Jan Flaška: Památka zesnulých

Čistili náhrobky, zalévali záhonky vodou z plastových lahví a snažili se dlaněmi uchránit plamínky na svíčkách. Všiml jsem si rodiny u jednoho z hrobů: manželé v letech, mladší žena a dvě děti. Postarší paní pokládala na žulovou desku věneček, zabalený do igelitu.

„Tak to asi rozbal, ne?“ nabádala ji ta mladší paní.

„A co když bude pršet?“ pochybovala ta starší.

„To se ti akorát zapaří a bude to pěkně hnusný,“ argumentovala mladší.

„Já ho dám sem doprostřed,“ šoupala starší paní rozbaleným věnečkem po rozlehlém náhrobku.

„Nesmysl! Kam bysme pak dali ty kytky?“ vytahoval její muž z tašky dva květináče s listopadkami.

„Takový pěkný květináče! To nám to tu  ještě někdo ukradne,“ plísnila ho žena. „Povídám ti – kup obyčejný, a ty koupíš tyhle drahý.“

Děti si mezitím hrály s lucerničkami a dloubaly z nich vyhořelé svíčky.

„Že jsme radši nekoupili svíčky na baterku!“ vztekal se muž s taškou, který se už asi pošesté marně pokoušel zapálit svíčku.

„Prosimtě, vždyť to vypadá jak blikačka na kolo!“ odporovala jeho žena.

Abych to zkrátil – hádali se nad tím hrobem ještě dalších deset minut, než nakonec odešli. V tom vodopádu slov nepadlo ani jediné o člověku, na jehož náhrobek položili květiny, svíčky, sošku andílka a dva malé věnce. Na jednom stálo „Vzpomínáme“ a na tom druhém „Nikdy nezapomeneme“.