Jan Čenský hrál samé prince. Mnohem raději má ale role padouchů
Režiséři si ho dřív vybírali hlavně do rolí krásných princů. Dnes svůj vzhled „prodává“ v seriálové roli primáře Suchého, při které se dokonce naučil šít rány. I když hlavně na vepřovém.
Jako primář Suchý v seriálu Ordinace v růžové zahradě se stal Jan Čenský skoro národním majetkem. „Maminka mi říkala: Konečně děláš něco pořádného,“ glosuje to Jan Čenský a dodává, že zprvu hrál postavu veskrze kladnou. Ale role se k jeho velké radosti otočila. Teď si to pochvaluje: „Padouši se hrajou líp.“
Nejvíc jsme podobní prasatům
Operuje rád. V hostivařských ateliérech mají postavený dokonalý operační sál. „Kdyby to bylo sterilní, tak by se tam opravdu dalo operovat,“ ujišťuje. Hercům sekundují skuteční lékaři a instrumentářky. Jan Čenský se dokonce v seriálu naučil i šít.
„Na pacientovi leží deska a na té je většinou vepřové. Máme v maskérně lednici, která je narvaná masem. Vybere se operace, maskér tam nastraží to maso, přes to se dá kůže z prasete, ale musí se dát pozor, aby na ní nebylo razítko jatek. A normálně se operuje!“ Před skutečnými lékaři ale smeká. „A anesteziologové jsou machři.“
Sport a učení nešlo dohromady
Jan Čenský byl blázen do sportu a velkým talentem. Jako dorostenec byl na osmistovce druhý v republice a už se viděl na olympiádě. Takže s herectvím to byla tak trochu náhoda. „Byl jsem spíš na běžecké dráze než nad učebnicemi. Moje výsledky nebyly úplně senzační.“
Zato jeho kreace při školních besídkách byly skvělé. „Dokonce jsem jednou hrál v Karkulce vlka, který štěkal.“ Jeho učitelka mu pak dala radu: „Na blbnutí tě užije. Zkus konzervatoř.“ Právě touhle kreací se prý pokusil oslnit komisi při talentových zkouškách. „Ale nevyšlo to.“ To až napodruhé. A tak skončil s atletikou a dal se na divadlo.
Tanec je dřina
Sporty se mu hodily v divadle i ve filmu, kde hrál tenis, lyžoval i běhal. Později pohyb přetavil v kultivovaný fyzický projev při prvním ročníku StarDance. „Poznal jsem, že je to sportovní odvětví. Je to strašná dřina.“ Přiznává, že jeho doménou byly v tanečních ploužáky. „A čím pomalejší ploužák, tím jsem byl lepší.“
Kdo si počká, ten se (možná) dočká
Dopisů dostával vždycky hodně. Doma měl dokonce krabice s těmi vyřízenými a nevyřízenými. Ty nezodpovězené si prý nechával na dobu, kdy bude nemocný nebo bude mít víc času. „Já se přiznám: já tu krabici mám dodnes. A teď nevím, jestli se k tomu mám ještě po těch letech vrátit.“ Kdyby ano, bylo by to pro jeho ctitelky jistě velké překvapení.
Proč při natáčení jednou málem dostal pokutu? Kde momentálně hraje? Kde bude moderovat? Více uslyšíte v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
