Jak to vidí Šimon Pánek - 5.3.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Dobré jitro a dobrý den v pátek 5. března vám od mikrofonu přeje Tomáš Voženílek. Hostem Jak to vidí je dnes ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek. Dobrý den.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Dobrý den.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Pane Pánku, jak se máte v zasněženém předjaří?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Já myslím, že tak jako každý. Tak trochu se těším na jaro, zima se táhne. Já jsem mezitím byl na Haiti, což mě vykolejilo samozřejmě jak pracovně, tak i klimaticky. Náročný osmi,desetidenní pobyt, kdy se pracuje od rána do noci. Na druhé straně jsem si užil tepla, protože na Haiti bylo 35 stupňů, takže to mám všechno takové pomíchané. Ale na jaro se těším. Jaro je krásné.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Říká čerstvě opálený Šimon Pánek. Včera jsme si telefonicky domlouvali okruhy k tomu dnešnímu povídání v pořadu Jak to vidí. Zastihl jsem vás telefonicky v Bruselu na pracovní či soukromé cestě, to asi v tuto chvíli nebudeme rozebírat. Ale když jsme se loučili, popřál jsem vám šťastnou cestu. V tu chvíli mně vlastně nedošlo, že pro Šimona Pánka je trase Brusel-Praha něco jako Kladno-Praha, a to ta druhá trasa je možná mnohem dobrodružnější.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Tak Brusel se samozřejmě po vstupu do Unie stal místem, kde, pokud chcete něco prosazovat a ovlivňovat, třeba ve smyslu podpory lidských práv a demokracie ve světě, proto jsem byl včera v Bruselu na jednání správní rady něčeho, co se jmenuje European Partner Ship for Demokracy, čili Evropské partnerství pro demokracii a je to uskupení asi 10 nevládních organizací, které proti všem těm ekonomickým lobby, stavařským lobby, obchodním lobby, ale i dalším se snaží tu tematiku demokracie a potřeby principiální podpory ochrany základních lidských práv vůči zemím, jako je Čína, Barma, Írán a dalším udržovat tak, aby nezapadla pod tím utilitárním tlakem různými způsoby - výstavami,workshopy, přesvědčováním lidi v komisi, vystupováním v parlamentu. A tato malá organizace, je to vlastně nadace, kterou založilo 10 organizací z různých částí Evropy, prostě hraje tu roli v Bruselu a jednou, dvakrát do roka se scházíme, abychom mluvili o nějakých strategiích. Čili,Brusel je místem, pokud chcete ovlivňovat věci, které jsou víc než jenom práce na místě, ve světě, to je gró Člověka v tísni, ať už je to Haiti, Kambodža nebo Afghánistán. Ale jsou i systémové věci, jsou i politická rozhodnutí, jsou i preference, zda spíše budou třeba lidská práva smlčena proto, aby vzkvétal lépe zakázky a obchod. A my víme ze zkušenosti z těch tvrdých zemí, jak se jim říká, nebo hardcase countries, to znamená z těch zemí tvrdých režimů, které své politické odpůrce zavírají, často mučí, někdy i popravují, pronásledují jejich rodiny, že zájem ze zahraničí, solidarita a podpora je pro ty lidi strašně důležitá, protože si nepřipadají zcela osamoceni a mají pocit,že ten boj není marný a že v něm mají vytrvat. Takže, proto jsem byl včera v Bruselu krátce.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Ano, jak sami slyšíme na vlnách Českého rozhlasu 2 - Praha, Šimon Pánek se snaží přímo v terénu ovlivňovat věci k lepšímu. Zmínil jste hned v úvodu, že jste byl delší dobu na Haiti. Možná by posluchače zajímalo, jak to tam vlastně v současnosti vypadá, poté, co Haiti zmizelo z titulních stránek našich deníků, což už se o něm nedozvídáme z televizních novin. Zdá se, jako by se už tam všechno vrátilo k normálu, ale to je asi příliš naivní představa.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Ale tak to samozřejmě není možné fyzicky. Podle těch posledních informací, mám v hlavě informace staré tak 4, 5 dnů z nějakého situačního hlášení Kanceláře pro koordinaci humanitární pomoci,což je ten náš pro koordinaci nás jako humanitárních organizací je to ten hlavní partner, je to struktura OSN, která jinak funguje jako takový network mezi místními vládami ve všech zemí, mezi vojáky, organizacemi OSN a také humanitárními organizacemi na místě a vydává pravidelně svodné zprávy, to je takový první rychlý zdroj informací. Tak počet domů, které jsou zničeny nebo mají takové statické poškození, že nebudou opravitelné, se vyšplhal na 280 tisíc. Není to tak, že co dům, to rodina. V mnoha domech, zejména v Port-au-Prince, které byly dvou nebo třípatrové, tak těch rodin žilo víc. Navíc největší hustota obyvatel, kteří byli postiženi, tak je na jihu a jihozápadě Port-au-Prince směrem k epicentru v oblastech, které bych tak trochu přirovnal možná k nějakým, teď to nemyslím pejorativně, ale jakoby dělnickým čtvrtím v 19. století v Praze, to znamená malé, levné domy. Rodina má kuchyň a k tomu jednu, maximálně dvě místnosti, průměrný počet členů rodiny 6, 7. Sotva se zmohli. Takže, to nejsou ty slumy, ty nejchudší části, kde lidé žijí skutečně v boudách ze dřeva a z vlnitého plechu. Jsou to lidé, kteří pracují, děti chodí do školy a tam to vlastně padalo nejvíc, protože kvalita těch domů byla nízká, hustota obyvatel vysoká. Podle opět odhadů, přesná čísla nejsou, tak těch 280 tisíc domů reprezentuje zhruba 1,1 až 1,3 milionů lidí, kteří nemají kde bydlet a kterým bude potřeba obnovit během několika let možnost bydlet. Takže, to je to nejdůležitější,co se na Haiti do jaksi normálních kolejí nevrátilo. Nechci se ani moc vracet k tomu hroznému číslu přes 200 tisíc mrtvých. Já jsem měl možnost tam být v době měsíčního výročí. Musím říct, že na mě strašně silně působil Den smutku, který byl přesně měsíc po zemětřesení, kdy se hlavně v Port-au-Prince, ale i jinde desetitisíce lidí sešly, modlily se, zpívaly a snažily se jakoby se odříznout od toho, co se stalo a jít dál. A můj možná nejsilnější pocit z Haiti kromě toho, že to je velká humanitární katastrofa, která bude vyžadovat 3 až 5 let práce humanitárního společenství ze světa,tak byl pocit daleko větší vnitřní síly a nějaké pozitivní energie, my to překonáme, my to zvládnem, než jaký jsem měl na dálku z médií.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
To na vás nejvíc zapůsobilo v té oblasti?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Pravděpodobně ano. Obrovské množství lidí, zejména mladých lidí, kteří se hlásí do práce, umí anglicky, francouzsky, spokojí se s malým platem. Pracuje se tam, my jako cizinci, zvlášť v tom prvním období ten pracovní rytmus je vstávat v 6, kolem sedmé začít fungovat, kolem deváté z terénu domů, porada, stáhnout maily, vyřídit počtu s Prahou a takhle to jde den za dnem v době emergency a ti místní byli ochotní se tomu přizpůsobit. Čili, můj pocit byl podstatně pozitivnější, než jsem si myslel na dálku. Média si bohužel vybírají ty nejsenzačnější věci, to znamená ty největší katastrofy, nejvíce lidí,kteří zemřeli, nejvíce těch, kteří jsou zoufalí. Realita té země byla naštěstí pozitivnější. A když to srovnáme s podobnými katastrofami za posledních 5 let, jako je zemětřesení v Pákistánu, kde bylo 130 mrtvých, cyklón v Barmě, kde bylo 150 tisíc mrtvých nebo zemětřesení se v íránském Bamu, které procentuálně vůči počtu obyvatel bylo ničivější. V tom Bamu zahynulo zhruba 30 % obyvatel jednoho města. A pak, když člověk vidí ten pozvolný vývoj na místě, tak pochopí, že to je prostě velká humanitární katastrofa, která se však nijak zvlášť neliší. Obnova bude obtížná, pomalá, lidé jsou jakžtakž stabilizováni, ne všichni, ale jakžtakž už jsou v nějakých kempech. Teď hlavní úsilí je ty kempy připravit na období dešťů. A ta vlastní obnova, návrat do nějakého jiného, lepšího bydlení, než jsou stany nebo přístřešky, obnova škol, obnova živností, to bude dlouhodobá práce tak, jako je to vždy po tak velké katastrofě.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Obecně-prospěšná společnost Člověk v tísni má asi kolem 300 členů, nemýlím-li se, tak jak jsem vás o tom slyšel v minulosti hovořit. Kolik z nich je právě na Haiti a jak konkrétně pomáhají?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Číslo 300 lidí je samozřejmě veliké, ale obecně-prospěšná společnost Člověk v tísni, kterou řídím, dělá spoustu projektů i v České republice, tam je zaměstnáno gró lidí. Ta naše zahraniční sekce má asi 50, 60 lidí ve světě podle situace a dalších cirka 30 v Praze včetně finančního oddělení, které kontroluje a nějak řídí a hlídá použití peněz, protože vždycky jsou to vlastně veřejné peníze, ať už jsou to peníze vlády, Evropské unie, Světové banky nebo peníze, které nám svěřili občané v České republice a firmy. Na Haiti jsou 3 v této chvíli. My tam pracujeme dvěma způsoby, jednak napřímo, a to ve městě Petigoa, která je asi 50 kilometrů západně od Port-au-Prince, asi 30 kilometrů od epicentra. Město s okresem má kolem 200 tisíc lidí, z toho asi 20 až 30 tisíc potřebuje pomoc, potřebuje stabilizaci v táborech. Budujeme dětská centra, spolu s další spřátelenou organizací se staráme o zdroje vody, připravujeme teď takzvané přechodné vzdělávací kapacity. Ono česky to zní hrozně, ale v češtině prostě ani ty termíny nejsou, prostě temporary education. Vedle škol, které spadly, místa, kde se úplně zjednodušeně dá na čistém place pod plachtami proti slunci a dešti pokračovat jakžtakž ve výuce, protože po takové katastrofě vlastně my už nijak nemůžeme pomoci těm, kteří zahynuli, ale musíme se snažit pomoci těm, kteří přežili, aby ty sekundární dopady, to znamená jejich ztráty ekonomické, jejich ztráty ve vzdělání, jejich šance do budoucna byla co nejméně zasaženy tím zemětřesením. A vedle toho pracujeme přes partnery, to jsou členské organizace Aliance 2015, takového klubu sedmi evropských organizací, které tam byly dlouhodobě v Port-au-Prince a mají velkou tím pádem místní implementační kapacitu. A přes ně pomáháme právě se stavbou šeltrů, s budováním středisek pro lidi, kteří přišli o střechu nad hlavou, s dětskými centry, část peněz byla použita českých občanů na distribuci vody a další věci. Do této chvíle jsme použili či uvolnili zhruba jednu třetinu prostředků, které se podařilo sebrat od lidí, což je tak běžný stav, protože ta okamžitá pomoc je sice nejvíc vidět, ale vyžaduje jenom část prostředků. Ty ostatní musí zůstat na přechodné období a na podporu nějaké obnovy, protože nestačí lidi sestěhovat do táborů a říci - je hotovo.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
K tomu se, pane Pánku, váže má další otázka. Nepochybuji o tom, že řada posluchačů, kteří nás teď poslouchají, věnují pozornost pořadu Jak to vidí Českého rozhlasu 2 - Praha, přispěla právě na Haiti na pomoc, zlepšení infrastruktury a toho, o čem vy teď hovoříte. A nepochybuji také o tom, že je zajímá, kde ty jejich peníze konkrétně skončily. Je možné se toho v dnešní době vůbec dopátrat?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
No, samozřejmě. Tak v dnešní době je možné se dopátrat toho, na co byly peníze použity. Ty, které byly použity, jak jsem říkal, do této chvíli je to přibližně třetina, to zcela odpovídá dynamice takové humanitární katastrofy tak jako po povodních v České republice, po tsunami. Ty peníze není smysluplné ani účelné ani dost dobře možné vynaložit jenom v tom prvním období na tu prvosledovou humanitární pomoc: voda, deky, jídlo, stany. A nebylo by to ani dobré, protože potřeba těch lidí nekončí tím, že jim dáme stany, deky a vodu, je potřeba zůstat v místě i pro období obnovy. Proto také ty sbírky vždy jsou vyhlášeny. Účelem sbírky podle zákona je okamžitá humanitární pomoc, obnova a podpora rozvoje postižené oblasti. My průběžně k nějakým datům, když je to v České republice a ta operace je rychlá,tak třeba po 3, 6 měsících jako po povodních vydáváme nějaké průběžné zprávy o použití veřejných prostředků. V případě takovéto katastrofy, tak to bude k půlročnímu a k ročnímu výročí nějaká průběžná zpráva. Jinak ta sbírka ze zákona je otevřena na 3 roky. Každoročně se také vyúčtovává magistrátu. To nejsnazší, co je možné, tak podívat se na minulé sbírky a z toho si odvodit, jak budeme vykazovat použití peněz na SOS Haiti, a to je podívat se na naše webové stránky na závěrečné zprávy, eventuálně na vyúčtování sbírek a podívat se na míru detailů, kterou se snažíme transparentně ukazovat, jak jsme peníze použili. Možná nejlepší příklad jsou povodně z roku 2002, kdy jsme dostali od lidí důvěru a téměř 280 milionů korun, to je hodně peněz. Když se zanoříte do našich webových stránek, tak tam najdete průběžnou i závěrečnou zprávu o způsobu použití těch veřejných prostředků až do takového detailu, že jsme rozdělili podle okresů částky přidělené rodinám a jmenovitě uvedli rodiny, ovšem bez adresy a bez částky, abychom také chránili nějak minimálně soukromí těch, kteří pomoc dostávají. To všechno je samozřejmě dohledatelné, na otázku novináři nebo nějaké kontroly v našich archivech.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tak a více informací o společnosti, kterou dnes ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha zastupuje Šimon Pánek, najdete na stránkách www.clovekvtisni.cz.
Zmiňoval jsem internetovou vizitku obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni. Dovolím si poslat vám ještě jednu, milí posluchači, www.rozhlas.cz/jaktovidi. Tam najdete přepis dnešního rozhovoru se Šimonem Pánkem, který rozhodně v tuto chvíli, ve třičtvrtě na devět nekončí. O Šimonu Pánkovi je známo, že se často a rád věnuje i v těchto pořadech Afghánistánu. V posledních dnech přišla z této země překvapivá zpráva, možná pro Šimona Pánka tolik překvapivá nebyla, o rozkvětu železnice či železniční revoluci v této zemi. Afghánistán by se měl spojit kolejemi se dvěma sítěmi, bývalou sovětskou a persko-evropskou. A to je tam dnes méně než 25 kilometrů kolejí, jak jsem se dočetl. Věří těmto plánům Šimon Pánek?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Ano. Já si myslím, že to přijde, jak rychle to přijde, to je otázka, ale nemyslím si, že je důvod očekávat, že se to nestane. Kdybychom se zeptali našeho praprapradědečka, když byla první lokálka někde mezi, nevím, Prahou a nějakým okolím, jestli věří tomu, že Česká republika bude mít nejhustší železniční síť v Evropě, tak by pravděpodobně řekl ne. Ale my už máme tu zkušenost, že dopravní tepny jsou nakonec klíčem k ekonomickému rozvoji. A Afghánistán by mohl do budoucna velmi těžit právě z toho,že je jakousi křižovatkou toho severojižního směru, to znamená té severní větve bývalé hedvábné nebo té slavné hedvábné stezky a východozápadního směru. A přesně to jsou ty dva směry, o kterých jste mluvil, propojení ze severu, napojení na tu bývalou sovětskou síť a napojení na železnice, které na jednu stranu směřují do Indie a na druhou stranu do Íránu a směrem dál, do Turecka a do Evropy. Pro Afghánistán by to bylo ekonomicky zajímavé. Samozřejmě otázka bezpečnosti, ta je vůbec klíčovou otázkou pro rozvoj Afghanistánu, jestli se podaří najít vojensko-politické řešení a nějaký modus operandi, jak vyřešit část společnosti, podporující Taliban a talibance samotné, kteří jsou často podporováni taky ze zahraničí a jestli se země nezvrátí v chaos. Já pevně věřím, že ne. A jinak musím říci, že od roku 2002 Afghánistán na poměry a na to, z čeho začínal po 23 letech válek, tak v podstatě vzkvétá. Nevím, jestli se dá říct o železniční síti, že vzkvétá, jsou to zatím jenom plány. Ale Afghánistánu bych to v každému případě přál, protože by to té zemi pomohlo komunikačně, dopravně a zejména ekonomicky.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tak zní přání Šimona Pánka z obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni. Já ještě připojím zajímavost z článku Petry Procházkové ze včerejších Lidových novin, to mě zaujalo. Ta píše, cituji: "Železniční revoluce může život v Afghánistánu zásadně změnit," to potvrzuje i vaše slova. " I nemajetní obyvatelé, kteří nevlastní ani osla, se budou moci přemisťovat. Jistě se brzy objeví superlevné vagóny pro chudé." Tak jim to tam přejme.
Jeden z největších lidskoprávních filmových festivalů v Evropě, který se jmenuje Jeden svět, se blíží. Už za pár dní proběhne v Praze od 10. do 18. března. V průběhu března a dubna dále proběhne v dalších 29 městech po celé České republice. Proč o něm mluvím? Protože tento festival je pořádaný organizací Člověk v tísni, jejíž zástupce, přímo ředitel, je teď ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha. Jaký smysl má vlastně tento festival, o tom bylo řečeno mnohé. Lidskoprávní, už z toho podtitulu to je značné. Co nabídne letos?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Tak jako vždy nabídne jiné pohledy na svět, než jsou pohledy ve zpravodajství, to znamená pohledy hlubší, pohledy, které ukazují okolnosti, historický vývoj, příběhy lidí, kteří v těch zemích na světě žijí. On je to sice festival s tematikou lidských práv, ale v zásadě přináší nejen ty ze zúženého pohledu viděné lidskoprávní filmy. V politickém slova smyslu je to festival, který přináší řadu filmů, týkajících se třeba práv menšin, práv domorodců na světě, věcí spojených s ekologickými záležitostmi, s odlesňováním, věcí spojených se sociálními problémy ve světě a samozřejmě také filmy z Barmy, Číny, Tibetu, Íránu a dalších těch hardcase countries, kde vládnou autoritativní nebo diktátorské režimy. Festival si našel své publikum během let. Vypadá ho, že letos navštíví znovu přibližně 100 tisíc lidí, ty projekce jako v loňském roce. A je to, musím říct, povzbudivé, když člověk vidí, jak zejména mladí lidé, protože těch je absolutní většina mezi návštěvníky, protože to jsou ti lidé, kteří mají zájem o svět, kteří ještě nejsou spoutáni svojí kariérou, hypotékou, rodinou, svou pohodlností, která na nás všechny postupně sedá a tak je to také v pořádku v životě, ale mladí lidé jsou ti, kteří prostě koukají do světa a festival jim nabízí velmi kvalitní filmy po filmařské stránce. Navíc tematicky velmi silné. Proto se například v Praze, ale i dalších místech nezřídka stává, že na dokumentární filmy se stojí fronty na lístky, což je vždycky docela povzbudivé.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tak já ještě dodám, že na festivalu bude uvedeno 101 dokumentů z více než 30 zemí celého světa, a to jak v soutěžních, tak tematických kategoriích. Tyto filmy byly vybrány z více než 1.600 přihlášených snímků. Ty nemusel Šimon Pánek všechny vidět, na to má.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Ne. Jak už jsem říkal, Člověk v tísni je diverzifikovaná, velká organizace. Její síla tkví zejména v tom, že jednotlivé sekce jsou velmi emancipované, takže festival má své vedení, má své týmy programové, má svoje produkční. My neděláme všichni všechno. To bychom v tom objemu práce v 15 zemích na světě velkých sociálních projektů, vzdělávacích projektů v České republice, Jednoho světa nemohli nikdy zvládnout. Takže, je to prostě vnitřně poměrně strukturovaná organizace, která v některých ohledech se sbíhá k řediteli, jak k finančnímu řediteli, ale po stránce programové a obsahové má obrovskou volnost, a proto také má šanci těch 1.600 snímků přijmout, shlédnout a vybrat z nich těch 101, kterých bylo vybráno a které budou nabídnuty českému publiku.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A půjdete se letos podívat do kina?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Samozřejmě. Já už jsem asi 10 filmů viděl, protože jsem členem jakési předporoty nebo poroty Václava Havla. Ten potom vybírá jeden ze snímků, takový, který podle jeho názoru hodně nebo nejvíce přispívá k obraně lidských práv. Cena Václava Havla je jenom jednou z asi 5 hlavních cen festivalu. A já v rámci přípravy musím vidět těch 10 filmů. Některé další filmy jsem viděl, protože po nich jdu diskutovat, jako třeba filmy o otázkách a kritickému přístupu k rozvojové pomoci v Africe, filmy, týkající se klimatu, filmy, týkající se Afghánistánu a tak dále. A budu se snažit ještě na část filmů zajít i jako divák. Na druhé straně na tom festivalu jsem také často diskutujícím o tématech, která festival přináší. To je vůbec zajímavost. Není to jenom promítání filmů, je to vždycky možnost diskutovat, často s autory filmů nebo s lidmi z těch zemí, kterých se filmy týkají, s odborníky na ty země. To znamená, je to nějaká přidaná hodnota, která také diváky do kin v době festivalu táhne. A více lze najít na www.jedensvet.cz.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Ještě stačíme pár informací k našemu dnešnímu tématu dvě Českého rozhlasu 2 - Praha. Dnes nás zajímají vysokoškoláci a jejich uplatnění na trhu práce. Ptáme se, zdali je diplom automaticky vstupenkou do zaměstnání s větším platem, respektive k vyšší funkci, který obor byste doporučili studovat svému dítěti. Tak to byla anketní otázka. Posluchači můžou psát i prostřednictvím esemesek. Ptáme se, proč je mezi námi spousta vystudovaných manažerů, právníků či magistrů v humanitních oborech, kteří hledají zaměstnání. A poptávka po lidech z přírodních a technických věd, těch je zase málo. Zkusme teď toto téma převést na obecně-prospěšnou společnost Člověk v tísni. Třeba jste dnes, Šimone Pánku, získal svým vyprávěním o nadační práci některého z našich posluchačů, který ovšem nemá univerzitní vzdělání. Má u vás, v jedné z největších nevládních organizací ve středoevropském regionu šanci?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Má. možná je to proto, že já jako ředitel jsem sám vysokou školu nedokončil, takže se snažím přesvědčovat své kolegy, že vysoká škola nemá být absolutním prahem, pokud ten člověk má za sebou větší praxi, fungoval třeba ve světě, má za sebou různá zaměstnání, přesvědčí, je přirozeně inteligentní, chce se učit, je kreativní, je pracovitý, tak vysoká škola, si myslím, nemá být stoprocentní práh. Úplně na druhé straně chápu řadu firem, které do výběrových řízení tu vysokou školu dávají jako tvrdou podmínku. Já jsem také studoval v době, kdy se velmi měnily poměry a vybral jsem si to sám, že nedostuduji, ne, že bych byl obětí změny poměrů, prostě mě to tak daleko odneslo od mé původní přírodovědy, biologie, které jsem se věnoval. Novinařina, začátek Člověka v tísni, reportérský tým, Epicentrum, první polovina 90. let, velmi dynamická doba, že jsem se rozhodl, že to dokončovat nebudu. Z různých důvodů, zejména časových. Ale k tomu uplatnění, my na jedné straně potřebujeme právě hodně lidí s humanitním nebo sociálním vzděláním, to znamená.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Teď mluvíte o společnosti nebo o vás, o Člověku v tísni?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Teď mluvím o Člověku v tísni, protože tak zněla vaše otázka, jestli jsem jí dobře rozuměl. Mnoho lidí se sociálním vzděláním, sociální práce, speciální pedagogika, lidí, kteří vystudují třeba demografii, sociologii, antropologii, to znamená, že mají nějakou lepší vnímavost pro cizí kultury a pro práci v cizích kulturách. Na druhé straně od těch lidí chceme manažerské fungování a potřebujeme mnoho lidí profesně úzce zaměřených, kteří mají nějakou kvalitu profesní, a to zejména lidí z ekonomického sektoru. Ono to nevypadá, zdá se, že to je charita, to znamená, že se trošku tam vybírá peněz a ty se pak nějak porozdělují,ale my máme obrat skoro 0,5 miliardy korun. Většina těch peněz přichází ze zahraničí, z takových zdrojů, jako je Světová banka, Evropská unie, a potřebujeme kvalitní lidi v ekonomické části Člověka v tísni, aby nám pomáhali finančně řídit, kontrolovat a implementovat ty projekty.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tito lidé jsou tedy zváni u Šimona Pánka, ředitele obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni. A my si na oplátku zase vás pozveme do měsíce na vlny Českého rozhlasu 2 - Praha do pořadu Jak to vidí. Děkujeme vám za návštěvu a přejeme příjemný den a víkend.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně-prospěšné společnosti Člověk v tísni
--------------------
Na shledanou.