Jitka Čechová: „Nejen hokej a pivo, ale i klasická hudba je naším obrovským kapitálem“

Dětství prožila v Roudnici nad Labem. Už od nejútlejšího věku tu navštěvovala, společně s rodiči, nejrůznější koncerty. Na tuto dobu vzpomíná jen v dobrém. „Vyšňořit se a jít s maminkou a tatínkem na koncert nejen klasické hudby byla vždy vzácná příležitost. Hudbu, které se celý život věnuje, označuje raději za klasickou a vyhýbá se termínu „vážná“. „Klasická hudba je směsicí různých emocí, mezi které patří i vážnější poloha,“ dodává J. Čechová.

Kudy tedy vedla její cesta k profesionální hudebnici? Rodiče, oba chemici, lehce zaskočeni mimořádným hudebním nadáním své dcery, rozhodli se ji poprvé přivést do lidové školy umění už ve třech letech. Tam je ale přijali s rozpaky: „Trošičku se na nás dívali jako na blázny. Říkali, ano, vážíme si toho, že podtrhujete talent dítka, ale přijďte tak za tři roky. Tak mě vzali v pěti letech. To byl první krůček do hudební školy, kde jsem pak strávila krásných osm let.“

Pro J. Čechovou byl tehdy klavír „velkou hračkou, na které se dá vyjádřit cokoliv“. Velký zlom pak přišel v deseti letech, kdy zhlédla, během pobytu ve Františkových Lázních, koncert Mirky Pokorné. Tehdejší hvězda českého pianistického interpretačního nebe ji neskutečně okouzlila: „Hrála tenkrát Musorgského Obrázky z výstavy. Já jsem z toho byla úplně vedle. To byl možná ten impuls, kdy jsem si řekla: „Tak, takhle, to by se mi to líbilo.“

V současnosti se orientuje na díla českých autorů. Největšího uznání však dosáhla jako interpretka Smetanových klavírních skladeb, u nichž se snaží o natočení souborného díla. Aby bylo kompletní, stačí jí nahrát už jen dva kompaktní disky. „Smetana není jenom autor polek a českých tanců. Je velice poetický. Opravdu miloval a čerpal z romantiky toho nejniternějšího charakteru. Byl ovlivněn Schumannem, Chopinem. Tato poezie u něj ještě není zas tak objevená a já se ji do své hry snažím vtisknout."

Bedřich Smetana|foto: Velikáni.cz

Přestože bychom ji mohli považovat za „experta na Bedřicha Smetanu,“ přiznává, že jsou pro ni jeho skladby stále tvrdým oříškem. „Troufnu si říct, že pokud se mi podaří dovršit všech sedm dílů na CD, tak pak už asi zahraji úplně všechno.“

Za neutuchající snahu prosadit jméno jednoho z našich nejvýznamnějších skladatelů i za hranicemi Česka jí můžeme být nadmíru vděčni. „Jsem z toho strašně rozlítostněna, protože zjišťuji, že se ve světě vůbec nehraje a není znám jako klavírní autor. Jsem ale neúnavný optimista a doufám v lepší zítřky.“ Smetanova klavírní tvorba není ve světě příliš známa, a to i přesto, že na ni publikum reaguje zcela výjimečně. „V Japonsku dokonce vzali úryvek z Vltavy, podložili ho textem a na základních školách se to učí jako lidovou píseň,“ prozrazuje J. Čechová.

Současně si ale musí postesknout nad všeobecným stavem klasické hudby. „Náš obor je trochu popelkou, což je mi velice líto. Domnívám se, že je klasika součástí našeho bytí. Čeští velikáni nám zanechali skvosty, na které máme být právem hrdi. Nejen hokej, nejen pivo, ale i klasická hudba je naším obrovským kapitálem. Musíme se snažit o to, abychom neustrnuli a bojovali za její nezmizení z pódií.“

J. Čechová nehraje jen jako sólistka, ale společně se svým manželem, violoncellistou, Janem Páleníčkem a houslistkou Janou Vonáškovou – Novákovou působí také ve Smetanově triu. Uskupení funguje už přes deset let a jeho členové si působení v něm stále užívají. „Jsem za toto seskupení vděčná. Je to radost pro nás pro všechny, obohacení naší sólistické činnosti. Cítíme to jak na zkouškách, tak na pódiu.“ Sama klavíristka trio kdysi nazvala „manželským trojúhelníkem.“ Vyžaduje totiž velkou dávku tolerance a vzájemného respektu.

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru s Evou Kvasničkovou.