Jan Flaška

Čištění zubů je ta nejkratší činnost na světě. Dvě až tři minuty, tvrdí odborníci. Každý, kdo si někdy čistil zuby, ale ví, že jsou to ty nejdelší tři minuty každého dne.

„To musíš vidět!“ slýchám zhruba obden od kulturně zaměřených lidí ze svého okolí. Nedoporučují mi přitom výstavu nebo pamětihodnost. Doporučují mi šedesátidílný seriál.

Člověk postupem let dospěje do věku, kdy by ho nečekané překvapení mohlo i zabít. Aby neriskoval infarkt, poslouchá stejnou hudbu, jezdí na stejná místa, dává stejné dárky.

Loni jsem den před Vánocemi jel na kole na veterinu s naším morčetem. Cestou jsem míjel popelnici, ze které na mě vyčítavě shlížel celý zástup odložených plyšáků.

Podle vyprávění lidí, kteří loni a předloni přežili vánoční nákupy, byste čekali, že letos nikdo do obchodů nepůjde. Už tehdy to vypadalo, že se svět chystá na apokalypsu.

Největší problémy nevznikají z toho, že člověk něco udělá špatně. Ne – průšvihy vzniknou nejčastěji ve chvíli, kdy zapomenete, že jste vůbec měli něco dělat.

Někteří lidé mají rádi adrenalin – skáčou padákem, lezou po skalách nebo se dívají na politické debaty bez prášků na uklidnění. Já mám taky adrenalinové zážitky.

Vyrazili jsme s rodinou k moři. Týden jsme bydleli v přímořském městečku tak malebném a turistickém, že nás tam parkovné stálo víc než naše auto. 

Rozumem těžko uchopitelný koncept Nekonečna lidi odjakživa fascinoval. Aby si ho nějak představili, zkoušejí kdeco. Nám k tomu doma stačí prádlo.

Říká se, že nikdo ve skutečnosti nevypadá tak hrozně jako na fotce v občance. Já nevypadám dobře na žádné. Zjistil jsem, že na každé působím dojmem, jako bych měl zácpu.