Kachyňa si mě získal vlídností a trpělivostí. A já se zamilovala se vší vehemencí svých 17 let, vzpomíná dnes „Sestřička“ Alena Mihulová. Nový film Domácí péče jí změnil život

„Domácí péče mi nezměnila normální život,“ říká s pokorou herečka Alena Mihulová. „Změnilo mi to pracovní život: přicházejí mi nabídky. Hezké.“

Připomíná, že Sestřičky nebyly její jediný film. „Měla jsem pak nádhernou hlavní roli ve snímku Fero Feniče Džusový román, který ale bohužel skončil v trezoru. Točila jsem Městem chodí Mikuláš s Josefem Abrhámem a Eliškou Balzerovou nebo Kráva s Radkem Holubem.“

Domácí péče: film skutečně ze života

Divácký úspěch Sestřiček se ale už neopakoval. Pak ale přišel film Domácí péče. „Když jsem ten scénář četla, tak jsem si připomněla úžasný scénář Jana Procházky k filmu Kráva. Od té doby jsem nic tak krásnýho nečetla. Něco tak hluboce lidskýho, opravdovýho, ze života lidí, jak je kolem sebe vidíme.“

U scénáře se prý střídavě usmívala i plakala. Přiznává ale, že úspěch, který přišel na festivalu v Karlových Varech, v něm tehdy úplně rozpoznat nedokázala.

Moc mladá na roli

„Já jsem jenom herečka. Já si přečetla svojí roli a ta postava byla skvělá. Pro herečku strašně vděčná. Tam jsou veškerý lidský emoce. Radost, starost, strach, naděje.“ Podle režiséra Slávka Horáka na ni ale byla příliš mladá. Měl totiž jasnou představu: postavu napsal podle své maminky.

Stejně jasnou představu ale měla i Alena Mihulová: „Já si to přečetla a řekla si, že je to pro mě. Ale on to neví. Jak ho přesvědčit?“ Přesvědčovala ho rok. Když už měla drobná herečka téměř vyhráno, musela ještě dokázat, že budou s Bolkem Polívkou před kamerou fungovat jako pár.

Festivalové ovace vstoje

„Maskérka mi udělala šediny a kruhy pod očima a režisér Horák donesl halenku svojí maminky, ve které vykonávala tu domácí péči.“ Povedlo se. Nezbývalo pak jen doufat, že se jim film podaří natočit tak, aby podobně jako na ni působil i na ostatní lidi.

50. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, Alena Mihulová nejlepší herecký výkon|foto:Filip Jandourek

„Ve Varech 1200 lidí stálo 10 minut v sále a tleskalo. A lidi se usmívali a byli dojatí. Tak to bylo úplné naplnění největšího přání.“ Za postavu Vlasty si nakonec z MFF Karlovy Vary odnesla Křišťálový globus za nejlepší ženský herecký výkon.

Soužití s manželem Karlem Kachyňou

Jak vzpomíná na svého manžela, režiséra Karla Kachyňu? „Nejdřív jsem si ho vůbec nevšimla. Stál jen za kamerou. Při konkurzu i kamerových zkouškách na Sestřičky se o mě staral pomocný režisér Balajka, tak já jsem si i myslela, že je to režisér filmu.“

Ze začátku se Kachyni dokonce bála. „Nadarmo se mu neříkalo Železný dědek,“ směje se. Kachyňa prý byl režisér-psycholog a uplatňoval metodu cukru a biče.

„No a na mě pak už měl jenom metodu cukr, když zjistil, že na bič reaguju tak, že se rozbrečím… A pak přes tu vlídnost a trpělivost jsem si ho víc všimla. Začali jsme si víc povídat, poznávat se. A já se zamilovala se vší vehemencí těch svých sedmnácti let.“

Vzpomínky jako dárek

A čím si zkušeného o 41 let staršího režiséra získala ona? „Občas říkal, že je to tím, že mám srdce na dlani. Že jsem ta moravská holka krev a mlíko. A co na srdci, to na jazyku. A pak taky doufám, že jsem se mu líbila jako ženská.“

K padesátinám si nadělila vzpomínkovou knihu Můj život s Karlem Kachyňou. Napsala ji společně se Sašou Stuškovou a na popud své dcery, která si prý stěžovala, že si na tatínka moc nepamatuje. Dcera dnes také studuje film.

Jak se připravuje na natáčení anglicky mluveného filmu Anthropoid o parašuistech Gabčíkovi a Kubišovi? Co všechno podědila jejich dcera po Kachyňovi? A jak vzpomíná na vlastní rodiče? Více uslyšíte v iRadiu.