Jan Skácel

Když jsem tu písničku slyšel poprvé, myslel jsem si, že je to pěkná moravská lidová, ale ten krásný poetický text, který se jmenuje tak hezky - Poděkování - ten si moravský muzikant Jura Pavlica vybral a zhudebnil z básní Jana Skácela (7.2.1922-7.11.1989). Náš ve světě nejznámější moravský básník, se pokaždé, celý život, vytrvale bránil, když o něm psali, že je básníkem ticha : nejsem přece žádný tichošlápek. Ale každý, kdo jednou stál nad vlastní studánkou plnou krve, kdo má v srdci malý vymlčený kamínek, i ten, kdo potmě pil s básníkem víno - ti všichni vědí, jak prosté a pokorné je veršování Jana Skácela. Ticho pro něj není prázdnota, ale skromnost a mlčení je výsadou. Možná i proto jsou básně Jana Skácela někdy ve vší velikosti stručné a krátké jako malý letmý polibek, jako políbení z lásky, takové, na které člověk dlouho vzpomíná, a vrací se k němu jakovpohádce pro živou vodu, když se mu život nedaří tak, jak by zrovna chtěl. Na konci šedesátých letech odpovídal Jan Skácel v brněnském studiu ČRo na otázky tehdy velmi populárního proustovského dotazníku. Pro Skácelovy odpovědi je příznačný nejen jeho osobitý smysl pro humor , ale především jednoduchý, a zase: stručný, ale přitom upřímný pohled na svět kolem nás.

Životní osudy Jana Skácela jako by se odrážely v jeho poezii, v jeho poetice. Nesděloval nám beznaděj, do které ho uvěznili; utíkal se k přírodě, k životu, utíkal se do ticha pro hrstku naděje i poznání povzbuzení. Viděl na dno každé sklénky, kde něco tiše cinká. někdy víc a jindy jenom málo. Jeho verše našly své čtenáře v celé Evropě, u nás doma byl Jan Skácel dlouho na indexu.Oficálně směl být vydáván až v osmdesátých letech, potichu - bylo pozdě stavět další zdi, z moravského lyrického potůčku byl v té době už mohutný horský pramen, kterému nemohla odolat zeď postavená přisluhovači literatury a nádeníky talentu... Spisovatel Milan Kundera někdy na začátku osmdesátých let o Skácelově poezii napsal, že je mu důkazem toho, jak je čeština nenahraditelná. Když se zamyslím nad otázkou, co mě nejvíc k češtině připoutává, píše Milan Kundera, mám na tu otázku jednoduchou odpověď: Jsou to verše Jana Skácela. Jan Skácel zemřel před jedenácti lety 7. listopadu 1989. Do konce té tíživé doby, která básníkovi ubírala v životě z jeho psychických i fyzických sil, zbývalo už jenom deset dnů, ale ještě hodně lásky - na podzim, kdy má růže tolik příležitostí...

... hle jaká silueta se rýsuje na obzoru českého básnictví: zbojník nesoucí kříž, "sveřep tak trochu vzpřímený"; ale také vysílený, unavený zbojník. Tak promluvil nad hrobem Jana Skácela Jiří Opelík. Dva dny před událostmi na Národní třídě v Praze . Dosud nikdo nevyslovil charakteristiku přesnější. Skácelův úděl nás všechny přesáhne. Do konce lásky, do konce poezie. Jiří P. Kříž