Karel Sedláček: V srpnu 1968 se lidé dokázali semknout

17. srpen 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Sedláček

Hostem středečního (17. srpna) magazínu „Je jaká je“ po 9:05 hodině byl Karel Sedláček, redaktor dřívějšího Československého rozhlasu, Svobodného slova a Svobodné Evropy. Věnovali jsme se okupaci na rozhlasových vlnách.

Karel Sedláček byl v roce 1960 nejmladším hlasatelem plzeňského studia Československého rozhlasu a v srpnu 1968 to byl právě jeho hlas, který lidem oznamoval vstup tzv. spojeneckých vojsk do Československa. „Lidé se tehdy v srpnu 1968 opravdu semkli. Všichni se postavili proti okupaci Československa, a to jak komunisté tak i ostatní, kteří komunistům dávno nevěřili. Dá se říci, že opravdu šlo o jednotný odpor proti tyranii reprezentované vpádem tzv. spojeneckých vojsk. Druhý hluboký zážitek z té doby ale představuje šok z toho, jak se Češi a Slováci nechali brzy zlomit,“ řekl Karel Sedláček. Podobné pocity, a také rozčarování, cítí z listopadu roku 1989. „Dnes jsem velmi smutný. Lidé mají krátkou paměť a pamatují si jen to, co chtějí. Nechtějí vidět co se za posledních 20 let v zemi stalo a jak tady funguje demokracie. Vidí jen to negativní a to, co se nepovedlo. Nejsou ochotni se zase semknout a pochopit. Nejsem sociolog ale troufnu si tvrdit, že výsledky voleb mi dávají za pravdu.“

Československý rozhlas během okupace v roce 1968

Karel Sedláček nastoupil do Čs. rozhlasu ve svých 18letech. Jak mladý chlapec vnímal 60. léta tehdy ve státem kontrolovaném rozhlase? Tzv. uvolňování se začalo projevovat již v roce 1965, a to prý především na tzv. kulturní frontě. „Už tehdy si redaktoři opravdu uvědomovali, že státní model je vadný. Všude byl cítit náznak kritiky. Viděno dnešníma očima musím říct, že to vypadá trochu směšné, ale bylo to tak. Normálně jsme v našem regionálním studiu radili zemědělcům, jak správně hnojit apod. Ale občas jsme si dovolili nějaké vybočení. Např. tehdy mohlo být ve vysílání pouze 30 vteřin ticha. Poté se automatický vysílače vypojily. Nějaká relace skončila trochu dříve a dovolil jsem si říci: *za opravdu maličkou chviličku bude 12:00 hodin*. Hned mi volali lidé z Prahy, co jsem si to dovolil říci. Možná to dnes ani nejde pořádně pochopit. Ale i z tohoto malého vychýlení jsem měl problémy.“

Rozhlasová plzeňská parta v 60. letech byla podle Karla Sedláčka relativně dobrá. „My, hlasatelé jsme nebyly politické figury. Stejně tak technici. Ti, kteří byli dosazování Krajským výborem KSČ, byli redaktoři. Navíc v krajském studiu to fungovalo trochu jinak než v celoplošných stanicích.“

Plzeňské studio bylo v srpnu 1968 jediné, které nebylo obsazeno vojáky a které mohlo vysílat. Proč k tomu došlo se dodnes vedou dohady a asi už nikdo nebude schopen říci, co se opravdu stalo. Podle Karla Sedláčka, který se dlouho probíral archivy StB, snad měla Plzeň štěstí na generála, který měl Plzeň obsadit. „Ten se snad nechal umluvit a hned na začátku okupace Československa stáhl svá vojska na okraj města. Je ale také známo, že jednal s plzeňskými představiteli ÚV KSČ a ti ve zmíněném přesvědčování mají jistě nemalý podíl.“ Vysílání Čs. rozhlasu srpna 1968 vypadalo tak, že jednotlivá krajská, ale i pražská, studia vysílala v tzv. štafetě právě prostřednictvím regionální Plzně. „Rozhodně velký podíl na celém vysílání měl technik Pavel Liška, který dokázal zdánlivě nemožné. My jsme lidi hlavně nabádali k tomu, aby neprovokovali Rusáky, hlavně aby nedošlo ke krveprolití. Vyzývali jsme tak vlastně k pasivní rezistenci. Zajímavé také je, že vlastně nikdo vysílání neřídil. Snad se dá říci, že nějakou koordinační funkci měl tehdejší náš ředitel Vladimír Semrád a režisér František Juřička. To byly asi hlavní postavy. My u mikrofonu jsme pak četli všechno co přišlo. A např. zprávy z Prahy jsme dostávali prostřednictvím speciálních telefonních linek.“

Pamětní deska 21. srpna 1968

Co dodat? Snad jen slova, která zazněla v úvodu rozhovoru z úst Martiny Kociánové: „Lidská paměť je zvláštní zařízení. Něco zapomene hned, něco, a mnohdy to jsou zbytečnosti, si pamatuje ještě z mateřské školky. Jsou ale věci, na které zapomenout nesmíme. Jednoduše proto, že by se mohly opakovat. Naštěstí jsou kolem nás lidé, kteří si vše ještě živě pamatují a mohou nám je připomenout. Jedním z nich je Karel Sedláček."

V záznamu najdete i archivní zvukové ukázky ze srpna 1968.
(Rozhodně si jej nenechejte ujít. Audio najdete na začátku článku.)

autor: lup
Spustit audio