Jezbera
Antonín Kotík vykládal příjmení Jezbera ze staročeského rodného jména Jezbor, které se dochovalo i v názvu osady Jezbořice na Pardubicku. V srbštině je rodné jméno Jezdimír. Jan Svoboda však uvádí příjmení Jezbera v kategorii pojmenování vzniklých z citoslovcí a rčení, tedy nejspíše jako větné „Jez a ber“, ovšem to se nám jeví jako méně pravděpodobné. Nejvíce nositelů příjmení Jezbera potkáte v Hradci Králové, Hořicích a Jičíně, celkem jich u nás žije 238.
Ze šlechtické rodiny Jezberovských z Olivové Hory jsou známi tři její členové. Jan Jezberovský byl pražský měšťan, právník a prokurátor, kterému Rudolf II. udělil erb a titul z Kolivé Hory. Že byl velmi schopný právník, se potvrdilo v roce 1623, kdy byl obviněn z účasti na stavovské vzpouře. Obvinění se dokázal zprostit a byl omilostněn. V roce 1630 byl dokonce povýšen do stavu rytířského s predikátem z Olivové Hory. Následujícího roku se stal místopurkrabím Pražského hradu. Jeho syn Václav se vyznamenal jako poručík oddílu obránců Prahy při obléhání Švédy v roce 1648 se a byl za to povýšen mezi starožitné rytířské rody (1652). Jeho syn Bohuslav koupil ves Kovanice u Jičína. Rodina pak údajně vymřela po meči.
Použitá literatura:
A. Kotík, Naše příjmení, Praha 1897, s. 21; J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964, s. 205; E. Kocourková, Pamětní kniha neboli Erbovník aneb Wappenbuch úředníků zemského soudu jako prostředek sebeprezentace šlechty v raném novověku. Diplomová práce. FF UK. Praha 2014, s. 43‒44; J. Halada, Lexikon české šlechty III, Praha 1994, s. 75‒76
