Kdo je bez viny? Jak se za protektorátu kšeftovalo s ojetinami a udávalo

Josef Běle z Dvorce u Nepomuku vycítil za protektorátu svou šanci. Vzal si půjčku a v Německu začal skupovat auta, která po opravě předražená prodával dál. Z muže, který před válkou zkrachoval, se sta v roce 1941 obchodník s obratem přes 1 800 000 protektorátních korun.

Porušení zákonů i morálky

Obchod mu ale komplikovalo přídělové hospodářství. Aby získal povolení k jízdám a příděly benzínu, uplácel německé úředníky a využíval styků s německými četníky. Konkurenty udával. Po válce ho obvinili z udavačství a z podvodných obchodů. Jeho případem se zabývala tzv. trestní nalézací komise.

Tyto komise po válce doplňovaly práci soudů. Podle nově zavedených Benešových dekretů řešily desetitisíce případů (viz případ Guláš z Nepomuku). U Běleho se vycházelo z § 18 Dekretu prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů.

Kde je pravda?

Bělemu hrozil rok vězení nebo pokuta do milionu korun, případně jen veřejné pokárání. Bránil se, že za války pomáhal partyzánům, podporoval židovskou rodinu a zachránil lidi před totálním nasazením. Brzy se mu díky kontaktům podařilo zařídit, že byl z vazby propuštěn do domácího vězení.

I bez svolení trestní komise jezdil „zařizovat věci“ do Klatov. A svědci začali měnit své výpovědi. Pověření strážmistři SNB Karel Ebert a Josef Šilhavý museli zjistit, jestli Běle svědky uplatil, anebo si s ním chtěli po válce jen vyřídit osobní účty.

Vina prokázána

Korupce a styky s německými četníky (a dokonce i s konfidentem gestapa) Bělemu ale prokázali. Ukázalo se taky, že svědek Paneš, který změnil výpověď, za války kšeftoval podobně bezohledně. Běle sice udělal i několik tzv. vlasteneckých skutků, ale jen pro vlastní prospěch nebo na konci války, aby si zachránil kůži.

V samotném trestním řízení pak Běle prokazatelně klíčové svědky ovlivňoval, až nakonec „ztratili paměť“. Vinu ale nebylo na čem prokázat. Došlo k odvolání. Projednávání trvalo další dva roky. V září 1948 Komise zemského národního výboru v Praze potvrdila původní rozsudek, ale s dodatkem, že „uložený trest se v důsledku vyhlášené amnestie z 18. června 1948 nevykoná“.