Kdo je bez viny?

Válečné auto
Válečné auto
0:00
/
0:00

Jak se za protektorátu kšeftovalo s ojetinami a udávalo? Případ, ve kterém svědci nesli stejný podíl viny jako proviněný. A kde vina byla prokázána, ale nepotrestána.

Josef Běle z Dvorce u Nepomuku vycítil za protektorátu svou šanci. Vzal si půjčku a v Německu začal skupovat auta, která po opravě předražená prodával dál. Z muže, který před válkou zkrachoval, byl roku 1941 obchodník s obratem přes 1 800 000 protektorátních korun.

Porušení zákonů i morálky

Obchod mu ale komplikovalo přídělové hospodářství. Aby získal povolení k jízdám a příděly benzínu, uplácel německé úředníky a využíval styků s německými četníky. Konkurenty udával. Po válce ho obvinili z udavačství a z podvodných obchodů. Jeho případem se zabývala tzv. trestní nalézací komise.

Ty po válce doplňovaly práci soudů. Podle nově zavedených Benešových dekretů řešily desetitisíce případů (o tom více viz případ Guláš z Nepomuku). U Běleho se vycházelo z § 18 Dekretu prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů.

Kde je pravda?

Bělemu hrozil rok vězení nebo pokuta do milionu korun, případně jen veřejné pokárání. Bránil se, že za války pomáhal partyzánům, podporoval židovskou rodinu a zachránil lidi před totálním nasazením. Brzy se mu díky kontaktům podařilo zařídit, že byl z vazby propuštěn jen do domácího vězení.

I bez svolení trestní komise jezdil „zařizovat věci“ do Klatov. A svědci začali měnit své výpovědi. Pověření strážmistři SNB Karel Ebert a Josef Šilhavý museli zjistit, jestli Běle svědky teď uplatil, anebo jestli si s ním chtěli po válce jen vyřídit osobní účty.

Německá reklama na vůz Standard Superior z roku 1933

Vina prokázána

Korupce a styky s německými četníky (a dokonce i s konfidentem gestapa) Bělemu ale prokázali. Ukázalo se taky, že svědek Paneš, který změnil výpověď, za války kšeftoval podobně bezohledně. Běle sice udělal i několik tzv. vlasteneckých skutků, ale jen pro vlastní prospěch nebo na konci války, aby si zachránil kůži.

V samotném trestním řízení pak Běle prokazatelně klíčové svědky ovlivňoval a ti najednou „ztratili paměť“. Přestože ze spisového materiálu vysvítá, kde je pravda, nebylo nakonec na čem Běleho vinu prokázat. Předseda vyšetřující komise JUDr. Jaroslav Meduna proto 9. listopadu 1946 vyhlásil:

Obviněný Josef Běle uznává se vinným podle §1 dekretu presidenta republiky č 138/45 sbírky, jelikož se ucházel u německých příslušníků o různé výhody, společensky se s nimi stýkal a poskytoval jim za to různé úplaty a jiné výhody, aby získal osobní prospěch. Tím vzbudil veřejné pohoršení a odsuzuje se k trestu vězení v trvání 3 měsíců a veřejného pokárání s tím, že trestní nález bude vyvěšen na obecní desce po dobu 30 dnů v místě jeho pobytu.

Josef Běle se odvolal. Projednání trvalo další dva roky. V září 1948 Komise zemského národního výboru v Praze původní rozsudek potvrdila, ale s dodatkem, že „uložený trest se v důsledku vyhlášené amnestie z 18. června 1948 nevykoná“.

Účinkují: Tomáš Karger, Simona Vrbická-Koptová, Matyáš Procházka, Igor Bareš, Václav Rašilov, Karel Vlček, Ladislav Hampl, Jiří Knot

Scénář: Bronislava Janečková a Patrik Keller

Režie: Jaroslav Kodeš

Zvuk: Petr Šplíchal

Premiéra: 15. 2. 2017

Spustit audio
autoři: Bronislava Janečková, Rostislav Taud, Patrik Keller

Související