Jan Flaška

Člověk postupem let dospěje do věku, kdy by ho nečekané překvapení mohlo i zabít. Aby neriskoval infarkt, poslouchá stejnou hudbu, jezdí na stejná místa, dává stejné dárky.

Loni jsem den před Vánocemi jel na kole na veterinu s naším morčetem. Cestou jsem míjel popelnici, ze které na mě vyčítavě shlížel celý zástup odložených plyšáků.

Podle vyprávění lidí, kteří loni a předloni přežili vánoční nákupy, byste čekali, že letos nikdo do obchodů nepůjde. Už tehdy to vypadalo, že se svět chystá na apokalypsu.

Největší problémy nevznikají z toho, že člověk něco udělá špatně. Ne – průšvihy vzniknou nejčastěji ve chvíli, kdy zapomenete, že jste vůbec měli něco dělat.

Někteří lidé mají rádi adrenalin – skáčou padákem, lezou po skalách nebo se dívají na politické debaty bez prášků na uklidnění. Já mám taky adrenalinové zážitky.

Vyrazili jsme s rodinou k moři. Týden jsme bydleli v přímořském městečku tak malebném a turistickém, že nás tam parkovné stálo víc než naše auto. 

Rozumem těžko uchopitelný koncept Nekonečna lidi odjakživa fascinoval. Aby si ho nějak představili, zkoušejí kdeco. Nám k tomu doma stačí prádlo.

Říká se, že nikdo ve skutečnosti nevypadá tak hrozně jako na fotce v občance. Já nevypadám dobře na žádné. Zjistil jsem, že na každé působím dojmem, jako bych měl zácpu.

Zjistil jsem, že jsem reliktem minulosti. Ustrnul jsem v době, kdy lidé ještě nezírali do mobilů a texty nebyly prošpikované obrázky srdíček a slintajících žlutých koleček.

Vzhledem k tomu, že naše děti dělaly psí oči, u nás doma už dávno chcípl pes a se ženou žijeme na psí knížku, řekli jsme si, že je možná na čase pořídit opravdového psa.