Josef Lada

Hrusická náves a kocour Mikeš - ukažte mi někoho, kdo by snad nevěděl, že tahle vesnička je kousek od Prahy a že když jenom trochu přivřeme oči, můžeme se rázem přenést do světa obrázků a vyprávění malíře Josefa Lady (17.12.1887 - 14.12.1957). Ovšem přiznejme panu malíři jistou míru autorské licence, protože leckterý ten hrusický domeček opravdu nestojí právě tam, kde si ho postavila malířova fantazie. Ale když jsme už v tom snění na hrusické návsi, nechme ještě chvíli přivřené naše pravé oko a zkuste se na svět kolem sebe podívat jenom tím levým. Josef Lada to ani jinak neuměl, viděl pouze jediným okem a právě proto, jak si všímá výtvárná kritika - máme z Ladových obrazů, z jeho ilustrací, takový důvěrný pocit blízkosti. Všechno je tu jako na dlani. Napadlo vás někdy, že Josefu Ladovi chybělo prostorové vidění?

Když byla v roce 1998 v Jízdárně Pražského hradu otevřena reprezentativní výstava z malířova celoživotního díla, myslím, že pan Lada leckoho překvapil - nebyl to jenom malíř zvířátek, dětí a idylických obrázků, českého venkova ve všech ročních obdobích, ale taky karikaturista, autor řady plakátů, scénografických návrhů a v neposlední řadě i svérazný obrazový humorista, který si nádherně hrál s češtinou a výtvarně tak ilustroval nejrůznější česká rčení, a tak se na jeho obrázku veselé dvojice sedících staroušků objevuje přímo na jejich nohou, na kolenou velký dům... Inu postavili si dům na stará kolena. A nebo pán, který se na Ladově karikatuře motá pod obrazem visícím na stěně - ten je přece zpitý pod obraz!. Při každé práci doprovázel Josefa Ladu jeho charakteristický výtvarný rukopis: smysl pro zkratku a jeho tak pevná a výrazná černá linka.

Kdo ví, jestli v Muzeu Josefa Lady v Hrusicích vědí, jak to bylo skutečně s tou slavnou větou malíře Pabla Picassa , který měl v okouzlení nad obrazy Josefa Lady pronést větu: Je to muž, který zachází s formou stejně svobodně jako já. Stalo se tak v roce 1947 na výstavě československého výtvarného umění v Paříži, podle jiných pramenů byl Picasso trochu zdrženlivější, když "jenom" mezi řečí konstatoval, že Josef Lada je světovým malířem. Ať už byla ta upřímná poklona velkého malíře, vyřčena jakkoli, nic to nemění na tom, že je dnes Josef Lada mnohem známější doma než ve světě. A jestli byl v hodnocení odborníků světovým malířem, potom viděno očima obyčejných lidí - je Ladovo umění ilustrátora a malíře především naše. Národní v tom nejlepším slova smyslu.

Josef Lada patří k českým pohádkám, stejně jako k příběhům Dobrého vojáka Švejka, v každoroční poště před koncem roku, nebo na jaře na Velikonoce nesmějí chybět Ladovy vánoční a jarní motivy. Když měl Josef Lada v prosinci 1957 oslavit sedmdesáté narozeniny, připravily snad všechny české noviny pro své čtenáře gratulace a rozhovory s jubilantem, které v tom adventním čase doprovázely - jak jinak - Ladovy zasněžené obrázky. Všechny ty články s fotografiemi Josefa Lady s jeho typickou dýmkou nebo fotografie malíře skloněného nad jedním z obrázků hrusické návsi - vyšly nakonec v novinách o tři dny dřív, než se původně čekalo. Gratulace vystřídalo rozloučení a přání dalších výtvarných nápadů nahradilo poděkování za to, jak pěkně bylo vždycky čtenářům ve světě Ladových knižních ilustrací . Josef Lada zemřel tři dny před svou sedmdesátkou 14. prosince 1957

ČRo 2 - Praha, Dobré jitro, po - pá 7.35