Josef Klíma: „V televizi jsme si na nic nehráli“

Říká se, že ho zná každý, kdo se zajímá o spravedlnost v naší zemi. Už po jeho prvním novinářském počinu následovaly vzrušené ohlasy a na motiv jeho reportáže dokonce vznikl film. Sám Josef Klíma ale označuje tento mimořádný úspěch za ostudný: „Týkalo se to požáru v domově na Měděnci, kde tenkrát zahynulo 24 mentálně postižených dívek. Dozvěděl jsem se, že tam všechno nebylo tak, jak by mělo být. Dostal jsem se k soudním spisům, některým ženám, ale ne ke všem. Vytvořil jsem podle toho knižní reportáž, kterou posléze zfilmoval Filip Renč ve slavném filmu Requiem pro panenku. Až po letech jsem se ale dozvěděl, že všechno bylo jinak. Musel jsem natočit opravnou reportáž. Sám jsem si posypal hlavu popelem.“

Krátce po roce 1989 založil ještě s několika přáteli časopis Reflex. „V té době jsme byli poměrně mladí a jako žurnalisti zároveň dost zkušení. Byli jsme jedna novinářská generace. Všichni jsme se léta znali, měli jsme stejné názory, četli jsme tytéž knížky. Protože jsme byli nastartovaní, tak Reflex vylétl nahoru.“ J. Klímovi nicméně chyběly investigativní zkušenosti, což bylo v porevoluční době, kdy se mu na stole kupily náměty na reportáž, dost limitující. „Nevěděli jsme, kde či jak máme informace ověřovat. Tyhle mechanismy jsme neměli vypracované a často jsme zveřejnili něco, co jsme jen tak „bouchli od boku.“ Naštěstí to vždycky byla pravda.“

Postupem času vznikl oblíbený televizní pořad Na vlastní oči, ve kterém se novinář nejvíce potýkal se základní otázkou, tedy s přechodem od psané k televizní žurnalistice. „Pochyboval jsem o tom, lze-li v televizi detailně zpracovat všechny kauzy,“ přiznává Josef Klíma k počátečním pochybnostem o smyslu pořadu, na kterém posléze pracoval 15 let. V kabátě televizního reportéra, který se pravidelně objevuje na obrazovkách tisíců českých domovů, se necítil moc příjemně. „Pocity trapnosti byly zezačátku veliké. Druhou mou obavou bylo, že ze mě vizážisti udělají napomádované krasavce. Vladimír Železný ale tehdy řekl, že máme zůstat takoví, jací jsme, protože jedině tak jsme autentičtí. Na nic jsme si nehráli.“

Ve vysílání bylo odryto několik kauz včetně tzv. Berdychova gangu. Pohybovat se ve společnosti zločinců je temnou stranou investigativní žurnalistiky. Člověk, který se vyšetřováním zabývá, tak mnohdy riskuje vlastní život. „Ve vězení jsem se jednou potkal s Josefem Opavou, člověkem, který se stal volným předobrazem našeho současného seriálu Expozitura. Trošku vás pak zamrazí, když říká: „Pozdravujte Janka Kroupu a ať si na sebe dává pozor.“

Byl označován za dělníka - publicistu, Karel Šíp ho nazval spícím agentem. A co o investigativních novinářích tvrdí on sám? „Myslím si, že jsme spíš fekální vozy této společnosti. Sbíhá se k nám kal ze všech koutů republiky, ze všech strašných malérů trestné činnosti. My to jen nakládáme a odvážíme, aniž by se to řešilo.“ Spousta lidí mu přitom vytýká, že se situace dále nebude řešit. Podle J. Klímy mají pravdu. On sám má ale pocit, že jako novinář pro odkrytí zločinu udělal všechno, co mohl. „Že se tím už nikdo nezabývá a nechytnou se toho státní zástupci či policie, to bohužel není moje vina, ale stav tohoto státu.“

Každému je dnes jeho tvář důvěrně známá. Leckdo by proto očekával, že před ním mají úředníci respekt. Rodák ze středočeských Dobřichovic přiznává, že tomu tak za určitých podmínek občas bývá: „Bohudík se ke mě chovají lépe. Když mě vidí, je v jejich očích patrný záblesk leknutí, že jsem přišel natočit nějaký jejich malér. Tak jim říkám, ať se nebojí, že jsem přišel soukromně vyřídit pas či řidičák. Oni si oddychnou a tím pádem jsou ke mě milí.“

Více si poslechněte v rozhovoru se Stanislavou Lekešovou.