Jiří Černý: Hudba, kterou mám rád

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Klub osamělých srdcí seržanta Pepře připravuje Jiří Černý

Proč za jednu z nejsilnějších protestních písní za normalizace považuje Skoumalovu Zvolna? Jak se z písně Marty Kubišové stal symbol odporu? A jak on sám prožíval svou veřejnou roli při promlouvání k lidem z Melantrichu? Připravila Jitka Novotná.

„Modlitba pro Martu se původně jmenovala Modlitba. A vůbec nebyla zamýšlena jako nějaká píseň odporu. Vznikla dávno před tím, než sem dojely tanky,“ vysvětluje na Dvojce hudební publicista Jiří Černý. Jak se stalo, že zrovna tuhle píseň zpívala Kubišová v roce 1989 z Melantrichu?

Po letech poprvé před publikem

„Václav Havel mě vyslal, abych Martu přivedl,“ vzpomíná Černý. „Ona tehdy pracovala v projekční kanceláři V Jámě, což je kousek od Melantrichu,“ popisuje. „Zazpívala hymnu, kterou ale zpívala už den před tím.“

Vystoupení muselo být pro Kubišovou ohromující, ale i ochromující. Protože léta před publikem nezpívala. „Když lidé stále tleskali, obrátila se na mě, bylo vidět, že na to nebyla zvyklá, a ptala se: Co mám zpívat?“

Co mám zpívat?

„Na tu otázku jsem jí prý já řekl: Hodila by se sem Modlitbička. Já se na to, čestné slovo, nepamatuju. Rád bych býval, kdybych to řekl. Ale to je jedno. Zazpívala tu píseň,“ svěřuje se Černý. „A z Marty, jakmile začla zpívat, šel obrovský klid a síla.“

Spustit audio

Související