozumí určitě.“

Logo|foto:Český rozhlas

Být pejskařem nebo „kočkařem“? O tom si musí každý rozhodnout sám. A. Skácel se nám snaží v našem váhání poradit: „Psi jsou smečková zvířata zatímco kočky jsou naprosté individualistky. Tvrdí se o nich, že jsou nevypočitatelné, že si vždy budou dělat, co chtějí, že mají chuť pomazlit a polaskat se jen když mají ony samy takovou potřebu.“ Říká veterinář, který se domnívá, že je tento všeobecný názor z 80% pravdivý. Psi podle něj zase nabízejí nepodmíněnou a bezmeznou lásku. „Věci dělají neuvědoměle, podvědomě. Z dálky tuší, že by mohli něco dostat, ale spíš je to úplně nepodmíněné. A právě to je ten obrovský rozdíl mezi lidmi a zvířaty.“

Zvíře není jen zábava, ale především zodpovědnost. Musíme se starat o jeho hygienické podmínky, stravu, venčení, očkování apod. Důležité je také opětovat jeho emoční potřeby. Není třeba tajemstvím, že spousta lidí se svými psy spí. Co bychom v tomto smyslu měli zvážit, než si osrstěného kamaráda pořídíme? A. Skácel radí: „Základem je to, že máme psa nebo kočku proto, že je chceme a naopak. Je to o jakýchsi vyvážených miskách vah. Když se naruší, je to špatně. Jestliže si někdo pořídí psa, spí s ním v posteli a každý druhý den v práci brblá, že se nevyspal, protože ho pes zlobil, tak to není dobře. Na druhou stranu znám klientku, která se každý den vzbudí spadlá z postele kvůli psovi. Ona si to ale nechce zařídit jinak. Je to lehce patologické, jí to ale vyhovuje. Tak je to v pořádku.“

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru se Stanislavou Lekešovou.