Jan Simon: "Během koncertu jsem schopen odpotit 1,5 litru vody"
Klavírista a muž, který má v současné době na starosti např. Symfonický orchestr ČRo, Big Band ČRo, Dismanův rozhlasový dětský soubor, BROLN či Concertino Praga (jde jen o neúplný výčet), zkrátka Jan Simon byl úterním předpoledním (19. června) hostem Dvojky.
Tenis nebo klavír
Šéf uměleckých těles Českého rozhlasu má velmi jemné ale i hbité ruce. Ostatně, tak, jak to u klavíristy většina z nás předpokládá. Bylo tomu tak ale vždy? „Začínal jsem hrát v 7letech. Ostatně, dalo se u mě umělecké zaměření i předpokládat, táta byl mj. hudební skladatel a mohu říci, že mě rodiče k hudbě opravdu vedli. Když se v dětství rozhodovalo, jaký kroužek budu jako dítě navštěvovat, zbyl na mě tenis a klavír. Jak bylo rozhodnuto, je asi jasné. Já tehdy opravdu škemral, zda by ten tenis nešel s klavírem dohromady. Od učitelky lidové školy umění jsem se samozřejmě dozvěděl, že to nepřipadá v úvahu, že bych si zničil zápěstí.“
Klavírista a fyzická práce?
Sport mu tak byl opravdu odepřen, ne však fyzická práce. Ještě v době dětství Jana Simona se ale rodina přestěhovala na vesnici a tak mu rýč či sekera rozhodně nechyběla. „Dodnes fyzickou práci opravdu miluji. Když mohu něco destruovat, jako například vykopat pařez, tak mě to nesmírně uspokojuje.“
Což tak si "zatřískat"?
Na druhou stranu, do klavíru se dá také „třískat“. „To rozhodně. Ostatně, během koncertu jsem schopen odpotit 1,5 litru vody, což samozřejmě hned po koncertu doplním. To ale jen pro vaši představu. Někde jsem četl, že práce dirigenta je podle své fyzické náročnosti hodnocena jako druhá, a to hned za profesí hornickou.“
Těžká fyzická práce
Jan Simon také dodal, že se dirigentství, z pohledu diváka, asi docela podceňuje. Určitě jsme si na koncertě někdy pomysleli, nač tam vlastně ten pán ve fraku stojí, když se na něj hudebníci nedívají a hrají (zdánlivě) sami podle sebe. „Nesmíte podceňovat to, čemu se říká periferní vidění. Každý hudebník musí být poslušen dirigentovi a sledovat jej tak, abychom se nakonec nesešli, jak říkáme v naší hantýrce, místo na konci skladby, na hlavním nádraží.“
Za vším je rodina
Za svůj vztah k hudbě Jan Simon určitě vděčí svému otci, hudebnímu skladateli Ladislavu Simonovi. Málokdo ale ví, že je autorem hudební části znělky televizního Večerníčku, který se vysílá již 45 let. „Je to životní paradox, táta napsal strašnou spoustu scénických hudeb a přesto je jeho neznámější skladbička, která trvá něco přes minutu. Je to úděl, který potkává umělce docela často. Když před rokem zemřel, zanechal za sebou množství skladeb, ze kterých nejen já dnes čerpám a dodnes mi při vzpomínce na něj jihne srdce. Byl to můj celoživotní učitel. Říkával, že hudba není uložena v notě samotné, to je jen značka. Hudba je to, co vytváří vztah.“
Bude znělka Večerníčku v Guinnessové knize rekordů?
Když se vrátíme ke znělce Večerníčku, Jan Simon říká: „Opravdu málokterá znělka, nejen televizní či rozhlasová, přežila 45 let bez toho, aby se jakkoli změnila. Domnívám se, že půjde nejen o evropský ale možná i o světový unikát. Musím si najít čas a zkusit se popasovat s lidmi z Guinnessovy knihy rekordů a pokusit se o její zápis. To tátovi opravdu dlužím.“
Více o nejen o letošním ročníku soutěže mladých hudebních talentů, kterou pořádá Český rozhlas, se dozvíte v audiozáznamu rozhovoru Jana Simona a Daniely Brůhové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
