„Je tu pořád ta otázka, kdo převezme stánek.“ Rozhovor o Vietnamcích v ČR s oceňovanou blogerkou Do Thu Trang

Úspěšná Blogerka Do Thu Trang se v Česku nenarodila. Přišla sem v roce 1995, když jí bylo 5 let. Její otec tu už dva roky předtím pracoval. Rodiče ji tehdy dali do péče české rodiny. Proč? „To byl trend 90. let, když se zakládaly velké asijské tržnice,“ popisuje.

„Rodiče byli na stánku od 9 do 22 h. Bylo potřeba, aby se o mě někdo staral. Zvlášť v zimě, kdy rodiče stojí v –15 C. A já musela chodit do školy a školky a někdo mě musel vyzvedávat... Na začátku jsem dělala hysterické scény. Plakala jsem. Nakonec jsem si na to tak zvykla, že se mi ani nechtělo jezdit domů za rodiči.“

Rodiče do domova důchodců nedáváme

Ve Vietnamu je na rodinu úplně jiný pohled. Žena tam dělá i těžkou, mužskou práci, třeba na stavbě, a zároveň se stará o rodinu. Když se přivdá do rodiny, automaticky přijímá, že má další rodiče a že na jejím názoru tolik nezáleží. Neexistuje tam sociální systém, nedostáváte důchody.

„Rodiče vám tak od malička vštěpují, že se o ně jednou budete muset postarat. Ani já jako jedináček žijící v Česku si neumím představit, že je jednou nechám v domově důchodců. Ale to rodinné soužití má zase tu svízel, že se často rodina drží pohromadě silou. Ne přirozeně.“

Vietnamci jsou 3. nejpočetnější menšina v ČR (kolem 56 000). Nestýská se rodině Do Thu Trang po Vietnamu? „My o tom nemluvíte,“ přiznává|foto:Adam Kebrt, Český rozhlas

Večerky? Postrádám zážitky s rodiči

Stejně nepředstavitelné je pro Vietnamce, že se rozhádají děti s rodiči. Nebo že se spolu úzká rodina nebaví, třeba bratr se sestrou kvůli dědictví. Rodinný život Vietnamců ale zase trpí na večerkách, které mají neustále otevřeno.

„Věřím, že málokdo z mých vrstevníků má nějaké zážitky s rodiči. Dovolenou, výlet, kulturní akci. To osobně hodně postrádám. Navíc rodiče chtějí pro děti dobré vzdělání a dobrou práci, ale je tady pořád ta otázka, kdo převezme krámek. Rodiče nechtějí, aby to děti dělaly, ale když je potřeba, tak bysme si ze své práce měli vzít volno a pomoct. Já naštěstí ne.“

Vzdělání je cenná hodnota, ale…

Vietnamci jsou prý oproti Čechům zdrženlivější, asketičtější, což se projevuje hlavně v chování na veřejnosti. „Pamatuju si, jak jsem tu poprvé jela metrem a poprvé viděla líbající se dvojici. Ptala jsem se rodičů, co to dělají.“ Taky už prý neplatí obraz Vietnamců jako školních premiantů.

„Vzdělání je cenná hodnota, ale… Dneska u druhé generace už neplatí, že Vietnamci jsou jedničkáři. Teď je mnohem větší svoboda a rodiče často neví, co jejich dítko dělá. Vysokoškoláci nedodělají školu nebo nejsou tak pilní. A cítím to i na sobě,“ popisuje 26letá blogerka pracující v IT firmě.