Jak to vidí Šimon Pánek - 25.5.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Zuzana Burešová. Hostem je v našem dopoledním vysílání Šimon Pánek z obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Vítejte, dobrý den.
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
Dobrý den.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
V neděli večer, když celá Česká republika prožívala infarktový zápas s Ruskem, tak jste seděl v letadle, vracel jste se z Afriky, takže jste nic neviděl. Díval jste se na ten zápas alespoň ze záznamu?
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
Díval jsem se na fotografie a četl jsem si ty poslední minuty. Musím říct, že tím, že jsem včera přiletěl po poměrně náročné dvoutýdenní cestě a náročné cestě zpátky, která začala v neděli brzy ráno někde v nitru Angoly a po zemi nejdřív tedy na letiště a pak ještě přes Namibii a Frankfurt do České republiky, tak jsem po příletu zkontroloval práci a jinak jsem byl s rodinou včera.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak alespoň víte, jak ten zápas dopadl. Ale důležitější práci, kterou jste měl, tak tu jste samozřejmě měl v Africe. Navštívil jste která místa a hlavně proč?
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
Já jsem byl v Namibii a v Angole. My v obou těch zemích máme stálé mise a členové vedení Člověka v tísni, to samozřejmě nejsem jenom já, ale i kolegové třeba z vedení té zahraniční humanitární a rozvojové sekce, tak čas od času prostě navštěvují ty mise v podstatě z kontrolních a podpůrných důvodů, přestože v Člověku v tísni existuje poměrně sofistikovaný systém pravidelných týdenních emailů, tříměsíčních monitorovacích zpráv, hodnocení toho, jak se projekty implementují, kontroly nějakých indikátorů a vedle toho paralelní systém finanční, který kontroluje vlastně používání peněz, kvalitu, dokumentace o tom, jak ty peníze používáme, a tak dále, tak není nad osobní přítomnost čas od času a ta nemá samozřejmě jenom tu kontrolní funkci, ale i plánovací. Přece jen ta vzdálenost vytváří jiný způsob nahlížení a jiný způsob vnímání té reality na misi, zvlášť když je to jako třeba v obou případech těchto zemí. Mise poměrně hluboko v těch zemích, to znamená daleko od hlavního města, ve velmi obtížných podmínkách někdy, tak prostě čas od času je potřeba, aby někdo z ústředí přijel a s kolegy a kolegyněmi, které tam dlouhodobě působí, diskutoval to, co jde, to, co nejde, jaké jsou problémy, jaké jsou plány a tak dále. Já jsem se v každé té zemi zdržel nějakých pět, šest dní, je to to minimum, které je nutné vůbec na tu misi docestovat a sdílet to, co tam děláme. Výstupem pak je vždycky nějaký návrh na zlepšení, úvahy o tom jak dál a tak dále. Takže je to většinou velmi intenzivní, poměrně dost náročné. Já jsem procestoval přes tři tisíce kilometrů, osm letů za těch necelých 14 dní a samozřejmě bez dne volna vlastně fungoval a pracoval, ale je to nesmírně zajímavé se podívat na mise Člověka v tísni a s těmi kolegy vidět přímo fyzicky na místě, jak ty věci jdou. Je to přece jenom něco jiného než fotografie, zprávy, emaily, když si člověk může na tu práci šáhnout.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
My možná začneme naše povídání právě v Namibii. Jaké tam jsou aktivity Člověka v tísni?
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
V Namibii Člověk v tísni pracuje asi sedmým rokem, na jihu země. Namibie je obrovská a má jenom 3,5 milionu obyvatel. Je to země, kterou částečně tvoří taková suchá savana až polopoušť. A my pracujeme na jihu, tam, kde v podstatě začíná, začínají první výběžky Kalaháry, to znamená té jihoafrické poušti. V oblasti obydlené převážně národem Nama, proto se Namibie, nebo podle tohoto národa se Namibie jmenuje. A ty projekty, které děláme, tak mají sociální a ekonomický charakter. My jim říkáme takovým zvláštním slovem socioekonomická podpora a stabilizace rodin a komunit. Je to práce s původními obyvateli, kteří dnes žijí ve slamech, protože během kolonií v podstatě byli zbaveni možnosti kočovat a žít tím životem lovců a sběračů a byli donuceni začít pracovat na farmách, nebo dokonce sestěhováni do měst, což samozřejmě hrubě narušilo jejich schopnost soužít s tou přírodou. Dnes žijí ve slamech, nebo v chudších částech těch měst. V Namibii je stále smíšené obyvatelstvo. Namibie byla dlouhou dobu součástí Jižní Afriky. Ona vybojovala nezávislost až v 90. letech, takže obyvatelstvo je směs jednak přistěhovalých vlastně kolonizátorů kdysi, ale vesměs Němců, Holanďanů, Britů a místního původního obyvatelstva. A ty naše projekty nabízí práci ve formě chráněných dílen, nabízí spoustu různých školení, jak si zlepšit kvalifikaci a najít práci. Pracujeme s komunitou, a to buď napřímo, nebo přes místní nevládní organizace, anebo spíše takové malé skupiny lidí, kteří se o něco snaží, ale také přes místní pastory. Tam je velice silná víra několika církví, takže to je důležitý partner. Důvod, proč tam jsme, je vlastně postupný rozpad z důvodu vysoké pozitivity, nebo vysokého čísla lidí, kteří mají HIV, nebo AIDS, takového rozpadu té společnosti. Vlastně ty projekty mají pomáhat těm, kteří chtějí, aby se stabilizovali, aby se prostě něčeho chytili, ať už je to třeba ta práce v těch chráněných dílnách, nebo různé školící projekty. Významnou část v posledních třech letech představovala podpora něčeho, čemu se říká self health group, to znamená skupiny, které si snaží pomoci samy, když to takhle otrocky přeložím. A to jsou lidé buď sami HIV pozitivní, nebo z rodin, kde někdo je HIV pozitivní, nebo má AIDS, kteří se sdružují a pomáhají si jednak fyzicky s pracemi, pak v těch terminálních stadiích s nějakým ošetřováním, s nákupem, s péčí o děti navzájem, ale to, co my jsme podporovali, a to, co si myslíme, že je důležité, tak začínají se zabývat vysvětlováním toho, jaký jejich život je a jak se to stalo, že mají HIV, AIDS, a co by mladí lidé zejména měli, nebo neměli dělat proto, aby nedopadli stejně. V celé Namibii je ta HIV, to procento HIV pozitivních zhruba 20 procent. Velmi stoupalo v posledních čtyřech, pěti letech. Buď mírně klesá, nebo stagnuje z roku na rok, takže to je velmi optimistický signál. Není to samozřejmě jenom díky našemu projektu, ale mnoha podobným, že prostě sami lidé, kteří tu nemoc mají, kteří o tom chtějí komunikovat, ty skupiny pomáhají těm lidem také jít s tím ven. Ono to je samozřejmě otázka velmi intimní. Je to spojeno s určitým jakoby morálním rizikem vyjít a říct, ano, já jsem HIV pozitivní. To i nakonec i v naší společnosti. Ta nemoc je spojena pochopitelně s představou vlastně nemorálních, nebo podivně fungujících věcí v životě. Přitom v zemi, kde ti lidé o tom nic nevěděli a kde ještě navíc v těch chudších částech společnosti existuje poměrně vysoká promiskuita, nebo spíše vysoké procento změny životních partnerů. Oni prostě běžně za rok, za život žijí dva, tři rodinné životy, tak prostě to šíření bylo rychlé. A teď je vlastně strašně důležité, aby lidé, kteří sami HIV, AIDS mají, se pokusili to zastavit, protože letáček, pořad v rozhlase, dokonce billboard, na kterém je napsáno - pozor, drogy, sex a další nebezpečí - to moc nepůsobí. Daleko působivější je, když někdo přijde do třídy s dětmi, nebo s mladými lidmi a vypráví jim svůj příběh a vypráví jim, co s tím teď dělá, jak s tím žije, jak bere antiretrovirální léky, které tu nemoc nevyléčí, ale zásadně brzdí, takže se může třeba starat o svoje děti. Součástí toho programu, který máme a který je financován také z České republiky ze sbírky Skutečná pomoc, je prevence přenosu z matky na dítě. Když ta matka je HIV pozitivní, tak pokud se dodrží různé postupy, včetně medikace a specielní opatrnosti při porodu a kojení jenom v prvních třech, čtyřech měsících, pokud nejsou komplikace, pak přechod na umělou mléčnou stravu, tak se to nebezpečí snižuje třeba pod 10 procent. A to jsou velmi konkrétní věci, jak zachránit lidské životy. Takže celý ten program je prostě dlouhodobý, těžký, náročný, ale vlastně docela optimistický, protože v té zemi i za těch posledních sedm let se něco děje. A to, proč já jsem tam byl, bylo nejen vidět, jak nám to funguje, ale i to, že předáváme značnou část té práce místním. Třeba ta velká dílna, která vyrábí namibijské výrobky, ty se prodávají mimochodem i v České republice, je možno se na ně podívat na www.nama.cz. Je to chráněná dílna, čili žádné zisky z toho neplynou, všechny peníze se vrací zpátky těm lidem a do projektu. Tak ta už je rok založena jako místní nevládní organizace. Jmenuje se Karas Huisen Crafts. Karas je ten kraj, kde pracujeme, Karaský region. A vlastně během letošního roku by se měla zcela postavit na vlastní nohy. To znamená podpora z České republiky, která byla dlouho financována v rámci zahraniční rozvojové pomoci České republiky, tak už nebude nadále potřeba. Obdobně ty další aktivity, které tam děláme, tak by do konce roku měla převzít místní organizace, kterou založili místní a sami si našli název Namibien People in Need, to znamená Namibijský Člověk v tísni, který jakoby odkazuje na Člověka v tísni, ale není to naše a nebude to naše pobočka, nebude to naše mise, bude to vlastně jejich práce, která, jak doufáme a hodně na tom pracujeme, bude fungovat i bez nás.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Setkal jste se při té kontrolní misi s nějakými problémy? Třeba narážíte při té práci s jinou mentalitou těch lidí?
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
Určitě. Tak nelze si představovat, že všichni také rozumí okamžitě tomu, proč se ta práce děje, proč ji děláme. Spousta těch místních je úplně bez vzdělání, kteří vlastně celý život žijí ve velké chudobě a najednou se dostanou do nějaké možnosti pravidelného výdělku, tak prostě získají pocit, že teď je všechno vyřešeno a jejich třeba pracovní disciplína opadne, ale to je všude i jinde. Když se člověk podívá kolem sebe, tak prostě to tak je, že část lidí pracuje, jenom když má pocit, že je kontrolována, a část lidí pracuje z podstaty, protože prostě chce, aby to fungovalo. Celé to vysvětlování, proč vlastně odcházíme po sedmi letech, protože Namibie patří mezi země se střední výší příjmů, to znamená nikoliv mezi ty nejchudší, a my chceme pracovat v těch nejkomplikovanějších nebo nejchudších zemích. Proč tam nebudeme dál, proč nebudeme dál pracovat s nimi, tak je pro část lidí pochopitelné. Ta místní organizace má vlastní správní radu, kde sedí několik lidí, takových v podstatě stařešinů z té komunity. Sedí tam místní kněz, sedí tam bývalý přednosta okresního úřadu, nebo jak to nazvat. Takže je tam část místních, kteří chápou to, chtějí, aby to fungovalo dál. Já jsem byl na ustavující schůzi toho bordu, té rady, kde už se rozdělovali, jak budou fungovat, kdo co bude kontrolovat, kdo co bude podporovat. Čili ale pro část lidí je to prostě nepochopitelné, proč najednou odcházíme. Pochopitelně uprostřed Afriky, v úplně jiné mentalitě pečlivost toho, že na každém paragonu musí být název prodávajícího, datum, komodita a čitelný podpis, tak ta se trošku ztrácí, když jste uprostřed africké země, a je potřeba tyhle věci opakovat. Je potřeba to kontrolovat, tlačit na to, aby v řadě věcí oni přijali, když jsou v našem projektu, vlastně jakoby naše pravidla a naše systémy.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď už opustíme Namibii a přesuneme se do Angoly už za chvíli. Minulý týden byla hostem ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha Pavla Gomba, ředitelka Dětského fondu UNICEF pro Českou republiku, a ta mluvila o nutnosti vzdělání v Africe, že právě vzdělání ty obyvatele může zachránit od všech problémů, se kterými se Afrika potýká. V tomto směru co podniká Člověk v tísni právě v Angole?
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
Já si myslím, že ještě šířeji s tím vzděláním nevím, jestli od všech problémů, ale rozvoj...
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Zčásti, určitě zčásti.
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
...rozvoj je strašně komplikovaná věc a když máte extrémně chudou komunitu bez školy, bez přístupu k pitné vodě, bez spojení, musíte někde začít, nemůžete vyřešit všechno najednou. A právě vzdělávání v širším slova smyslu, nejde jenom o to umět číst a psát, ale třeba o zemědělskou gramotnost, o takové věci, jako je plánování v rodině, plánované rodičovství, možnost antikoncepce, vůbec úvaha, že ta rodina nemusí mít tolik dětí, kolik se jim narodí při prostě běžném životě, ale že ten počet se dá limitovat. To jsou věci, které pro nás jsou zcela samozřejmé, ale když se narodíte v absolutně zapadlé vesnici v okrese Kuemba v provincii Bie, kde my pracujeme, negramotným rodičům v malé vesnici, kde máte políčko uprostřed pralesa a prostě pár slepic, tak máte pocit, že váš život je predeterminován, že vlastně s ním nemůžete nic moc udělat, že jste spíš objektem toho, jak ten osud se valí, a nikoliv svébytným subjektem s vlastním sebevědomím a vlastní vůlí vlastně svůj osud měnit. A v tomto škola, i když je to třeba jenom čtyři, pět ročníků, pokud ten učitel trochu funguje, pokud ta škola ve vesnici je, tak hraje klíčovou roli, protože už po prostě absolvování čtyřech, pěti let školy, tak ti lidé začínají jinak vnímat sebe, jinak vnímat okolí, jinak přemýšlet o tom, že mohou sami něco změnit, mohou mít nějakou iniciativu, mohou prostě svůj život trošku vzít do vlastních rukou. A v tom já vidím u toho vzdělání možná ještě důležitější význam než to se naučit číst a psát, i když to je samozřejmě v životě také důležité. My právě v Angole pracujeme v centrální provincii Bie. Nejsme jediným projektem českým. Česká republika měla Angolu dlouhá léta teď jako prioritní zemi pro zahraniční rozvojovou pomoc. A část těch projektů je financována právě z české zahraniční rozvojové pomoci pod ministerstvem zahraničí, dříve také pod ministerstvem školství, tak jsou zaměřeny právě na vzdělávání od stavby škol, to je samozřejmě důležité, aby ty školy existovaly, přes práci s učiteli, přes vybudování systému doučování těch učitelů, protože jako jeden z klíčových problémů po válce, která v této provincii skončila až začátkem nového století kolem roku 2001, 2, tam se bojovalo se vedlejší provincií Mošiko až vlastně úplně nejdéle v té obrovské občanské válce, tak další z velkých problémů, který byl jasný, byla nekvalita těch učitelů. Oni sice mají peníze Angola, mají je především z prodeje ropy, takže učitelé jsou placeni, stát je normálně nabírá a financuje. To je také důležité, když ty školy stavíme, aby je někdo převzal, aby někdo platil učitele a aspoň minimální pomůcky, ale značná část těch učitelů neměla ani osm tříd vystudovaných, když je najali, protože prostě po 20 letech válek nebyli v té relativně chudé zapadlé provincii, kam tehdy nevedla ani cesta pořádně před těmi 6, 7 lety. Teď už je tam opravená silnice. Takže dlouhou dobu děláme i distanční vzdělávání učitelů, to znamená jakési večerní kurzy. A dvakrát za půl roku 14denní turnusové cvičení. Ti učitelé skládají zkoušky a pokud je složí, tak dostanou certifikát a také dostanou přidáno, protože si zlepší kvalifikaci. Čili tam je motivační moment. A jinak ty školy v těch vesnicích jsou prostě centrem nějaké šance na budoucnost. Nejenže se tam učí děti, ale učí se tam i dospělí. V kurzech alfabetizace, které jsou opět částečně financovány z české rozvojové pomoci, částečně naše aktivity v Angole financuje španělská vláda ze své rozvojové pomoci, protože prostě jsme se nějak navzájem našli a Španělé mají na podpoře Angoly zájem, tak se učí dospělí. Učí se opět číst a psát, ale učí se o věcech spojených se zdravím, s hygienou tak, aby to nebylo jenom Ema má maso, ale aby přes tu alfabetizaci a přes vzdělávání zejména hygienické, zdravotní a další návyky se dostávaly do těch komunit. Ono to vypadá podivně, že je tam třeba učíme jezdit zlepšit vlastní zemědělství, ale je to tak. Prostě po těch 500 letech kolonií, kdy Angolané byli lidmi druhého řádu v podstatě a Portugalci nebyli dobrými kolonizátory, pokud vůbec byli někdy někde nějací dobří kolonizátoři, to je odvážná myšlenka, ale skutečně nebyli. Takže ve chvíli odchodu a poté, co vypukla ta občanská válka, tak po 20 letech výkonnost zemědělství, kvalita života na tom zapadlém venkově, právě neexistující struktura vzdělávání jsou ve strašném stavu a my vlastně pátým, šestým rokem pracujeme ve vybrané provincii a části té provincie. Jenom ta provincie Bie má počet obyvatel přes dva miliony a povrch jako Česká republika. Takže samozřejmě nejsme schopni pracovat všude. Tak se daří vidět první výsledky toho synergického přístupu, což je vzdělávání, podpora zemědělských aktivit, školení zemědělců, naše agrocentrum, které jsme vybudovali spolu s místní katolickou charitou, nebo ta to bude dlouhodobě spravovat, protože samozřejmě kostel je tam silný v Angole, je to velmi věřící země, tak poskytuje mikrogranty, půjčuje nástroje, půjčuje stroje, prodává nářadí těm zemědělcům. A v tom jednom okrese se po těch několika letech zdá, že se rozvoj začíná posunovat dopředu. Právě proto, že je velmi komplexní, tak to dlouho trvá.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale ten projekt, nebo ty projekty vypadají opravdu, že jsou velkolepé, všechno, co jste vyjmenoval. Kolik lidí z vaší společnosti, tedy z Člověka v tísni, se v Angole na těch projektech podílí?
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
V této chvíli tam je vedoucí mise, finanční officer, ten je na každé misi, protože hlídá ty svěřené prostředky. A máme tam dva lidi jako vedoucí projektů a jednu dobrovolnici. Takže nastálo čtyři čeští zaměstnanci, jedna dobrovolnice a nějakých 40, 50 místních zaměstnanců. My se vždycky snažíme mít jaksi nás, těch vyslaných, ať už jsou to Češi, Slováci, nebo lidé odjinud z Evropy, minimum, protože to přece jenom stojí nějaké peníze.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě, ale kdo třeba školí ty učitele? To je těch 50 dobrovolníků?
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
Ne, to jsou místní zaměstnanci, kteří řídí ty projekty, zejména stavby, ale třeba právě zemědělské projekty. Školení učitelů, tak na to používáme existují angolské odborníky, to znamená lidi z pedagogické fakulty, lidi z krajského odboru školství a tak dále. Vždycky je důležité najít ty kapacity na místě. Nemá smysl, aby Čech ještě v portugalském prostředí, úplně odlišném, se snažil školit místní vesnické učitele. Takže my jsme ti, kdo ty projekty vymýšlí, organizuje, fasilituje, kontroluje, ale know how se skutečně třeba pro školení učitelů už kvůli té jazykové odlišnosti snažíme najít na místě a spolupracujeme právě třeba s pedagogickou fakultou nikoliv v Luandě, ale v nedalekém, relativně nedalekém jiném krajském městě tak, aby to mohlo fungovat i bez nás. My tam samozřejmě nebudeme navždy.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Jenom ještě pro zajímavost. Vy jste v této oblasti vybudovali snad celkem už 13 škol. Mě by jenom zajímalo, kolik stojí výstavba jedné školy? Ten počet je poměrně vysoký, zdá se. Z jakých materiálů se staví, že to jde takhle rychle, a kolik to stojí?
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
Stavíme systémem hydroformů, což jsou cihly, které se vyrábí na místě. Dodá se velký ruční lis, opět ruční, protože na mnoha místech není elektřina. A smíchá se směs určitého typu hlíny zhruba se sedmiprocentní příměsí cementu. Ta směs zvlhčí, dává se do takových rámečků a vlastně ručně se lisují cihly, které se pak nechají uschnout. Ten cement, pardon, ten cement vytvrdne a z těch cihel se vlastně i v těch pralesních vesnicích dá stavět. Na druhé straně i tak je potřeba tam dopravit část materiálu jako třeba cement, armatury, něco na střechu, okna, další věci, vybavení té školy.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A nakonec ta částka tedy? Kolik to stojí tak zhruba jedna škola?
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
My stavíme zhruba dva typy škol. Jedna je třítřídní a jedna je šestitřídní. Vždycky k tomu patří ještě byt pro učitele, protože učitelé jsou vysíláni do těch vesnic, takže musí mít jednu místnost každý a společný záchod a nějakou kuchyňku, sborovna. Ta třítřídní škola s tímto zázemím se pohybuje kolem dvou, dvou a půl milionu korun a ta šestitřídní asi čtyři miliony korun.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha můj dnešní host, Šimon Pánek z obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Minulý týden se prohnaly celou naší republikou, nebo částí naší republiky povodně. Při podobných katastrofách, které se dějí, jak rychlá je pomoc vaší společnosti? Co v tom okamžiku je pro vás prioritou?
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
Řekl bych, že v podstatě trošku čím dál tím rychlejší, protože už jsme bohužel na povodně připraveni. Opakují se téměř každý rok, nebo ob dva roky. Díky tomu, že velké povodně byly v loňském roce, tak pořád ještě byl k dispozici koordinátor, který dodělává pomoc po těch loňských povodních, kdy ten rozsah byl nesrovnatelně větší. Takže on se prostě jenom z Brna sebral a vlastně již tu noc byl v postižených oblastech. A díky tomu, že máme humanitární fond Klubu přátel a loňskou sbírku na povodně, tak jsme vlastně byli schopni zasáhnout ihned. To znamená první den, kdy to bylo potřeba. V první chvíli šlo o takové to klasické vybavení, to znamená ochranné pomůcky, nástroje, desinfekční prostředky, pomoc, materiál na pomoc při odklízení té první vlny povodní. Spolupodíleli jsme se na takové vlastně jakoby škole v přírodě nebo táboře pro děti z Troubek, kde pokračuje intenzivně odklízení a pro ty děti to je jednak ulehčení situace, ale i pro ty dospělé, že se o ně nemusejí v té chvíli starat. A teď monitorujeme stav postižených domácností. My se vždycky zabýváme okamžitou pomocí, tak poměrně dlouhým monitoringem, protože lidé stejně ty finance na řešení problémů nepoužijí hned. Oni potřebují nějaké malé peníze, aby měli na živobytí, ale likvidace toho, co jim ta povodeň v jejich domě nebo bytě udělala, tím spíš, pokud tam jde třeba o demolice, tak se natahuje na měsíce, někdy až roky. Takže poměrně důkladný monitoring a pak rozdělujeme ty finanční prostředky, které jsou nám svěřeny, postiženým rodinám nikoliv nárokově za to, že byli postiženi povodní, ale podle nějakého sociálněekonomickopotřebnostního klíče, to znamená na něco. Ne za něco, ale na řešení. Ten monitoring je relativně dlouhý, s rodinami se pracuje, mají založené karty u nás po povodních vždy, protože pak ty příspěvky se pohybují od pěti, deseti tisíc korun na třeba dovybavení bytu, který je obecní a senioři ho mají v nájmu a povodeň jim zničila pračku, ledničku a tak podobně, až po statisíce korun v případech rodin, které přišly o svůj dům a zásadně potřebují řešit svoji situaci, plus tam jsou třeba sociální a další zátěže jako vdovství, invalidní důchod a tak dále. Proto ta práce s tím, jak to rozdělit, je poměrně opatrná, tak, aby to bylo co nejlépe.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Za všechny, kterým jste pomohli, děkuji. Děkuji Šimonu Pánkovi z obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Děkuji samozřejmě i za tu příjemnou půlhodinku. Pěkný den, na slyšenou.
Šimon PÁNEK, obecně prospěšná společnost Člověk v tísni
--------------------
Na shledanou.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Posloucháte Český rozhlas 2 Praha. Reprízu našeho pořadu, jak dobře víte, si můžete poslechnout dnes večer krátce po 23. hodině.