Jan Vávra: Je možné zajistit nezávislost justice?
Kauza prezidentova možného nátlaku na vysoce postavené soudce Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu nabízí mnoho otázek a málo odpovědí. Proč museli na tento problém upozornit novináři?
Proč sami soudci možný tlak prezidenta, ke kterému zřejmě došlo, delší dobu neřešili? Pokládají to za normální? Kolik je jiných soudců, kteří také absolvovali podobné schůzky informující je o názorech prezidenta na kauzy, které zrovna řeší, a kteří se neozvali?
Petr Hartman: Ví prezident, že nežijeme v době komunistické justice?
Nežijeme v době komunistické justice, prohlašuje mluvčí prezidenta republiky. Měl by to často opakovat Miloši Zemanovi a Vratislavu Mynářovi.
Obecně platí, že soudní moc je jedním z pilířů demokracie. Historické zkušenosti ale v tomto smyslu moc povzbuzující nejsou. V nacistickém Německu i komunistickém Československu se nezávislost soudní moci zhroutila okamžitě spolu s jinými demokratickými institucemi a většina soudců se zločinným režimům podřídila a soudila dál podle zvrácených zákonů.
Ale ani současné zkušenosti z jiných - kulturně velmi podobných - zemí nevěstí nic nadějného. Stačí se podívat do Polska či Maďarska.
V naší zemi máme zatím – pokud jde o postoje vrcholných představitelů justice – dvojaké zkušenosti. Na jedné straně je to právě dřívější předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa nebo ústavní soudce Vojtěch Šimíček, na druhé straně případ místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery a jeho známý výrok o nezávislosti justice, která musí jít stranou, když jde o přežití vlády.
Staré pravdy, zákony a instituce
Lída Rakušanová: Obrana institucí se týká všech
S nezávislostí institucí, tedy soudů, médií nebo odborů, stojí a padá demokracie.
Zatím jediný, o kom víme, že se zachoval skutečně principiálně, byl Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který se odmítl s prezidentem sejít a vyloučil tak jakékoli spekulace.
Ministr spravedlnosti za ANO Jan Kněžínek tvrdí, že tlakům na soudce zabránit nelze a že soudci musí sami umět odolat. V mezních nebo krizových situacích skutečně záleží na kvalitě samotných osobností, musíme ale nutit soudce, aby se pořád chovali jako hrdinové?
Tím spíše, když vidí, že ve svém ministrovi budou těžko hledat zastánce? Jediný, kdo z těch posledních aspoň trochu odolával tlaku z nejvyšších míst, byl ministr Pelikán. Jeho předchůdkyně Válková i současný ministr se ukázali jako poslušní straníci.
Kancléř Mynář není žádný viceprezident, nemá se co scházet se soudci, kritizuje Benda (ODS)
Sněmovní podvýbor pro justici se bude ve středu zabývat podezřeními, že se lidé z Kanceláře prezidenta republiky dlouhodobě snaží ovlivňovat rozhodování soudů. Informace z médií potvrdili i někteří soudci, když připustili, že měli schůzky s prezidentem Milošem Zemanem nebo jeho kancléřem. Právě Vratislav Mynář je na večerní jednání pozván.
Spoléhat na osobní integritu bývá v našich zeměpisných šířkách dosti riskantní. Dvacet let normalizace se na morálním zdraví národa podepsalo. Sice už nejde o život, ale jen o místo a kariéru, ale i to může být důležité. Právě dějiny normalizace nás o tom mohly poučit víc než dostatečně. V době, kdy se všechno měří materiálním úspěchem a penězi, není vždy jednoduché si osobní integritu udržet.
Staré pravdy hovoří v tom smyslu, že demokracii netvoří jen zákony a instituce, ale stejně tak nepsaná pravidla a respekt k nim. Zákony a ústava se totiž vždy dají obcházet. Pokud naše politické elity spíše učí občany, že největší chytrák je ten, kdo mezer v zákonech šikovně využije, měli bychom se naopak snažit vytvořit takové společenské klima, ve kterém by nerespektování demokratických pravidel dotyčného jasně diskvalifikovalo.
Na politiky v tomto směru spoléhat nemůžeme, protože oni nezávislé osobnosti a nezávislé instituce většinou nechtějí. Je to mnohem více úkol pro celou občanskou společnost.
Nezávislost justice je skutečně křehká květinka. V klidných časech si to možná ani neuvědomíme, ale v krizových momentech se nám to bohatě vrátí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
