Jak to vidí Václav Malý - 1. června

Mezi lety 1980 - 1986 působil Václav Malý jako topič v pražských hotelích, později jako lampář a uklízeč v Metrostavu. Poté byl mluvčím Charty 77 (1981 - 1982), v roce 1989 se stal mluvčím Občanského fóra. Na přelomu let 1990/1991 byl duchovním správcem kostela sv. Gabriela a farářem v kostele sv. Antonína v Holešovicích (1991 - 1996). 1. prosince byl 1996 jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta a 3. prosince 1996 jmenován papežem Janem Pavlem II. jako titulární biskup marcelliánský a pomocný biskup pražský.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes světící biskup pražský Václav Malý. Dobrý den.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Rok 2012 byl vyhlášen Evropským rokem aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity. Nemůže to být jenom prázdná proklamace, nehrozí to?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem přesvědčen, že ne, a že je dobře, že je nám stále připomínáno, že mezi námi už žijí lidé, kteří už nemají před sebou dlouhá léta. A přesto mohou tyto roky prožít důstojně, prožít plně vitality. Jistě, že záleží na zdravotním stavu, ale my bychom si měli těchto lidí měli vážit, protože jsou integrální součástí naší společnosti. A my už jsme o tom hovořili v minulosti, že často dnes se o těch starých mluví jako o zátěži, že mladá generace bude na ně muset doplácet. To je ekonomický pohled, který je třeba brát také vážně, ale na druhé straně to je velmi zúžený pohled, protože to potom je takové degradující hledisko vidět ty starší generace jenom z ekonomického pohledu. Ti starší jsou především pamětí národa, pamětí společnosti. Mají své zkušenosti a my na ně navazujeme. A co je důležité, když člověk stárne, tak obyčejně mu ubývají síly a také třeba u některých to umírání trvá dlouho. A z našeho pohledu se jakoby úplně vytrácí ten moment umírání. Že k životu patří nejen rozpuk sil, nejen výkonnost, ale že také tam patří stádium, kdy ubývá výkonnosti a kdy člověk stojí tváří v tvář smrti. A to může třeba trvat i delší dobu. A to je důležité si také tedy uvědomit, když mluvíme o starších generacích, že je třeba se připravit a že je dobré to umírání také vnímat v souvislosti se vztahem k rodinnému kruhu, protože mnoho lidí bohužel umírá i mimo domov. Ale když je to tedy rok aktivního stáří, tak to znamená, že i ti starší mají možnost se třeba vzdělávat. Já velmi fandím té takzvané univerzitě třetího věku a překvapuje mě, když někdy tak čtu rozhovory nebo mluvím s někým starším, že má ještě zájem o ty nové technologie, že dokonce začínají studovat nějaký obor nebo že si prohlubují znalosti v tom nebo onom oboru, to je přece výborné. Také musím pochválit velice takové aktivity pro seniory, ať už kulturní, větší aktivity sociální, protože tady bych chtěl poděkovat mnoha a mnoha ochotníkům, mnoha a mnoha dobrovolníkům, kteří pomáhají starším lidem, aby jim to stáří ulehčili. Ale tady jde o to, opravdu ty lidi povzbudit, aby už se necítili jako odepsaní.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Víte, možná to vidím příliš optimisticky, ale mám pocit, že kdysi byli mladí vedeni k úctě ke stáří, dnes mi připadá, že většina lidí chápe stáří jako nemoc, nemohoucnost a myšlenku na ni raději zahání.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
To máte naprosto pravdu, ale stáří přece není jenom nemohoucnost.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No právě, jenom si to uvědomit.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Většina může umírat důstojně, člověk může pořád si zachovat svoji duchovní, duševní kvalitu a může nahlédnout tedy svůj život jakoby z nadhledu a to je přece obrovské povzbuzení pro nás, že to není žádná ostuda, že je to podstatné stádium našeho pozemského putování. A tohle se tak jakoby vytrácí, nechceme to vidět, odstraňujeme to, bohužel i v těch rodinách ten mezigenerační vztah nevypadá příliš dobře.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A na to jsem se chtěl zeptat, jak se dá podle vás vštípit mezigenerační solidarita, protože zase zdá se mi, jakoby výchova obecně směřovala spíš opačným směrem.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já myslím, že záleží na rodičích a potom, že záleží také i na školách, aby se to stále tedy připomínalo, protože když člověk vstupuje do života, tak má spoustu plánů, samozřejmě necítí žádné omezení, necítí zdravotní potíže a podobně. Výjimky potvrzují pravidlo, tak se mu všechno zdá, že je mu otevřeno. A najednou člověk naráží také i na jistou mez, že mu zdaleka všechno otevřeno není, že se musí jako omezovat. Takže začíná to v rodině a potom tedy také ve školách a přirozeně i ve sdělovacích prostředcích, si myslím, takovým solidním způsobem, ne vnucujícím by se mělo stále tedy připomínat a zároveň tedy i veřejní činitelé, když hovoří o ekonomické situaci, tak by neměli pořád jenom mluvit o tom, ano, bude to čím dál tím větší zátěž pro mladé generace, protože podvědomě vzniká potom odpor a že už jako oni jsou něco zbytečného, že už je nepotřebujeme, protože nejsouo produktivní. Nedá se to samozřejmě zjednodušovat, nedá se to vnucovat, je to třeba opravdu vtělovat do podvědomí po celý život. A bohužel myslím, že se to moc tak jako neděje.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A tu středeční demonstraci důchodců chápete jako volání po této solidaritě mezi generacemi?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak samozřejmě i mezi těmi důchodci jsou různí lidé. Starší člověk mívá také i někdy různé vrtochy, ne vždycky je to s každým starším člověkem jednoduché, ale docela to volání chápu, protože opravdu někteří starší lidé musí počítat každou korunu, ale hlavně je takový psychologický problém, když třeba už nemají na nájem a teď žijí v tom bytě 40 let a měli by se stěhovat. Naprosto si dovedu představit, jaké to musí být pro ně těžké, psychický šok a tady by opravdu bylo třeba větší ohleduplnosti. Takže tomu volání chápu, ale samozřejmě musí to být volání věcné, ne, aby se tam projevila nějaká agresivita a zároveň i ti starší lidé aby neviděli tu situaci jenom ze svého osobního pohledu, ale aby se zase dovedli radovat i z toho pozitivního, co okolo sebe vidí, protože stáří nese také jisté nebezpečí, že člověk je čím dál tím víc soustředěn na sebe. A myslím si, že k aktivnímu stáří, k vitalitě stáří patří tedy také se radovat. Víte, teď nedávno zemřela herečka Zita Kabátová. Já jsem ji neznal, ale několik rozhovorů jsem četl z posledních let jejího života, kdy ležela na lůžku a bylo vidět, že se pořád tedy zajímá také o věci okolo sebe, přestože už se nemohla pohybovat. A to myslím, že je takový dobrý příklad i pro ty starší.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V Česku přibývá týraných a zneužívaných dětí. Zatímco před 10 lety evidovali odborníci za rok kolem 1400 kauz, loni jich bylo už skoro pětkrát víc. Čemu to přičítáte?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak já byl šokován, že jsem tento týden četl v denním tisku, že v roce 2011 bylo evidováno, nahlášeno 6642 případů zneužívání, týrání, případně zanedbávání dětí. Je to složité, protože myslím, že to vyrůstá především tedy z toho, že často děti přicházejí do rozhádaných poměrů, ale co mě překvapilo, že 2/5 případů jsou v rodinách, které jsou úplné, to znamená, že je tam otec a matka. Člověk jako řekl, že je to jedině tedy v rozhádaných rodinách, kde jeden z rodičů se nestará nebo chybí, ale chyba lávky. To je tedy docela varující. Víte, mně se zdá, že to vyplývá z toho, že dítě je chápáno jako něco, co si člověk může naplánovat a často tedy jako břímě, že část dětí přichází také na svět nechtěně, z různých tedy důvodů a že žijeme v době, kdy hledíme především na své pohodlí. A dítě samozřejmě vyžaduje pozornost, vyžaduje péči, vyžaduje čas a to ne každý má tu trpělivost. Tak já bych řekl, že v pozadí je někde taková ta vidina, aby ten život proběhl co nejlehčeji bez nějaké tedy zátěže. A samozřejmě v tomto smyslu to dítě zátěž je, ale na druhé straně je to vykoupeno radostí. A samozřejmě, co se týká toho zneužívání, bohužel je to hrozné. Já znám osobně dvě ženy, které byly znásilňovány svým otce, takže trošičku vím něco o té psychice takto postižených dětí. Dnes se ta sexualita chápe příliš izolovaně od celkového vztahu, a samozřejmě ta agresivita sexuální, která proudí ze všech možných stran, tak to se dostává do povědomí a musí se stále tedy člověk tomu bránit a stále tedy tu sexualitu nějak tak zařazovat do vztahu a zase ten vztah kultivovat. To myslím, že je tedy další důvod, že potom jakoby je všechno dovoleno a už se tedy nerozlišuje, jestli to je opravdu dobré nebo jestli je to zvrhlé. A zároveň tedy roste taková ta agresivita, protože jistě ekonomicky je důležité, že člověk se snaží vyniknout, že člověk se snaží co nejvíce rozvinout své schopnosti, ale často je to takový běh, že ten druhý musí být poražen, abych já jako zvítězil. A to je ta celková atmosféra jisté tedy agresivity, že se všecko řeší jako hned a rychle, že chybí trpělivost a to samozřejmě tedy také potom se promítá do vztahu k těm dětem. Jistě, že to je individuální, že nelze zevšeobecňovat, ale ta celková atmosféra, která není nikde napsaná, těžko se popisuje, tak ta tedy opravdu tedy působí, a znovu říkám, často to dítě je vnímáno spíše jako zátěž než jako radost a zároveň než jako možnost vtělovat do toho dítěte opravdu něco dobrého, protože často to dítě přichází také i v prostředí, kde ti rodiče na to nejsou připraveni, anebo kde opravdu už si říkají - mám, nemám.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kdybychom se ještě vrátili k té statistice, kterou jsem řekl v úvodu, je možné podle vás, že by tak rapidně narostl počet těch případů, anebo je to spíš tím, že si jich společnost lépe všímá, že jsou účinněji odhalováni?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já myslím, že to je spíše důsledek toho účinnějšího odhalování, což myslím, že je jako dobře, že už se mnoho případů nedá ututlat. Na druhé straně je třeba opravdu být opatrný, protože pokud nejsou evidentní známky, tak někdy zase může být někdo zařčen. Víte, dnes se mluví stále o takové neautorativní výchově a někdy už může být pokládáno za týrání, že to dítě dostane pohlavek, nebo že dostane výprask. Tak tam je třeba opravdu rozlišovat, ale je dobře, že si také lidé všímají i svého okolí a že na to upozorní. Nicméně je to hrozná statistika na to, jak máme málo obyvatel, jsme malá společnost, tak to je docela varující číslo.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Audabiac, tak to je kamenná vesnička nedaleko Avignonu a je podle ní pojmenováno občanské sdružení, které pomáhá dětem z dětských domovů. Jak a kde jste se s jejich aktivitami setkal?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem se seznámil s mužem, který je u zrodu této výborné občanské aktivity, s panem Jiřím Waldem a on teď také zorganizoval výstavu v Domě U zvonu na Staroměstském náměstí v Praze 1, která tedy skončila včera posledního května. A ta výstava se jmenovala Umění ke svobodě. Je to tvorba dětí z dětských domovů. A právě pro tyto děti z dětských domovů tato občanská iniciativa každé prázdniny organizuje třítýdenní pobyt, během něhož oni mají možnost tvorby a s tou tvorbou také souvisí tedy i možnost rozhodování, co si vyberou, jak se rozhodnou, a to zase souvisí i svobodou. Takže to má takový výchovný ráz, aniž je to těm dětem vnucováno. Oni se mohou rozhodnout, jestli tam budou hrát divadlo, nebo jestli tam budou hrát na nějaký hudební nástroj nebo budou fotografovat, nebo se rozhodnou pro výtvarný projev. A ta výstava byla nádherná. Já jsem třeba žasnul nad skvělou úrovní některých těch fotografií a to jsou děti z dětských domovů, žádní profesionálové a já jsem třeba laik, takže možná někdy, že bych ani nepoznal, že to fotografovalo nějaké dítě. Nebo ty projevy výtvarné. Nebo tam hrají divadlo. Odehrává se to ve vesnici Audabiac, což je v /nesrozumitelné/ ve střední Francii blízko Avignonu a tato iniciativa vznikla v 2002 a já se velmi těším, že něco takového existuje, že ty děti z dětských domovů, kterých je bohužel, jak jsem slyšel, okolo 20 tisíc, že jim je nabídnuta taková možnost. A samozřejmě to už je potom určitá výbava i pro ně do života, protože se najednou naučí, že se mohou rozhodovat, že jsou respektováni ve své osobitosti. A co je také dobré a to bych chtěl poděkovat, že na tyto tábory jezdí různí výtvarníci profesionálové, hudebníci i herci a že tam s těmi dětmi vytváří společné prostředí a že jim také tedy ukáží něco ze svého umění, aniž je dirigujou. Takže ty děti se mohou také něco dozvědět a mohou si tedy i přímo nahmatat tedy ty výtvarníky nebo hudebníky nebo divadelníky. Takže to bych opravdu upřímně poděkovat, kdo je ochoten ze své dovolené tomu věnovat. Já stále tedy zdůrazňuji, že se děje spoustu pozitivních věcí a myslím, že v současné době je třeba také klást důraz na to pozitivní, co se děje, protože v těch zprávách jsme neustále zahrnováni jenom tím negativním a pak vzniká dojem, že už stojíme před koncem světa, že to je jedna katastrofa, jedna krize a i když některé otázky je třeba řešit, jsou vážné v sociální oblasti, tak na druhé straně je třeba se z tohohle radovat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pro toho, kdo by si chtěl více vyhledat právě o občanském sdružení Audabiac, tak možná je užitečné to motto Uměním ke svobodě, podle toho se to dá vyhledat na internetu, protože jinak se to píše Audabiac, což je takové složitější.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vím, že chcete promluvit o Jaroslavu Vrbenském, což je redaktor Nakladatelství Vyšehrad a politický vězeň z 50. let. Znáte se tedy z disentu?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem v životě potkal mnoho lidí a jednu z nejvýraznějších osobností, které si velmi vážím, je pan Jaroslav Vrbenský. Já ho znám od 60. let. Je to redaktor Nakladatelství Vyšehrad. Člověk velmi vzácný, člověk, o kterém se asi nikdy nebude mluvit, který se nikdy neobjeví před kamerami, ani možná nebude mluvit do rádia, a letos oslavil 80 let. Ale za ním stojí obrovské dílo. A já tvrdí, že na těchto lidech stojí také duchovnost a kulturnost té společnosti. On jako mladý muž byl odsouzen v roce 1953 na 12 let. Bylo mu tehdy 21 let. A zároveň v tom vězení strávil tvrdé chvíle, byl často v korekci, on začal studovat dirigentství a tady bych chtěl jenom připomenout, že největší zločin té komunistické vlády já vidím v tom, že zmařil nadání desetitisíců lidí. Ale on to nadání, které měl a které nemohl rozvinout v hudbě, tak nepromarnil, protože ve vězení byl velmi zvídavým mladíkem a protože tehdy se tam také setkal s elitou národa, s různými profesory, lidmi učenými, lidmi charakterními, tak se tam mnoho dozvěděl a protože tam také organizoval setkání, tak často seděl v korekci. A přesto tedy, když se dostal na svobodu, tak nesložil ruce v klín, ale po určitých peripetiích, manuálních zaměstnání se dostal jako redaktor do Vyšehradu. Zároveň tam dělal korektury a jeho zásluhou bylo vydáno spoustu skvělých filozofických, teologických i literárních děl. Založil několik edic, na které potom navázali jiní a dodnes je to činný člověk. Je to šiřitel křesťanské kultury a zároveň on také zprostředkovával i styky s kvalitními lidmi z tehdejší Německé demokratické republiky. Zval sem různé hosty. Je to člověk neobyčejně skromný, člověk, který vždycky stojí v pozadí, který vůbec nemá rád, když někdo na něj ukáže, ale já proto jsem tedy dnes zvolil ten moment, že o něm chci promluvit a že mu chci poděkovat a že pro mě v životě znamenal a znamená hodně. Takže mu přeji i k té osmdesátce, aby ještě tady nějaký čas mezi námi pobyl, protože to teprve ocení někdo v budoucnosti, až bude zpracovávat třeba různá vydavatelství, co vycházelo, tak rozhodně toto jméno nezůstane nějak tak nezmíněno, o když asi osobně ho zase jako tolik lidí nezná. Víte, já vůbec si vážím všech těch nakladatelů i dnes, kteří se snaží vydávat kvalitní literaturu, protože vychází spoustu škvárů, spoustu braku, spoustu povrchních záležitostí, ale mezi nimi člověk jako najde perly. A on vždycky tedy ty perly a je to člověk, který má /nesrozumitelné/, který dovede trpělivě sedět, trpělivě korigovat a i teď ve vysokém věku stále tedy se snaží ještě nám dodávat kvalitní literaturu. Je to člověk opravdu s evropským rozhledem. Já jsem se tak jako o tom rozpovídal, to není nějaká chvalořeč, ale za každým tím slovem, které jsem o něm řekl, tak stojím, takže pan Jaroslav Vrbenský, redaktor Vyšehradu, má moji velmi hlubokou úctu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Více než 1250 kostelů, chrámů, kaplí, modliteben a dalších církevních objektů dnes zve k noční návštěvě. Jak se vám líbí akce Nos kostelů?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já musím říci, teď už je to poněkolikáté, že jsem ze začátku k tomu byl skeptický. Já se přiznávám. Říkal jsem si, no, dobře, otevřeme kostely a přijde tam někdo? A kupodivu už na základě loňských a předloňských zkušeností se ukázalo, že těch lidí přibývá, že přicházejí tento večer a tuto noc do kostelů lidé, kteří třeba jinak ani do kostela nejdou. Jsou připravovány různé programy, ať už přednášky nebo je tam prezentace života toho kterého farního společenství. Zároveň někdy jsou tam i setkání se sestrami a bratřími z jiných církví. Je to velmi různorodé a je to dobře, protože ty kostely jsou jednak tedy kulturní památky, jednak je to paměť historická a samozřejmě mají také určitý duchovní náboj, ukazují k té duchovní rovině našeho života. A jsem rád, že dost velká část lidí si toto uvědomuje, aniž třeba tedy víru praktikuje tím, že by se zúčastňovala bohoslužeb, že by se zúčastňovala života církví nebo dokonce, že by patřila do některé křesťanské církve. Takže sem pro to. Já sám dneska třeba pojedu do Příbrami do kostela svatého Jakuba, kde budu mít jednu přednášku, ale to bude jenom malá část toho celkového bohatého programu, který je tam připraven. Takže tomu fandím a jsem pro to. Ono to začalo, myslím, někde ve Vídni, kde kardinál Schönborn před několika lety s chytrými lidmi, s kterými se radí, nějak se podjal tohoto počinu a ono to potom tedy přešlo i do naší republiky a myslím, že je to opravdu něco, co zase může lidi upozornit na to podstatné. Nejde o to, přesvědčovat lidi o víře, kteří dnes večer přijdou do kostela, ale spíše prezentovat, že víra není útěk z reality, zároveň co všechno se také děje v tom kterém farním společenství a také poukázat takové na podstatné postoje života, zároveň připomenout, že je důležitá historická paměť, že je důležitá také citlivost pro kulturu. Všechny tyhle ty momenty mohou být tak jako prezentováni, aniž ten člověk, který tam přijde se cítí nucen. A samozřejmě je to vorné, takže někdo může jenom nahlédnout, někdo tam zůstane chvíli, někdo tam zůstane déle, takže je opravdu ponechána svoboda.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A na závěr našeho povídání vaše inspirace z kultury pro tentokrát.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak tentokrát mám inspiraci z kultury dost dobrou, protože jsem viděl operu v Národním divadle od britského skladatele Benjamina Brittena Gloriana. Ona byla právě složena, když byla současná anglická královna Alžběta II. korunována na královnu v roce 1953 a teď slavíme 60 let, že jo, její vlády. A je to opera, která mě překvapila. Já měl trošku strach z té hudební moderny, ale velmi dobře se ta hudba poslouchá a i výkon té hlavní představitelky, maďarská zpěvačka Rálik byl velmi dobrý. Dirigoval dirigent Zbyněk Müller, což je poměrně mladý dirigent a já jsem byl velmi spokojen. Tuto operu vzhledem k tomu, že tam vystupují zahraniční operní zpěváci a zpěvačky, tak hrají jenom jednou za měsíc, ale doporučuji. Stojí za to. A bohužel v Divadle pod Palmovkou byla derniéra hry Bernarda Shawa Svatá Jana. Je to o Janě z Arku. Výborná hra a výborný tedy výkon Terezy Kostkové a výborný tedy výkon režisérka Petra Kracíka, mimo jiné i ředitele tohoto divadla. Takže mně bylo líto, že už tato hra nebude dále hrána, protože tam jde opravdu o takové podstatné záležitosti, člověk se svým svědomím proti tvrdé moci. Člověk, který neustoupí, ale je zastrašován, na chvíli ustoupí, ale potom se tedy zase vzepne a nenechá se zmanipulovat, jo, takže to jsou velmi tedy vážné otázky týkající se života každého z nás. Tedy hra Bernarda Shawa Svatá Jana v Divadle pod Palmovkou. A pak jsem slyšel v rámci Pražského jara koncert našeho vynikajícího varhaníka Jaroslava Tůmy. Opravdu to je pan varhaník a to byla pochoutka. Hrál díla Viktora Kalabise, zároveň dílo Petra Ebena Nedělní hudba a některá díla Johanna Sebastiana Bacha. A dovedl odlišovat ty styly, opravu dovedl zprostředkovat tu hudbu, která na poslech především u těch moderních skladatelů není vždycky jako jednoduchá, ale člověk se najednou ocitne někde mezi nebem a zemí, ale zároveň cítím takovou tu svobodu. Ta hudba mě tak jako zaujme a tak ji jako vsávám, že ani nepřemýšlím o tom nebo onom tónu. Takže já bych chtěl poděkovat panu Jaroslavu Tůmovi za jeho vynikající výkon a já už jsem ho slyšel několikrát a vážím si, že je to člověk, který obohacuje naši kulturu. Taky ne tak zdaleka známý, ale člověk, který dobře reprezentuje v zahraničí a to je zase ten pozitivní rys té současné společnosti, že máme mezi sebou machry v různých oborech a měli bychom si jich vážit.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak to říká na závěr dnešního pořadu Jak to vidí biskup Václav Malý. Bude změna, sice se budeme potkávat o prázdninách, ale tentokrát to nebude v pátek, dívám se do programu, 19. července na shledanou.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Na shledanou a budu se těšit a přeji pěkný víkend a ti, kteří jedou na dovolenou, tak aby si jí pěkně užili.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pondělí uslyšíte v pořadu Jak to vidí Ivana Hoffmana. Vladimír Kroc přeje dobrý poslech dalších pořadů, na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.