Josef Baxa: Výročí okupace ČR Německem pořád nepatří do dějepisu

Podle Josefa Baxy stále nemáme odvahu podívat se sami na sebe. „Zvláště ve srovnání s tím, jak svou minulost zkoumají Němci. A přitom to jejich zkoumání pro ně musí být mnohem bolestnější než pro nás.“

Baxa připomněl složitost života za protektorátu – všeobecný nedostatek, perzekuování židů, nucené práce – ale i jeho jistou „normálnost“ a každodennost: „Točily se filmy, konaly se sportovní utkání, jistě existovalo něco takového jako protektorátní móda, kavárny fungovaly… “ Měli bychom více poznat, do jaké míry byl ten život vlastně snesitelný.

Čtěte také

Za pojmenování ale podle něj stojí především místa, kde Češi selhávali a dělali víc, než nakolik byli donuceni okupační mocí. „V naší společnosti za posledních 100 let najdeme příklady selhání, které ovlivnily i ten poválečný vývoj a do jisté míry rezonují až do současnosti.“

Hrdinou za trest

Přitom však povědomí mladé generace o této době je velmi nízké. Stejně tak o těch několika málo hrdinech, které z té doby máme, ať už v domácím nebo zahraničním odboji. „Dlouhá léta jsme na ně zapomínali. Ba co hůř, ještě jsme řadu z nich pronásledovali, zavírali, popravovali… A ta setrvačnost tady ještě je.“

Proto je také pořád třeba tyhle věci připomínat. Skutečné vzory a autority. Popisovat a pojmenovávat a dát jim patřičný prostor. „Ne kvůli nim, ale kvůli nám. Pro naši budoucnost.“

Jak vhodně připomínat minulost? A jaká je naopak současnost referenda na Krymu? Co si Josef Baxa myslí o demokracii ve Švýcarsku? Neutápí se Češi v paragrafech? Poslechněte si ze záznamu v iRadiu.