Jak to vidí Václav Cílek - 10. května

Od poloviny 80. let se Václav Cílek zabývá různými aspekty environmentální geologie a to často ve spolupráci s přírodovědci různých oborů a archeology. Soustavně sleduje několik základních témat jako jsou proměny české krajiny, klimatické změny a otázky životního prostředí. Publikoval asi 300 odborných článků, kolem 400 esejí. Spolupracoval na zhruba třiceti knižních titulech, z nichž nejznámější jsou "Krajiny vnitřní a vnější" (Dokořán 2002). Přednášel na několika vysokých školách (FF UK, FHS UK, AVU, FAVU aj.).

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny.
(Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, u poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem geolog, spisovatel i filosof Václav Cílek, dobrý den.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane Cílku, vy jste se vrátil z Německa z výpravy Po stopách slovanských kmenů a jejich bojů plný zážitků, plný energie, co bylo účelem té cesty?

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Ale Česká televize dělala film o mýtech Evropy a byl jsem pozván, abych se vyjádřil k těm Slovanům, které mám poměrně rád, jsa víceméně Slovanem tedy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy se této problematice velmi intenzivně věnujete právě v posledních měsících, vy skromně kroutíte hlavou. Než se dostaneme k tomu podstatnému, jaké je vůbec jaro nyní na Rujáně.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Víte, jaro na Rujáně je úžasné, mně vždycky Vojen Ložek říkal, že na konci dubna a začátku května je nutné odjet do přírody, že to je jako nejkrásnější týden až 14 dnů vlastně celého roku. A to, co doopravdy jako je vlastně nejsilnější pocit z celé Rujány, kromě boha do tašky, o kterém se za chviličku můžeme jako taky pobavit, je právě to, jak ještě takový ty světle zelený buky, to jsou jako ty západní oceánský buky, sestupují z bílých útesů jako k moři proměnlivých barev, takže taková jako kombinace, člověk vždycky má ty buky spjaté takový jako podhorský pásmo, že, takový jako kopcoviny, jo, takový jako spíš do hor a tady to jde vlastně k tomu moři a takže se střetává taková ta namodralá šedivost, takový ty odlesky toho moře s tím vlastně, s tou zelení. A jako vlastně úplně chápete, když se teda vrátíme k těm luhům, že právě na tomhle tom jako rozhraní, kde jako se jako zjevně něco jako děje, něco jako živýho se prostě mohly odehrávat, tak ta mystéria těch bájných Slovanů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, úplně to vidím, ty křídové útesy jako z obrazů, pláten Caspara Davida Friedricha.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
On ten Friedrich potom, on nejenom, že působil na těch útesech, ale on měl druhý pole působnosti a to je česko-saský Švýcarsko a on se odvažoval do nitra Čech a tady jako maloval, jo. Takže ta romantická krajiny tý Rujány má nějakej skrzevá toho Friedricha takovej jako druhej protipól a ten, ten leží na česko-německý hranici a dál do Českého středohoří. Tak jenom, abysme cítili nějakou souvztažnost těhle těch věcí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když už jsme teda na Rujáně, u Baltu, byl severní mys, severní cíp tohoto ostrova poslední výspou slovanství? Polabských Slovanů?

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Jednou z posledních, jako my si málokdy uvědomujeme, že někdy koncem toho 6.a v 7.století slovanské kmeny v podstatě zaplavily poloprázdnou krajinu Německa, je to zejména teda to NDR, jo, tahle ta oblast, já se vlastně ani nedivím, že ty Rusové se zastavili na určitý prostě hranici, jo, protože to je v podstatě hranice stará víc jak jedno tisíciletí, teda jako slovanská a těch 30 kmenů bylo nesvorných. A arabský cestovatel z 10.století uvádí, že Slované jsou nejpočetnější a nejmocnějších ze všech severských národů a že kdyby se dokázali spojit, tak by byli nepřemožitelní. Takže všude v týhle tý oblasti, vlastně ono to začíná u hradu Tolštejna na severním úpatí, že jo, Lužických hor a táhne se to až na tu Rujánu, je taková jako stará slovanská oblast a slovanská řeč se udržela leckde mimo teda Lužické Srby na těch Limberských vřesovištích někdy do 18. století.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké vlastně nebo kolik toho víme o polabských Slovanech.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
To je právě jako to zajímavé, že když se bavíme třeba o náboženství nebo o organizaci Slovanů, tak my prakticky nemáme žádné písemné materiály. Těch antických materiálů je hodně málo, ale další písemné materiály jsou buďto z kyjevské Rusi, kde okolo toho roku 1000 už, že jo, to písemnictví bylo poměrně rozvinutý, anebo z té severské oblasti, protože Slovani na tom Mysu Arkona na té Rujáně dokázali úspěšně přežívat jako v pohanství někdy do roku 1170, když tam vtrhli Dánové. To znamená, po tom roce 1000 všude v Evropě, že jo, pozorujeme vznik takových těch jako rozvinutějších státních celků a tady se udržuje ještě těch dalších 170 let v podstatě ten archaický, pohanský typ společnosti, takže většina toho, co víme o Slovanech, víme buďto teda od Kyjeva, nebo víme z Rujány.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Posluchač Josef se ptá, jak se mohl na východním okraji Německa téměř 1,5tisíciletí udržet tak malý slovanský národ se jménem Lužičtí Srbové.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Tak, že jo, Lužice jsou dvě, Lužice je horní, ta je blíž do hor, to znamená blíž do Čech a má silný vztahy k český oblasti a k český řeči, pak je Lužice dolní, tam je centrum Budyšín a pak je Lužice dolní s centrem v Chotěbuzi neboli vlastně v Cottbus a prostě těch Slovanů tam bylo hodně, jo, jako to je původní, od 7.století je to původní slovanská země, která postupem je díky tomu ostsiedlungu, díky tomu pohybu prostě Germánů na ten východ jsou ti Slovani více či méně zatlačováni. A v té, vlastně v Dolní Lužici, to je velmi krásná krajina, vlastně někde mezi Berlínem, samotný název Berlín je taky slovanského původu a když se řekne Köpenick, tak jsou to pravděpodobně Kopanice, jo, a tak dále, to jako, těch slovanských názvů je tam vlastně hodně, se to slovanské obyvatelstvo a slovanská řeč udržela pravděpodobně proto, protože tam byly těžké podmínky k životu a tito Slované byli venkovani. Když se podíváme na historii Dolní Lužice, tak vlastně to není taková ta typická historie těch jako velkých osobností, ale je to historie jako bohatého folklóru, bohatého básnictví, jsou to lidi, kteří žili třeba tam v této části na tom Spreewaldu, což je taková hrozně jako plochá krajina, trošku to působí jako jižní Morava, lužní lesy, řeka se vylévá, zaplavuje, jo, je tam velmi rozvinuté lukaření, takže oni prostě kosili ty louky, seno sváželi na loďkách, takže díky tomuhle jako hodně specifickému způsobu využívání krajiny, díky té chudobě a díky tomu, že to bylo venkovské obyvatelstvo, podobně jako u nás se český jazyk udržel nejvíc na venkově, tak vlastně tam přežívá tahle tu lužická srbština dodneška.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdybychom se vrátili zpět na Arkonu, na Rujánu, tak tam, pokud se nepletu, stávala svatyně nejvyššího boha Svantovíta.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Ano, to je zase název, jako který je v podstatě znám z toho severu, podobně jako, já nevím, Radgost, Radegast, když přijdete na to původní místo, odkud působí, odkud pochází Radegast, to je plochá jezerní krajina a vlastně vůbec nechápete, jak se to octlo potom na tom Radhošti, protože ta krajina má úplně odlišný ráz, jo. Ale k tomu Svantovítovi. Na samotném Mysu Arkona stávala kruhová svatyně, měla původně dva valy, ono na to útočí moře, takže část té svatyně se zřítila do Baltického moře a je tam prostě známý velmi jako hezký popis chrámu, což byl, což byla dřevěná stavba, byla omalovaná, byla bohatě vyřezávaná, uvnitř byla figura Boha, kněz, který do svatyně vstupoval, tak tam nesměl dýchat, takže když uklízet, tak se vždycky jako nadechl, ono je to známo z Íránu taky tohle to. Vběhl dovnitř, poklidil, zase se nadechl, jo, nesměl to prostě ani jako dechem jako znečistit. A tam chovali toho bílého koně, toho bílého koně my známe z pověsti o Šemíkovi například, jo, to je vlastně i ta Arkona, jo, to je jako takovej ten mohutnej útes nad mořem, působí podobně jako Vyšehrad, jako mohutný útes jako nad řekou, že jo, takže se nedivíme, že ten kůň tam jako nějakým způsobem patří. A tenhle ten kůň byl využíván k věštění. V podstatě ta Arkona měla funkci něco jako Delfy nebo jako jiný z těch známých věštíren antického světa a podle pohybů koně, to znamená, oni třeba dali před něj skřížená kopí a teďka dávali pozor, jestli ta skřížená kopí kůň překračuje pravou nebo levou nohou. Dokonce v té soše Svantovíta, to mi přijde být jako úplně fantastický, že jo, ten Svantovít drží roh hojnosti. Stejný roh hojnosti, který vidíme na barokních a rokokových sochách vlastně všude. A oni do toho rohu hojnosti nalili víno a kněz podle toho, jak to víno ubývalo, odhadoval budoucí úrodu. A teďka ta budoucí úroda, na výši budoucí úrody závisely, my dneska tomu říkáme státní hmotné rezervy, to znamená, kolik zrna oni si uložili na tu příští sklizeň, kolik mohli sníst a kolik potřebovali na další osivo. Takže je to, jako vždycky je to u toho pohanství, je to taková jako velká kombinace hrozně jako praktických, jako až skoro jako takových jako zemědělsky přízemních, že jo, aspektů života s nějakou formou státního náboženství a to lidové náboženství zdá se, že bylo právě ještě odlišné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co ještě najdeme na ostrově Rujána, co se týče stop polabských Slovanů, jaká místa, jak vůbec i třeba ta jejich bývalá obydlí, ty valy formovaly krajinu, najdeme je ještě dodnes?

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Najdeme a krásně. Jako především co stojí za vidění, je hned vedle Rujány, je obec Altenkirchen se starým kostelem. Ty románské kostelíky tam začínají 1170. A v tomhle tom románském kostelíku je zazděn obraz pravděpodobně Svantovíta, je to určitě něco starého slovanského, právě s tím velkým picím rohem v ruce. A centrem Rujány je městečko Bergen, ale původně to znamená hora nebo dokonce jako svatá hora. Tam je hrad, který jako, který byl takovým jako hlavním centrem kraje. A právě u vchodu do tohohle toho kostela je další taková slovanská, možná je to pohřební stéla, možná je to vyobrazení boha a teďka pan, místní pan farář, teda evangelický, nám vyprávěl, jak posledních několik let tam potkává skupiny poutníků. To jsou takový ty jako novopohanští poutníci nebo lidi, který hledají nějakou identitu, protože teďka, jak je ta doba nejistá, tak se vždycky obracíme jako nazpátek a opíráme se o to, co jsme, že jo, proto i tyhle ty místa mají jako novější a stále jako aktuálnější význam. A on tam nachází drobné obětiny, květiny a říkal, dokonce jsem tam našel taschengotta. Taschengott je bůh do tašky. A já nevím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak vypadá?

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Jestli to nosíte v kabelce, nebo ne. Je to známo teda z archeologických nálezů, není toho moc, ale jako je to, ale zhruba od toho 19.století to i nosí lidé sebou. Je to taková tyčka, malej kůl, dejme tomu, 30 centimetrů vysokej a vypadá to jako vyobrazení slovanských bohů, to znamená, vychází z tý hůlky vlastně taková hlavička a na konci tý hlavičky jsou čtyři hlavy, protože většina těch slovanských bohů měla víc hlav. Měla víc funkcí. Jako mimochodem ty čtyři hlavičky, jsem si to pak jako uvědomil, toho boha, který se díval do těch čtyř stran, vlastně hrozně odpovídají středověké koncepci božích muk, to je ten sloupek, že jo, a nahoře je takovej jako kvádřík a tam do čtyřech míst často se koukají čtyři různé posvátné figury, třeba na Vyšehradě hned u rotundy jedna taková jako barokní nebo prostě hodně, hodně mladý vyobrazení. Takže je to možná typ, kterej nějakým způsobem jako přežívá. Takže koncepce Taschengotta jako nosit v kabelce prostě, jako bůžka teda, to mi přišlo bejt hrozně jako roztomilý. Z dalších míst, já nevím, jestli teda vás nezdržuju nebo posluchače.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Povídejte, povídejte, napovím, jsme se o tom bavili, Königsstuhl.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Königsstuhl je knížecí stolec, teďka, co to byly ty knížecí stolce. Knížecí stolce je něco, co existovalo a do dneška existuje v té Anglii, že jo, na území zhruba mezi Íránem a právě Anglií. A je to kámen, na který, který byl na Pražském hradě, který byl na Krakově, že jo, možná byl u nás ve Staré Boleslavi, nevíme to jako určitě, ale tam je pověst středu světa. Takže tam by to jako mohlo být. No, ale nicméně na tom Königsstuhl, na tom knížecím stolci, královském stole, že jo, na Rujáně vidíme, jak to fungovalo. Především okolí toho Königsstuhlu je asi nejkrásnější přírodní rezervace na Rujáně, je to starý bukový les, on teda zase není tak úplně starej, oni si ho dost jako vykáceli, ale některý partie toho lesa jsou jako hodně starý a to je doopravdy ta velebná nádherná květnatá bučina. Teďka v tom lese jsou něco jako závrty vyplněný močálama, takže, a je to, jako kdyby to kreslil Vácha, takže takový úplně jako, až se jako skoro bojíte, když tam jste jako navečer, že takový ty olše, co odumírají v takových jako zelených jezerech. A hned vedle toho Königsstuhlu stojí obrovský slovanský opevnění, oni tomu říkají Ringwall, to je v podstatě kruh o průměru tak, já nevím, třeba 40 nebo 50 metrů, ale jako ty hradby byly obrovitě vysoký, jo, 10, 15 jako metrů a mezi tímhle tím slovanským opevněním a tím vlastním knížecím stolcem leželo sněmovní pole. A právě na těchle těch sněmovních polích docházelo k volbě nějakého místního krále, knížete nebo velmože. Tam je dokonce zachována, že jo, ta lidová pověst o tom, že králem se stal ten nejzdatnější ten, který vylezl od moře nejrychleji vlastně nahoru a zachovala se kupodivu ten obřad i jako, jako volby toho krále a ten král obchází ten knížecí stolec, zaklíná se, zapřísahá se a třikrát po sobě odpovídá na otázku, jestli chce a jestli bude zemi prospěšný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pro našeho hosta v dnešním Jak to vidí Václava Cílka další e-mail. Zda vám socha Radegasta na Radhošti splnila už nějaké přání.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Tak já ty bohy nepokouším svými přáními, protože oni by je pak mohli začít plnit, a to je, jak víte, vždycky problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mohla bych se také zeptat s dovolením, co máte třeba dnes v kapse, protože o vás je známo, že tam najdeme třeba nějaký šutřík, kamínek z různých cest, přivezl jste si něco z Rujány nebo z Lužice?

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
No, tak, že jo, kus pozourku jsem si přivezl a v kapse, v baťohu mám kus břidličného plynu z Barrandienu, ale nemyslím si, že to je zrovna vzrušující záležitost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, ale teď jste se zmínil, pane Cílku, teď jste si sám nahrál, protože několik posluchačů se ptá na váš názor na průzkum a vůbec na problematiku břidlicového plynu.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Ano, já se s tím setkávám v podstatě dnes a denně. Je doopravdy, za prvé, je dobré průzkum odložit o několik let a mezi tím naštelovat podmínky, jo, aby ten průzkum byl maximálně šetrný, první věc. Druhá věc, nemá cenu průzkum úplně jako zakázat, protože stát zejména v období energetického nedostatku má právo vědět, jaký energetický zdroje se nacházejí na jeho území. To znamená, je-li tady, nemůžeme-li prolomit třeba limity uhlí, jo, pak jako musíme doopravdy uvažovat o jiných energetických zdrojích. Jiná věc je ta, že ta energetika by neměla být vyvážená. To znamená, ty zdroje, které tady jsou, by měly zůstat jako strategické zdroje, jako strategická zásoba pro případ nouze. Takže asi takhle a jinak si myslím podle zpráv, které máme z Polska, že ty původní odhady byly o zásobách polského plynu, byly nadneseny možná až 10krát a osobně si myslím, že ty perspektivy na většině uvažovaných lokalit teda v českém masivu jsou jako nulové nebo mizivé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuji za odpověď. My se nyní vrátíme zpět k polabským Slovanům, protože vy jste plný zážitků z té nejnovější objevitelské výpravy. Co vlastně přinesla, s čím novým jste se setkal.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Já, vždycky nejvíc mě upoutá ta krajina, jo, a já si vlastně hodně uvědomuju, že když jedete z těch, čili že ti Slovani vlastně nemůžou být ani stejný, protože obsadili krajiny, který jsou tak jako rozmanitý a tak jako odlišný, že když si vezmete ty severní Slovany, kteří žili na tom Arkoně, tak to byli vlastně mořští Slované, kdo měli velmi blízko k Vikingům. Z Rujány je vidět do Dánska, jo, takže to je prostě doopravdy jako jiný typ lidí. Takže pak se nedivím ani té nesvornosti. Potom, co mě teda jako hodně zasáhlo, je právě ta situace těch Lužických Srbů, ale třeba i původně východních Prusů, jo, to znamená taková ta hrozně nestabilní a poměrně krutá část Evropy, která leží zhruba mezi bývalým Československem, Polskem a Německem a teďka tam dochází k expanzi Slovanů, k expanzi Germánů, k vytvoření té východopruské kultury, k zániku ale jako docela hrozný té východopruské kultury v roce 1945, jo, takže jako je-li někde jako II.světová válka pro mě jako cítit a čitelná, tak je to právě někde mezi, právě na té hraniční oblasti mezi Polskem a Německem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Cituji z dalšího e-mailu od paní Marie. Pane Cílku, ještě nikdo mně nikdy nevysvětlil tak poutavě slovanské dějiny a to jsem na světě už téměř 59 let, moc vám děkuji. Když se vrátíme opět k těm Slovanům, myslíte, že najdeme u Němců stopy také v genetickém kódu obyvatelstva. Už jste se zmínil o těch názvech, skutečně je jich mnoho těch toponym.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Víte, ono je to docela jako legrační věc, je ta, že zatímco my Češi, když nejsme spokojeni se svým češstvím, tak hovoříme o těch keltských kořenech, tak Němci pochopitelně nejsou spokojeni se svým germánstvím a tak hledají buďto k těm Keltům, anebo k těm Slovanům. To znamená, dochází zejména teda v té Lužici jako k novému rozvoji lidových zvyků. Oni mají nádherný lidový zvyky, jako je třeba ptačí svatba, jo, to pravděpodobně souvisí něco s kultem předků, jo, kdy ty duše se stávají těma ptákama a ulétají a pak ty práci přicházejí prosit jako o milodary a je z toho takovej jako typ koledy, že jo. Mají něco jako jízdu králů, jo, a postupně dochází k obnovování těhle těch tradic. My jsme se jako poměrně odizolovali od té, od Lužice, i když třeba v tom 19.století nebo ve 20.století se tam odvažovalo a mnoho Čechů, jako Masaryk, jo, například. Ludvík Kuba měl takovej program té slovanské písně, takže tam sbíral ty slovanský písničky. Mně vlastně tyhle ty zbytky, to nejsou zbytky vlastně, tyhle ty.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Část našich, promiňte, kořenů, řekněme.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Ano, ano, jo, navíc ta Lužice byla několikrát, po dobu celkem několika staletí za posledních tisíc let součástí českého království. To znamená, to není od nás tak jako vzdálené, že jo, vlastně. Mně to vždycky přijde jako takový jako zrcadlo nás samotných, jo, že třeba Češi v Banátu je takový jako zrcadlo našeho 19.století na venkově, ta Lužice byla izolovanější, takže tam třeba v jazyce se uchovaly středověké vazby, jo, takže tam je možná ještě něco jako staršího. Teďka zase minimálně dvě věci, který se mně líbily teda v Chotěbuzi. Bavili jsme se tam s nějakýma jako vysokoškolákama a ty doopravdy jako říkali, víte, my tady jako pociťujeme hlavně jako nedostatek kultury. Já jsem podobnej rozhovor v Čechách nevedl. Takže doopravdy je možný, že za těch dalších 10 let nebo tak prostě přijde to, že už budeme nasycený těch obchoďáků a že se bude jednat víc jako o tu kulturu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pojedeme do Lužice.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Pojedeme do Lužice a na současné lužické kultuře je hrozně zajímavý velký množství spisovatelů a velký množství básníků, což zase jako u nás asi jako není a pak ta celá krajina, kterou si doopravdy tak jako z nadhledu můžete představit jako jednu velkou louku, která je, jak jsou tam ty odvodňovací kanály a ty jsou porostlý těma olšema a lužníma lesama, tak je vlastně rozdělená na takový jako krabičky těch luk a mezi tím se táhnou pruhy lesa a zejména teda, když je mlha, jo, nebo takový ty prostě rána, to vypadá jako hrozně jako jemná a krásná krajina. A pak je tam ta Raduč, o té jsme ještě nemluvili.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Rekonstrukce také, že, to je velký projekt v Německu na mnoha místech.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Lužice má naštěstí i naneštěstí hnědé uhlí, takže jako my máme severočeskou pánev, tak část Lužice byla odtěžena, že jo, na hnědé uhlí. A při tomhle tom odtěžování bylo učiněno obrovské množství archeologických nálezů. A teďka došlo k něčemu, co jsem si myslel, že ani není možné a to je archeologická rekultivace. To znamená, ty nálezy vrátit jako na to místo. A na místě zvaném Raduč nedaleko od Chotěbuzi a nedaleko od hlavní silnice, od hlavní dálnice jako na Drážďany nebo na Berlín, že jo, vyrostla, je to hrozně jako pěkný a zajímavý to vidět, rekonstrukce toho Ringwallu, toho kruhového hradiště, to byl projekt udělanej jako z kmenů a najednou prostě vidíte slovanskou pevnost, jaké tam, jakých tam bylo asi 40 teda, jako mimochodem nebo jaké zbytky, zbytky této pevnosti najdete na Rujáně nebo podobné. A je to takovej kruh, že jo, o průměru, dejme tomu, těch zhruba 40 nebo 50 metrů, mohlo to být 15 metrů vysoké nebo víc, jako masivní prostě, taková jako věž obehnaná vodním příkopem, často v okolí byly bažiny, často to bývá okolo řek, asi většina těhle těch Ringwallů sloužila nejenom jako ochrana, ale byla tam právě skladováno obilí jako na bezpečném místě. No, a v té Raduči, víte, jako i lidi, kteří umějí číst archeologické památky, tak čas od času potřebují rekonstrukci, protože tam to jako vidíte jako na vlastní oči, jak to vypadalo. V té Raduči je vynikající archeologické muzeum, které je věnováno zejména Slovanům, ale také hodně těm nádherným dobám doby bronzové z Lužice, což je ta lužická kultura, která je rozšířená i u nás. Takže tohle to jako vřele jako doporučuju na takový to zpřítomnění a ještě, než bude úplný konec, jo, když pojede do Chotěbuzi, tak jednak je tam ten františkánský kostel, kde jako osm set let se káže jak německy, tak teda slovansky, že jo, a jednak je tam takový jako malinkatý návršíčko, to je ten Schlossberg a to je pravděpodobně další centrum setkávání slovanských kmenů, jo, to znamená, je to místo, které pro tu Chotěbuz má podobný význam jako pro nás Vyšehrad nebo Pražský hrad.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže to byl i krásný tip na tyto pěkné květnové dny. Dnes od geologa, spisovatele a filosofa Václava Cílka, který byl hostem Jak to vidí. Děkuji moc a budu se těšit na další povídání.

Václav CÍLEK, filosof, spisovatel, geolog
--------------------
Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítra v Jak to vidí přivítáme ekonomku Ilonu Švihlíkovou. Zita Senková přeje příjemný den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.