Jak to vidí Václav Malý - 6. ledna

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes biskup Václav Malý. Dobrý den.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Máme 6. leden. Čím je pro katolíky svátek Zjevení Páně?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Tak v lidové zbožnosti a představě to je svátek tzv. Tří králů. V podstatě to je ten nejdůležitější svátek vánoční doby. On se ten důraz během dějin posunul spíše k zdůrazňování samotného narození Ježíše. Slavíme Hod Boží vánoční, při půlnoční mši si připomínáme jeho narození v Betlémě, ale právě to nejdůležitější se stalo symbolicky tím, že přišli k němu pohanští učenci a tím jasně bylo řečeno: Ježíš přišel nejen pro vyvolený národ židovský, ale přišel pro celé lidstvo. Tito tři učenci, nevíme, kdo to byli, to se můžeme domnívat, reprezentují v podstatě celé lidstvo mimo židovský národ. Tak to je podstata toho svátku Zjevení Páně. A proč se to jmenuje Zjevení Páně, že právě oni rozpoznali, šli za hvězdou, která se zastavila nad Betlémem, je to samozřejmě symbolické vyjádření, aby se poklonili tomu dítěti, které znamená rozhodující zlom v dětských dějinách, jak věříme. Proto tedy Zjevení Páně, že se jim otevřely oči, že přicházejí k někomu, kdo je tedy rozhodující osobností v dějinách lidstva.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Před 35 lety 6. až 7. ledna, mimochodem v roce 1977 připadli Tři králové na čtvrtek, byl zveřejněn text Charty 77, přičemž právě šestého začalo zatýkání. StB zadržela Václava Havla, Pavla Landovského a Ludvíka Vaculíka. Kdy vy jste připojil svůj podpis?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Já jsem připojil svůj podpis ve druhé vlně, protože tehdy 241 lidí podepsalo Chartu, začala zběsilá kampaň v tehdejším tisku, v médiích a já jsem si řekl, ti lidé vyjadřují to, co si myslím já, není možno, abych stál stranou. Byl jsem tehdy kaplanem ve Vlašimi, potom jsem byl přesunut do Plzně a cítil jsem takovou zodpovědnost, že sice kážu o pravdě, kážu o Pánu Ježíši, aby lidé byli stateční, vyznávali svou víru, ale zároveň že bych mlčel ke společenským záležitostem. Vždyť my, věřící, jsme také součástí společnosti, a proto z tohoto důvodu jsem Chartu podepsal, i když mi bylo jasné, že dříve nebo později ztratím možnost působit veřejně jako kněz, ale přesto nelituji.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Bylo to v únoru 1977, je to tak?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Bylo to v únoru 1977.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Čili ani ne rok po vysvěcení na kněze ve vašem případě.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Ano.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak vám ten státní souhlas dlouho nevydržel.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Mně dlouho nevydržel. Já jsem ho ztratil potom v lednu 1979, ale to byla poměrně dost dlouhá doba. Proč? Protože omylem jsem byl uveřejněn jako signatář Václav Malý, dělník. Někdo to spletl, ty písařky a místo, aby napsaly katolický kněz, napsaly dělník. A než na to estébáci přišli, tak to trvalo nějakou dobu, proto tedy ještě jsem mohl působit necelé 2 roky jako kaplan.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
My už jsme o tom shodou okolností mluvili včera s Pavlem Kosatíkem, že Charta byla oficiálně jako Charta 77, její činnost ukončena v listopadu 92. Čím je Charta 77 významná pro dnešek?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Především tím, že tam byli lidé různých světonázorů, různých představ o společenském systému, ale dovedli jsme se shodnout, že je třeba chránit lidskou důstojnost, že je třeba bránit ty, kdo jsou nespravedlivě stíháni. Byla to vzájemná tolerance a také tedy občanská zodpovědnost. Žili jsme z nějakých ideálů, i když ty představy byly různé, ale uvědomovali jsme si, že jsme občané, a že je třeba také slyšet hlas občanů, že události ve společnosti nejsou určovány jenom těmi, kdo stojí v čele mocenských aparátů, nejen ekonomickými či politickými trendy, ale právě občanskou zodpovědností. A v tomto se mi zdá, že Charta je inspirující. A já jsem rád, že existuje dnes poměrně dost občanských iniciativ, které se také zabývají lidskými právy, i když za jiných podmínek. Takže v tomto smyslu odkaz Charty je živý. Tím vůbec neidealizuji signatáře Charty. Byli jsme lidé křehcí, slabí, také jsme se mýlili, ale dovedli jsme se domluvit. A to myslím, že je také podnětem k tomu, aby i dnešní představitelé státu, různých institucí mohou mít různé názory, ale měli ochotu se domluvit a neviděli toho, kdo má jiné názory, jako nepřítele nebo jako rivala. Tohle jsme dovedli překonat a já si toho vážím a dodnes se mi to hodí i v mé biskupské službě, protože ne vždy se setkávám také s pochopením, ne vždy je snadné dávat lidi dohromady, ale ono je třeba umět tomu druhému také naslouchat a mít ochotu pochopit, jak on to myslí a ne hned mu podsouvat nějakou zlou vůli.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
My jsme se domlouvali, že tak lehce zrekapitulujete ten uplynulý rok, ale ono to vlastně souvisí, protože jsme si uvědomili, že na věčnost odešlo přinejmenším 5 signatářů Charty 77, 3 z nich byli diplomati, jeden prezident a jeden táta undergroundu, básník. Jiří Dienstbier, ten zemřel, už to bude v neděli rok, a byl, tuším, o rok mladší než Václav Havel.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Ano. To byl takový bombiván, a který mě překvapil tím, že on rád opravdu žil také vesele, ale úžasným způsobem se přizpůsobil vězeňským podmínkám. To jsem slyšel od několika vězňů, nejen tedy od politických, že on tam nikdy v té věznici nepodlehl nějaké depresi nebo smutku. To mě opravdu jako překvapilo. Byl to člověk, který působil takovým někdy až povrchním dojmem, ale v těch rozhodujících okamžicích dovedl být pevný. Takže v tomto smyslu já jsem si opravdu Jiřího Dienstbiera vážil. Jiří Gruša, to byl člověk velmi vzdělaný, člověk, který měl jasné politické názory, který potom se ocitl v čele významných institucí, například i světového PEN klubu a Diplomatické akademie ve Vídni. To byl člověk uvážlivý a ve svých názorech opravdu dovedl také řezat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
On zemřel 28. října na operaci srdce v Německu. To je trošku symbolické, právě 28. října. On žil pořád v tom Německu, ale k České republice měl hluboký vztah.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Ano. Já jsem se s ním seznámil bohužel při smutné příležitosti, kdy zemřel jeho syn. Bylo to v roce 1989 a tehdy mu tedy výjimečně povolili, protože už tehdy žil v emigraci, aby na ten pohřeb přijel a bylo requiem v kostele svatého Tomáše v Praze na Malé Straně a já jsem také při tom pohřbu měl slovo. Tehdy jsme se seznámili. Potom jsem ho několikrát viděl, když byl velvyslancem v Německé republice, potom v Rakousku. Teď jsem měl tedy tu čest, že jsem sloužil zádušní mši za něj.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
23. srpna loňského roku zemřela v Tiraně Markéta Fialková rozená Němcová. Jí bylo 20, když podepsala Chartu 77. Zemřela v 55. Tady je možná zajímavé, jak si člověk uvědomí, když ještě přidáme další jméno - Ivan Martin Jirous, a potom tedy samozřejmě Václav Havel, jak to byli opravdu, ten výčet dokumentuje to, jak jste byli v Chartě 77 opravdu velmi rozdílní lidé.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
To byla směsice, to byla míchanice různých charakterů, různých inteligencí, ale bylo to úžasné. Markétku Němcovou jsem měl velmi rád. To bylo velmi statečné děvče, promiňte, že mluvím děvče, protože já jsem ji poznal ještě, když byla mladá, samozřejmě potom jsem s ní byl ve styku, když už byla také velvyslankyní v Albánii. To byl pro mě vzor statečnosti, protože já musím říci, že leckdy jsem měl velký strach, byl jsem mnohokrát vyslýchán, vždycky před každým tím výslechem přece jako mně nebylo úplně tak dobře a Markéta, ta do toho šla. Také oni tehdejší estébáci se jí dost mstili a dost jí trápili a ona vydržela a zachovala si takovou pěknou charakterovou vlastnost. Byla velmi pohostinná, byla velmi vstřícná a nezapomněla ani ve vysokých funkcích na ty, kdo jsou tzv. dole. Takže toho jsem si velmi cenil.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dá se říci obecně, jak se k vám chovali spoluvězni, ti nepolitičtí, ve vězení?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Bylo to různé. Někteří ti tzv. političtí z našich řad měli určité potíže komunikační a ne vždy se snadno sžili s tím prostředím. Někteří naopak velmi dobře vycházeli. A to platí třeba o Martinu Jirousovi, který prožil ty nejtěžší kriminály, skončil potom ve Valdicích, ale ti muklové na něj dobře vzpomínali, protože on nevystupoval jako ten, kdo je lepší, nezdůrazňoval, že je tam nevinně, nespravedlivě, ale zařadil se, neudával, byl ochoten přijmout lecjakou také ránu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No, my si ho připomínáme v té souvislosti, že zemřel v roce 2011 9. listopadu. No, a potom přišla ta chvíle, kdy odešel Václav Havel, ale já myslím, že o tom už bylo řečeno, napsáno snad vše, určitě hodně.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Já myslím, že už k tomu nelze co říci. Jenom mě velmi potěšila ta potřeba lidí k nějaké sounáležitosti. Mnoho lidí vyjadřovalo soustrast a je to takový zajímavý jev, že najednou se naskytla příležitost a ti lidé, jak jsou znejištěni, tak najednou potřebovali být pohromadě, spolu. To myslím, že je cenné. Samozřejmě toto vzepjetí, nedělejme si iluze, nemůže trvat dlouho. Ale je to zase okamžik, na který lidé mohou vzpomínat, kdy se zase projeví to lepší ve společnosti a zase to alespoň na chvíli ovlivní celou tu společenskou atmosféru, která je taková rozeklatá, taková nejistá, stále se mluví o krizi, teď se mluví o zvýšení životních výdajů a podobně, takže myslím, že to byl důležitý podnět a důležité vkročení do nového roku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já zopakuji otázku, kterou jsem pokládal Ondřeji Neffovi, jestli třeba ta atmosféra, kterou vy jste teď připomenul, konce roku v souvislosti s loučením Václavem Havlem něčím nepřipomíná ten listopad 89. On říkal, že nemá ten dojem. Jak to vidíte vy?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Tak samozřejmě v tom listopadu bylo mnohem větší vzepjetí, zúčastnilo se toho také mnohem více lidí. Tady to bylo vázáno opravdu na tu osobu. Ale to, že se lidé, alespoň na těch místech, kde se shromáždili, dovedli k sobě chovat velmi slušně, dávat si přednost, čekali hodiny, i mladí lidé, a to bylo pro mě překvapení, aby vzdali tedy na určitém místě poklonu zemřelému Václavu Havlovi, tak to byly momenty, které připomínaly listopad 89. Ale na druhé straně samozřejmě žijeme už jako v jiné době a zatímco listopad byl podnícen tím očekáváním a touhou po něčem novém, tady v podstatě to byla připomínka něčeho, co symbolizovalo toto úsilí, ale zároveň bych řekl, že to byla reakce také na jistý strach, který proniká naší společností, a že toho sobectví už bylo dost, a že je třeba také trochu být pospolu.
redaktor
--------------------
Posloucháte Jak to vidí biskup Václav Malý. Záznam tohoto pořadu si můžete poslechnout už za hodinu v audioarchivu na našem internetu, needitovaný přepis dnešní debaty najdete v pondělí také na našem internetu, na adrese 2.rozhlas.cz.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vraťme se ještě na chvilku k právě skončenému roku 2011. Co ve vaší mysli přinesl nebo naopak odnesl?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Tak především, o tom už bylo také hodně napsáno, to tzv. arabské jaro, ale tady bych zdůraznil, že přece cosi se mění i v tom arabském světě. I když ty výsledky, a částečně to bylo lze očekávat, nejsou takové, jaké si někteří představovali, že se dala dohromady mládež, že, málo platné, tu mladou generaci už nelze izolovat od světového dění. Je internet, jsou nové informační technologie a to ovlivňuje mysl těch mladých lidí a přes různá napětí mezi muslimy a křesťany, která teď jsou zřetelná v některých těch arabských zemích, právě toto hnutí vyvolala především mládež. Například v Egyptě muslimská mládež i křesťanská mládež vešla do ulic a podnítila ty mohutné protesty a to je naděje i pro budoucnost, že ta mládež přece už má trošku jiné představy, že už není jenom svazována některými nepříznivými okolnostmi té tradice. To bych viděl jako pozitivní. A i když, dejme tomu, nastane ještě teď těžká etapa, protože vedení těch jednotlivých států možná převezmou lidé radikální a ne tak tolerantní, tak přesto tady ta nová generace vyrůstá a já věřím, že možná i v dohledné době dojde k nějakým jako podstatnějším změnám. Potom bych se chtěl zmínit o té krizi Evropské unie. Já jsem si jí vědom a samozřejmě je to nezodpovědné, že Evropská unie dovolila hospodařit některým svým členům tak nezodpovědně. Ale na druhé straně ta krize může být očistou, protože můžeme si znovu tak jako Evropané uvědomit, že přece jsme postaveni na společných hodnotách, že pokládáme za samozřejmou demokracii, že pokládáme za samozřejmou rovnost před zákonem, solidaritu. To jsou přece hodnoty, které stojí za to, abychom je rozvíjeli. Tudíž tedy nejen růst, ale zároveň si tak jako uvědomit, že patříme k sobě navzdory různým tedy národním kulturám. A já když jezdím tak po České republice, po různých městech, po různých obcích a zeptám se, tohle bylo vybudováno, to je úžasné, tak v 50 procentech odpovědí slyším od starostů nebo od někoho jiného, to je z evropských fondů a o tom se nemluví. Takže ta Evropská unie pořád má více kladů než těch záporů. Těch záporů já jsem si vědom. A tady vzniká někdy takové vědomí, že my jsme zotročováni. A my jsme o tom mluvili minule, identitu neztrácíme Evropskou unií, ale tehdy, když jsme lhostejní vůči své vlastní kultuře, tradici a vůči vlastnímu jazyku. A třetí moment, který je důležitý, je, že opravdu zažíváme mír. Já vím, že pro nás starší ten mír zaznívá trošku ideologicky, ale víme, že v mnoha částech světa se válčí a tyto státy jsou tak propojeny, nejen tedy zájmy, ale konkrétně ekonomicky, politicky, že v podstatě není možno, aby jeden vyskočil, jak se tomu stalo v minulém století dvakrát, a aby najednou rozvinul ty hrůzy, o nichž není třeba už tady se zmiňovat. Takže tohle pro mě pořád převažuje nad všemi těmi negativy a já naopak tu krizi, i když vím, že to pro mnohé bude mnohem těžší, pro mladé rodiny s dětmi, pro starší lidi, tak to může být jistá tedy očista.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Podle výsledků sčítání lidu se ke katolické církvi hlásí něco málo přes 10 procent obyvatel. Čím to podle vás je?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Já jsem realista a nemaluji si takové vzdušné zámky. Ano, křesťanů početně ubývá. Řekl bych, že je poměrně dost lidí, statisticky je těžké to nějakým způsobem upřesnit, kteří usilují o nějakou duchovní orientaci, o duchovní zakotvení, ale nevýhodou je, že tito lidé si vybírají z různých tradic a vytvářejí jistý tedy mix. Ona je vůbec všeobecná nedůvěra mladší generace vůči institucím a to se týká samozřejmě i církví. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že církev, třeba katolická je tady 2000 let a samozřejmě za těch 2000 let lecčíms prošla, leccos také bylo negativního a to se tak jako příliš odráží potom v mysli těchto lidí, takže vidí potom ten život církve jenom jako život instituce tvrdé struktury. Ale to jsou zase také živí lidé. A kdyby měli možnost nahlédnout do nitra katolické církve, tak by užasli, jaká pluralita je, i když navenek to vypadá jako monopol. Takže já bych neřekl, že religiozity všeobecně ubývá, spíše je to taková nezávazná religiozita. Já si vyberu, co se mi hodí, budu se řídit podle toho, co se mi hodí a v podstatě už to není tak vázáno na nějaké i pevné mravní strukturované pravdy. Tím já nechci říci, že ti lidé jsou nemravnější, že jsou špatní, ale nechtějí se tak jako příliš vázat, ani v těchto tedy záležitostech. A já pokládám tedy za určitou chybu, že v tom posledním sčítání, vůči němuž já měl také výhrady, protože tam byly opravdu takové otázky, které si myslím, že by nemusely být ani kladeny, že ti lidé, kteří opravdu tedy věří, že převážilo u nich to je moje soukromá záležitost, protože když někdo opravdu věří, tak se nemusí s tím krýt. Nebude za to pronásledován a naopak je to určité vyznání. Tohle je pro mě tedy jisté překvapení, že najednou jako převážilo toto je má soukromá záležitost. Samozřejmě já nikoho nebudu tlačit k víře, kterou já vyznávám, ale na druhé straně se k ní veřejně hlásím a vždycky říkám, že mé určité náhledy na společenskou situaci, politickou situaci, ekonomickou, kulturní vycházejí také z pohledu víry. Proč by se člověk za to styděl? A mně se zdá, že někteří ti lidé se za to stydějí, i tehdy, když je to tak jako anonymní nebo právě si říkají: já už bych byl příliš vázán.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A myslíte si, že tahleta třeba ostražitost nebo jak to nazvat, že vysvětluje to, že oproti roku 91 podle statistiky přišly hlavní církve asi o čtvrtinu věřících?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
No, to je varující. Já bych to bral vážně, na druhé straně já bych řekl, že je to pro nás výzva, křesťany, uvědomit si: jsem opravdu schopen stát za svou vírou, a to není fanatismus, opravdu beru spoluzodpovědnost za podobu víry tak, jak je prezentována? To není jenom záležitost církevních představených, to je záležitost každého věřícího. Beru spoluzodpovědnost za tu instituci církve? Záleží mi na tom, jak ta instituce působí, jaký obraz ve společnosti se o ní vytváří, anebo si řeknu mně stačí, že žiji osobně mravně a to ostatní, to nechávám těm druhým? Takže já to zase vidím i z toho kladného hlediska, i když bych si přál, aby těch křesťanů bylo více, že to je výzva pro nás, na kolik vážně my křesťané bereme svoji víru. Já bych to neviděl jako tragédii, protože to je současný trend v celé Evropě a já jsem o tom mluvil při různých příležitostech, mluvím o tom stále, že Evropa je před nějakou křižovatkou, kde znova tedy my Evropané si musíme uvědomit, kam dál, jestli opravdu ještě navážeme na to, na čem stojí tedy naše kultura, naše tzv. hodnoty, anebo tedy nějakým způsobem se rozpadneme. Já nevím jakým, já nejsem prorok, ale rozhodně nemůžeme stát jako Evropané jenom na ekonomických zájmech.
redaktor
--------------------
Každý všední den vám v pořadu Jak to vidí nabízíme zamyšlení a postřehy našich exkluzivních hostů. Jak to vidí - od pondělí do pátku vždy v 8.30, Český rozhlas 2 Praha.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes jako každý první pátek v měsíci s biskupem Václavem Malým. Tak je takovým zvykem, že vždycky na závěr pořadu Jak to vidí probereme zajímavé vaše postřehy, co se kultury týče. Tak co jste si připravil protentokrát?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Tak já jsem viděl v Divadle v Dlouhé v Praze představení Městského divadla Brno lidové hry Františka Vodseďálka Mojžíš a musím pochválit jak herce tohoto divadla, tak především paní režisérku Hanu Burešovou. Ta už patří k těm klasikům režisérským. Je to velmi tedy nadaná žena a to představení se mi velmi líbilo. František Vodseďálek byl obyčejný švec, který žil ve Staré Vsi u Vysokého nad Jizerou v letech 1762 až 1843 a napsal několik her s biblickými náměty a mimo jiné také tuto hru Mojžíš. A mně se líbilo, i když by sváděl ten příběh Mojžíše k takovým efektům, že jo, ty egyptské rány a podobně, že to bylo děláno na tom jevišti velmi střízlivě a vynikla právě ta postava Mojžíše a i to, co se okolo Mojžíše dělo, vynikl i charakter lidu, který s ním putoval a podobně. Takže to představení mě velmi zaujalo a shodou okolností já jsem pár dní před tím viděl zase v Divadle ABC představení nitranského divadla z Nitry na Slovensku Karola Špičáka Slovenský betlém. Nádherné představení, lidová hra, ale tak vkusná, zároveň tak humorná a přesně určili hranice, kde už by to byl kýč, kde už by to byla nějaká sentimentalita nebo kdyby to bylo urážlivé, takže ten betlémský příběh předený tedy na jeviště. Takže musím pochválit i herce divadla Karola Špičáka v Nitře. A potom mě nadchlo provedení Requiem Antonína Dvořáka při pohřbu Václava Havla v Pražské katedrále. Česká filharmonie se tentokrát vypjala k dobrému výkonu pod vedením vynikajícího našeho dirigenta Jiřího Bělohlávka. A i když to byla smutná událost, a i když jistě člověk musel sledovat další záležitosti, tak jsem si opravdu vychutnal to Requiem a znovu jsem si uvědomil, že Antonín Dvořák je opravdu tedy světový génius.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kdybychom se teď zaměřili na literaturu, vy jste mě orientoval na knihu, která se jmenuje Sibiřská výchova a výmluvná je už obálka té knihy - hřbet ruky s tetováním, pistole, nůž a pravoslavný kříž. On Nicolai Lilin vypráví o komunitě Urků, zločincích, řekněme, s takovými originálními mravními zásadami. Co vás na tom zaujalo, na tom textu?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
No právě. Já jsem byl velmi překvapen, protože jsem vůbec netušil tu směs u těchto zločinců zbožnosti, pověr a zároveň krutosti. Ten autor dnes žije v Itálii, on se vymanil z tohoto prostředí. On popisuje situaci v Benderech, což je město v Podněstří. A já jsem náhodou v roce 2004 navštívil Moldávii a také Podněstří, takže jsem měl naprosto konkrétní představu o tom místě a o tom se málo ví, protože se mluví, že Stalin přesunul Tatary, ale že také třeba někteří Sibiřané byli přesunuti až na východ tehdejšího Sovětského svazu, o tom se tolik nemluví. A právě oni si s sebou přinesli tuhletu tradici, bohužel i zločineckou. Ale je zajímavé, že pro ně nejdůležitější v každé té místnosti je ikona, pod kterou dají tzv. čisté zbraně, to jsou ty nože a pistole, které používají k lovu, a potom jsou tzv. špinavé zbraně, které jsou někde jinde uschovány. Nebo ten vysloužilý zločinec, který si odseděl desítky let ve vězení a už je starý, tak předává tu moudrost těm mladým a tomu se říká světec. Nebo žena, která se stará o tyto zločince, tak jí říkají matička. A teď je nádherné, jak oni mezi sebou komunikují, jak je to proniknuto i křesťanskými výrazy a například když policie udělá zátah, tak zásadně ten zločinec nemluví s tou policií, ale uznává nějakého prostředníka, buďto ženu, nebo děti. Takže tam je spoustu takových momentů. Oni žijí skromně a oni to bohatství, které nastřádají zlodějinou, přepadáváním a vražděním, dávají do zlata a do ikon, ale žijí velmi střídmým životem, což je další tedy překvapení. Takže rozhodně stojí o to si tuto knížku přečíst, protože člověk zase když se řekne mafie, tak si představuje jenom naprosto zlotřilé lidi, ale tady je to taková zvláštní pomíchanina. Takže ještě jednou Nicolai Lilin Sibiřská výchova, vydala to Paseka v roce 2011.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ten zbytek si necháme zase na příště. Budu se těšit za měsíc na shledanou. To byl Václav Malý. Na shledanou.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Na shledanou a přeji všem posluchačům opravdu vydařený tento rok 2012.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pěkný víkend přeje Vladimír Kroc.